SeniorTip

Ilja Jefimovič Rjepin, ruský malíř

5. srpna 1844 - 29. září 1930

Je považován za největšího ruského malíře devatenáctého století a doby předrevoluční. Zobrazil ve svém díle vedle náboženských témat mnoho námětů z doby revolučního kvasu, s nímž sympatizoval - ale pouze do revoluce, i když se v době sovětského socialismu stal ikonou socialistického realistického umění. Namaloval portréty mnohých význačných ruských osobností veřejného života, z nichž mnozí byli i jeho přáteli. Zajímavé je, že někteří umělečtí kritikové si všímají jeho dobrého vztahu k jeho ukrajinským krajanům, i když on sám byl původem Rus. Že jeho ukrajinská témata jsou radostnější než ruská, která často vyjadřují chladnost i krutost. - Ovšem může to být i jejich subjektivní názor.

Jeho dílo okouzluje až do dnešní doby. Svým významem se umělec postavil do řady svých význačných krajanů - spisovatelů Fjodora Michailoviče Dostojevského (1821 - 1881) a Lva Nikolajeviče Tolstého (1828 - 1910) a hudebních skladatelů Modesta Petroviče Musorgského (1839 - 1881) a Nikolaje Rimského - Korsakova (1844 - 1908) - jejichž díla obrážejí myšlenky a pocity svých krajanů oné doby.

Ilja Jefimovič Rjepin se narodil 24. července 1844 v rodině vojenského osadníka Jefima Vasiljeviče Rjepina a jeho manželky Taťjany Stěpanovny v malém ukrajinském městečku Čugujev jižně od Charkova. Byla to oblast nazvaná ukrajinsky Slobids´ka Ukrajina, což byla oblast, kam přišli ruští osadníci, kteří už nebyli nevolníky, ale za možnost obhospodařovat pozemky byli povinni vojenskou službou. Tatínek byl vojenskou službou povinen do roku 1850. Ilja pocházel z rodiny s více dětmi, kterou postihlo neštěstí, že jedna sestra zemřela ve věku patnácti let a jeden bratr zemřel ve věku deseti let. Jeden z Iljových bratří Vasilij Jefimovič se ale stal uznávaným flétnistou v Petrohradě.

V době Iljova narození rodina zchudla, a tak vyrůstal poměrně v bídě. Ve věku jedenácti let vstoupil v Čugujevě do vojenské topografické školy. Zde se učil také kreslit a malovat. Protože brzy projevil výtvarné nadání, vydělával si nejdříve malováním kraslic pro místního kupce. Podle některých zdrojů za jednu kraslici dostával půldruhého rublu. Topografická škola byla v roce 1857 - po dvou letech jeho studií zavřena, a tak nastoupil do učení k místnímu malíři ikon Ivanu M. Bunakovovi. U něj zůstal po dva roky, ale protože začal vynikat nad mistra, postavil se na vlastní nohy; jeho ikony i církevní dekorace byly žádané. Od svých patnácti let po čtyři roky dostával církevní zakázky od různých místních chrámů. Maloval ikony a restauroval staré. Během té doby nakreslil i vlastní podobiznu a portréty svých blízkých. Toužil ale po něčem vyšším.

V roce 1863 si Rjepin vydělal tolik peněz, aby mohl odcestovat do Petrohradu. Nemohl se hned hlásit na malířskou akademii, protože neměl žádné znalosti o klasické malbě. Přihlásil se tedy do Kreslířské školy společenstva podporování umělců (Risovalnaja škola obščestva poščrenija chudožnikov). Zde se setkal s malířem Ivanem Nikolajevičem Kramským (1837 - 1887), který ve škole učil a který si povšiml jeho velkého talentu a pozval ho na návštěvu. Tehdy se s Rjepinem spřátelil a doporučil ho na Carskou akademii krásných umění, kam byl Rjepin v lednu 1864 přijat nejdříve jako mimořádný student. Kramskoj byl v roce 1863 také zakladatelem první ruské svobodné organizace umělců Artěl chudožnikov (Družstvo umělců) a Rjepin se brzy stal také členem. Kramskoj mu také radil při jeho malbách.

