Kdo za to mù¾e aneb varianta na tkanièku od bot
Sakra, dìda si ulevil odplivnutím, dívaje se, jak se na dla¾bì rozprskl flek, tìsnì vedle psa stejného jména. „Co tak zíráš“ pes klidnì le¾el dál.
Za to dìda, kdy¾ se mu povedl koneènì potápìjící Menšík, tak se mu pøetrhla tkanièka u boty. „U¾ budeš hotov?“ zahalekal hlas paní domu. „Jo“. „Øíkals nìco?“ Já teï mám tak èas øešit její hluchost. Stejnì to byl její bláznivý nápad jít do divadla v lakýrkách a zálibnì se pøitom díval na své oblíbené tenisky. „Jo holky, dnes budete doma“. Baba si potøebuje vyvìtrat své šatièky, pche ušklíbl se, šatièky, spíše je to takový rozevlátý, malý stan.
„Ty boty mi jsou malý, vezmu si tenisky“.
„No ty jsi se zbláznil, do divadla v teniskách, kdes to kdy vidìl“.
“Tak si vezmu jiné boty“.
“Jiné se k tomu nehodí“.
Ta baba prudila dál, ale ¾e by mìla doma náhradní tkanièky, to ji ani nenapadne.
„Máš flastr?“
„Ty jsi se øízl?“
Neskuteèné, ona si fakt myslí, ¾e to k nièemu jinému není ne¾ k zalepení rány. „Ne“.
„Tak mi prosím pojï zapnout vzadu šaty“. Výmluva, jen potøebuje zjistit jestli jsem si vzal všechny vìci co mi pøipravila. Byla sice doba, kdy to rád dìlal, ale to u¾ je dávno. Kulhaje se za ¾enou objevil.
„Ty boty mi jsou malé“.
„Není mo¾ná, celou dobu v nich byly napínáky“.
Zase musí mít pravdu, a tak radìji odkulhal dál.
„Nemù¾eš si vzít toho psa k sobì? Budu samej chlup“.
„V této dobì u¾ psi nelínají, to bys mohl u¾ vìdìt“.
Pes na mne dál civí s otevøenou tlamou, jako kdy¾ se mi smìje. Inu je to její pes, já ¾ádného nechtìl a tak má její vychování. Ovšem na procházku s ním musím chodit jen já, prospívá to podle ní mému zdraví. To urèitì, baba je líná a zapomnìtlivá. Jako tehdy, kdy nìco vaøila a zjistila ¾e nemá vše, tak mne poslala na nákup. Venku lilo jako z konve, tak ji øíkám, ¾e je poèasí ¾e bys ani psa ven nevyhnal a ona klidnì øekla, abych si vzal deštník a psa nechal doma.
Koneènì se mi podaøilo vyøešit tu prasklou tkanièku. Sice bota nebude uvázaná a¾ nahoøe, ale snad to pøe¾iji a bába si toho nevšimne. Koneènì jsme vypraveni, tkanièku neodhalila. Pøed divadlem u¾ èekají známí, chlapi s útrpnými pohledy mne vítají, taky se jim tam nechce. Zato ¾enský jsou ve svém ¾ivlu, obdivují vzájemnì své ohozy, já radìji koukám na zem. Jen¾e co vidím, jedna z dam má na noze tenisky a nadšenì vypráví, ¾e právì tato obuv je letos „IN“ a hodí se ke ka¾dé pøíle¾itosti. A ta moje ji k tomu pøizvukuje.