V září téhož roku byl však Rjepin potvrzen na akademii jako řádný student. Jeho vstup na akademii byl spojen s hnutím nazvaným „vzpoura čtrnácti“ - někteří studenti, kteří měli právě končit, vystoupili z akademie na protest, že mají jako závěrečnou práci zpracovat nějaké mytologické a náboženské téma. I když s nimi Rjepin sympatizoval, podřídil se akademii. Podle některých zdrojů namaloval „Pláč proroka Jeremiáše nad ruinami Jeruzaléma“, který byl prý právě důvodem k jeho přijetí za řádného studenta. Během studií namaloval ještě obraz „Job a jeho přátelé“ - téma z Nového zákona.

Na akademii začal získávat ocenění - první dostal už v květnu 1865, pak v listopadu 1865 poprvé vystavoval v rámci výstavy akademie svůj obraz „Příprava na zkoušky“ a portrét ženy. Další ocenění přišlo v prosinci 1867 a za obraz „Joba a jeho přátel“ dostal větší stříbrnou medaili v r. 1869. Z doby studií jsou dále známy portrét chlapce a portrét umělcovy matky Taťjany Rjepiny z roku 1867, což je podle některých pramenů obraz v majetku české Národní galerie. Jednou z jeho prvních zakázek byl skupinový portrét slovanských skladatelů.

Během studií ve škole navštěvoval Rjepin setkání malířů v bytě Kramského. Umělci v roce 1870 založili Sdružení putovních uměleckých výstav (Tovaričestvo peredvižnych chudožestvěnnych vystavok) a zkráceně se podle tohoto názvu nazývali peredvižnici. Naformulovali svůj program, kde cílem jejich činností bylo realistické umění, zaměřené především na lidové zdroje, žánrové náměty, podobizny a krajinomalbu. Mezi u nás známějšími jmény jsou mezi peredvižniky tito malíři, popřípadě výtvarní kritici: Ivan Ivanovič Šiškin (1832 - 1898), Valentin Alexandrovič Serov (1865 - 1911), Vasilij Grigorjevič Perov (1834 - 1882) a Grigorij Grigorjevič Mjasojedov (1834 - 1911), který byl Rjepinovým přítelem. Jako student se Rjepin zatím jejich kolegou nestal, ale sympatizoval s nimi, protože jejich program považoval za svůj.

V létě roku 1870 Ilja Rjepin s bratrem Vasilijem a několika přáteli podnikli tříměsíční výlet kolem řeky Volhy. Tehdy také pobýval Rjepin nedaleko Stavropolu na jihu Ruska a dělal skici pro svůj budoucí slavný obraz „Burlaci na Volze“. Skicu předložil v březnu 1871 na výstavě Společnosti pro podporu umělců a vyhrála tam první cenu. Burlak je pojmenování tahače lodí proti proudu řeky a je tatarského původu. Z roku 1870 existuje také Rjepinův obraz „Burlaci u táborového ohně“. Krátce na to, kdy Rjepin vystavoval skicu „Burlaků“, získal také v listopadu roku 1871 první cenu za svůj obraz s námětem z Lukášova evangelia „Vzkříšení Jairovy dcery“, který namaloval jako svou závěrečnou práci na akademii. Za obraz dostal velkou zlatou medaili spojenou se stipendiem na šest let dalšího studia a z toho tři roky v zahraničí. - Obraz následuje.

V únoru roku 1872 se oženil se sedmnáctiletou Věru Ševcovou a téhož jara se s manželkou přestěhovali do Moskvy. Dcera Věra se narodila v říjnu 1872.

V roce 1873 dokončil svůj olej „Burlaci na Volze“ a akademie jej hned poslala jako dílo reprezentující Rusko na světovou výstavu ve Vídni, pořádanou od května ve stejném roce. Už jenom výběr znamenal pro Rjepina velkou poklonu, protože obraz představoval úplně něco jiného, než bylo na akademii běžné - totiž realismus. - Svými „Burlaky“ Ilja Rjepin vytvořil obraz, vyznačující se jasným výrazem skutečnosti a hrozbou protestu, zrajícího ve spodních tónech společnosti.

Pochopitelně byla jeho první cesta v rámci stipendia na vídeňskou výstavu, kde obraz získal bronzovou medaili. Provázela ho manželka i s dcerou. Z Vídně odjeli do Říma a pak do Neapole. V Itálii zůstali Rjepinovi od června do září a pak se přemístili do Paříže, kde si Ilja Rjepin pronajal na Montmartru ateliér a strávil tam skoro tři roky. Jedním ze šťastných okamžiků jeho života bylo, že se v Paříži seznámil s ruským milionářem a mecenášem umění Savvou Mamontovem (1841 - 1918). V Paříži se narodila druhá Rjepinova dcera Naděžda. Z Paříže jsou jeho obrazy „Prodavač novin v Paříži“, „Rybářské děvče“, „Kůň pro sběr kamenů ve Velay“, Cesta na Montmartre“, Pařížská kavárna“ a s ruským motivem „Sadko“.

Z nového impresionistického umění sice nebyl ze začátku příliš nadšen, ale podporoval ho jakožto nové, proti akademickému stylu. Sám zůstával věren svému způsobu malby bližšímu starým evropským mistrům. Ale impresionismus do budoucna ovlivnil kontrast a barvitost jeho obrazů; sám se však nikdy opravdovým impresionistou nestal. Během pobytu v Paříži namaloval například portrét ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva (1818 - 1883), který ve Francii v té době pobýval, i jeden z portrétů své ženy. Tehdy žili ve Francii i jiní Rusové, nesouhlasící s carskou politikou, se kterými se Rjepin stýkal. Seznámil se také s významnými francouzskými umělci, jako například s hudebním skladatelem Camillem Saint-Saënsem (1835 - 1921) a spisovatelem Émilem Zolou (1840 - 1902). Během svého pobytu v zahraničí ale způsobil v Petrohradě rozruch. Obeslal v roce 1874 jeden ze svých obrazů na výstavu peredvižniků, což měl jako stipendista zakázáno - vystavovat mohl pouze na akcích, pořádaných malířskou akademií. Ale prošlo mu to a stipendium mu zůstalo.

Začátkem léta 1876 se s rodinou vrátil do Ruska a dokončil svůj obraz „Sadko v podmořském království“ o houslistovi z ruské pohádky z ruských bylin; pohádku také zhudebnil Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov ve stejnojmenné opeře. V říjnu 1876 se Rjepin s rodinou přestěhoval do svého rodného Čugujeva a připravoval skici pro svůj obraz „Náboženské procesí v kurské gubernii“. Za obraz „Sadko“ získal titul akademika. V Čugujevě dělal studie místních lidí i krajiny. Z roku 1877 je obrázek „Mužiček z nesmělých“ („Mužičok iz robkich) nebo „Mužík s hloupým pohledem“ (Mužik s durnym glazom). Ale vznikl také obraz „Ukrajinské děvče u plotu“ nebo portrét ukrajinského malíře Archipa Kuindžiho (1842 - 1910). Vedle portrétů a lidových postaviček začal Rjepin už se svými obrazy s revolučními náměty - vznikl obraz „Pod eskortou četníků“.

V roce 1877 se narodil jediný Rjepinův syn Jurij a v září se přestěhovala rodina do Moskvy, kde zůstali po šest let.

Vznikl také portrét protodiákona, což je v pravoslavné církvi první diákon v diecézi. „Protodiákon“ a „Mužíček z nesmělých“ byly v roce 1878 vystavovány na další výstavě peredvižniků, k nimž se Rjepin tehdy oficiálně přidal. Namaloval svůj portrét, portrét dalšího malíře - Pavla Petroviče Čisťjakova (1832 - 1919) a rovněž obraz svojí dcery Věry s názvem „Dívka s květy“.

Následující dobu pobýval často Rjepin v Moskvě, kde se stýkal hlavně s přáteli - malířem Kramským a hudebním kritikem a archeologem Vladimirem Vasiljevičem Stasovem (1824 - 1906), který měl také velice blízko ke Lvu Tolstému. Stasov byl později i Rjepinovým životopiscem. Vedle těchto starých přátel se stýkal dále s tzv. „kruhem Mamontova“, který zakoupil usedlost Abrancevo, kam zvával své umělecké přátele. Mezi známější z nich mezi ně patřil hudební skladatel Rimskij-Korsakov, později tam jezdívali malíři - symbolisté Michail Alexandrovič Vrubel (1856 - 1910) a Michail Vasiljevič Něstěrov (1862 - 1942). Většina umělců v místě nechala otisk svého umění - návrhy exteriérů i interiérů, obrazy a výzdobu. Ilja Rjepin tam v letních měsících také pobýval. V roce 1878 trávil léto poprvé bez rodiny a pilně pracoval na podobiznách Mamontova, jeho rodiny, krajiny a místních lidí. Začal dělat skici pro svůj zamýšlený obraz „Odpověď záporožských kozáků tureckému sultánu Mehmedovi IV.“

Od svého přestěhování do Moskvy se Rjepin velice zajímal o ruskou historii. Výsledkem byly v roce 1879 historické obrazy „Válečník ze XVII. století“ a velké plátno s mnoha postavami z doby Petra Velikého (1672 - 1725) „Carevna Sofia Alexejevna v Novoděvičím konventu v době popravy střelců a umučení všech jejích služebníků v roce 1698“. Byl to obraz z období, kdy se vlády v Rusku chtěla ujmout Petrova starší sestra Sofia (1657 - 1704) a byla Petrem ve svých snahách poražena. - Kramskoj byl nadšen, považoval obraz za srovnatelný s „Burlaky“, ale Stasov namítal, že téma Rjepinovi „nesedí“, že jeho umělecký charakter je takový, že se potřebuje setkávat se skutečností.

„Skutečnost“ v té době Rjepin vylíčil na obraze „Vyprovázení brance“. V roce 1880 cestoval po Ukrajině a sbíral náměty pro své „Záporožské kozáky“. Chtěl dát obrazu veselý charakter, protože odpověď kozáků byla ironická. Chtěl vylíčit bodrost ukrajinské povahy. Snažil se o historickou přesnost a historické otázky konzultoval s přítelem, historikem Dmytrem Javornickým (1855 - 1940). V roce 1879 se mu narodila nejmladší dcera Taťjana.

V roce 1880 ho poprvé v jeho ateliéru navštívil Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 - 1910). V době narůstajícího odporu proti vládě cara Alexandra II. (1818 - 1881), která skončila atentátem na cara, maloval kolem roku 1880 Rjepin velmi působivé obrazy s revolucionářskou tématikou. Sem patří například „Odmítnutí zpovědi“ a pak „Zatčení propagandisty“, kde je mladý revolucionář zatčen v rolnické chalupě četníky a ti, kterým se snažil pomoci a kterým rozdával letáky, se na něj dívají s odsuzujícím pohledem. Obraz vyjadřuje hlubokou osamělost zobrazeného hrdiny.

„Neočekávají ho“ (Ne ždali) je obraz o návratu vyhnance ze Sibiře. Je to obraz s hlubokým psychologickým podtextem, jak hlavní postavy, která se vrací z vyhnanství zdeptaná, ale i jeho příbuzných, jejichž tváře vyjadřují radost, překvapení i strach. Obraz má pozadí vlastního Rjepinova bytu s tehdy moderním elegantním nábytkem, který kontrastuje s ošumělým oblekem navrátilce. Jednotlivé postavy malíř namaloval podle členů své vlastní rodiny. Na stěně jsou portréty ukrajinského básníka Tarase Ševčenka (1814 - 1861) a ruského básníka, na Ukrajině narozeného, Nikolaje Alexejeviče Někrasova (1821 - 1878).

V roce 1881 pracoval Rjepin v Moskvě i v Petrohradě. V Petrohradě tvořil rozměrné plátno „Náboženské procesí v kurské gubernii“, kde rovněž jako i jiných obrazech s větším množstvím osob, vykreslil různé charaktery, sociální rozdíly, popřípadě napětí mezi společenskými skupinami. Na začátku roku 1882 se i s rodinou cele přestěhoval do Petrohradu, ale už začínala krize jeho manželství, které nebylo příliš pevné v důsledku častých malířových nevěr. V roce 1883 podnikl Rjepin cestu po západní Evropě - Německu, Holandsku, Francii, Španělsku a Itálií, kde se obdivoval především Diegovi Velázquezovi (1599 - 1660) a Tizianovi (1477 - 1576), ale Rembrandtem (1606 - 1669), přes své dřívější sympatie k němu, byl spíše zklamán.

Nejpůsobivějším obrazem Ilji Rjepina je nepochybně obraz „Ivan Hrozný a jeho syn“ z roku 1885, který vzbuzuje emoce jak svým obsahem, tak pojetím. Jedná se o okamžik 16. listopadu 1581, kdy car Ivan IV. Hrozný (1530 - 1584) v záchvatu vzteku neočekávaně smrtelně zranil svého syna a s přáním zvrátit běh věcí jej objímá - a na obraze je vidět jeho úlek i lítost. Podle některých zdrojů obraz, který je pověšen v Treťjakovské galerii v Moskvě, velice působí na nevyrovnané lidi - dokonce kdosi jej na začátku dvacátého století značně poškodil nožem. Mezi výrazy obou postav je vidět rozdíl v klidném výrazu umírajícího a ve škále emocí vraha. Pro postavu cara byl Rjepinovi modelem jeho přítel, malíř Mjasojedov.

Přátelé malířovi byli nadšeni, ale konzervativní část vysoké ruské společnosti byla šokována a obraz odsoudila. Vyjádřil to Konstantin Petrovič Pobědonocev (1827 - 1907), kterého mimochodem Rjepin také portrétoval a který byl ruskou „šedou eminencí“a poradcem tří carů. Zastával funkci nejvyššího zástupce svatého synodu, což byl v podstatě vrchní dohled nad ruskou pravoslavnou církví. Sdělil, že car o obraze řekl, že uráží mnohé pocity vlády, tj. cara samotného. - Obraz zakoupil Pavel Treťjakov, ale na carův příkaz musel obraz být zavěšen v místě veřejnosti nepřístupném. Pouze v roce 1913 bylo možné obraz vidět.

V roce 1886 trávil Rjepin ještě s rodinou letní měsíce v Terijoki v nynějším Finsku, ale v roce 1887 se manželé rozešli, manželka odešla se dvěma nejmladšími dětmi a Ilja Rjepin měl na starosti dvě starší dcery. Manželé se marně pokusili o smír ještě v roce 1890. Některé prameny ale uvádějí jiná data. V roce 1887 ale nastala také roztržka mezi peredvižniky a Iljou Rjepinem - zcela od nich odešel z důvodu změn v jejich statutu, kde byli diskriminovaní mladí a noví členové. V osmdesátých letech se Rjepin stále zabýval „Záporožskými kozáky“, chtěl vyjádřit ukrajinskou rovnost, bratrství a republikánskou ideu.
V roce 1888 kvůli tomu cestoval se synem Jurijem po po Ukrajině, kde sbíral podklady k „Záporožským kozákům“. - Obraz dokončil po třinácti letech v roce 1891 a opět ironií bylo, že přes všechny svobodomyslné myšlenky, které malíř do obrazu vložil, obraz zakoupí sám car za obrovskou sumu pětatřiceti tisíc rublů. Obraz je nyní umístěn v Ruském muzeu v Petrohradě.

Po celou dobu svého malířského působení namaloval Rjepin spoustu podobizen. Byly to obrazy ze všech vrstev společnosti až po cara Mikuláše II. (1868 - 1918). Mezi jím portrétované osobnosti patří například: malířův otec Jefim Rjepin, manželka, děti, bratr Vasilij, přítel a učitel Ivan Kramskoj, přítel - hudební skladatel Modest Petrovič Musorgskij (1839 - 1881), jehož portrét dokončil Rjepin krátce před skladatelovou smrtí, když už byl v nemocnici, dále portréty mecenáše Mamotova a jeho rodiny, portréty přítele - kritika Stasova a jeho manželky, portrét přítele - malíře Mjasojedova. Další známé osobnosti, které portrétoval, byli: hudebníci Anton Grigorjevič Rubinstein (1829 - 1894), Alexandr Konstantinovič Glazunov (1865 - 1936). Glazunovův portrét maloval Rjepin v roce 1887 a o dva roky později se mu Glazunov odvěčil „Orientální rapsodií“ opus 29, kterou mu věnoval.

Posmrtně namaloval Michaila Ivanoviče Glinku (1804 - 1857), cellistu Alexandra Valerianoviče Veržibiloviče 1850 - 1911). Dále jeho modely byli někteří tehdejší významní ruští lékaři, včetně Vladimira Michailoviče Bechtěreva (1857 - 1927) a fyziologa Ivana Petroviče Pavlova (1849 - 1936), kulturní mecenáš Pavel Michailovič Treťjakov (1832 - 1898); spisovatelé a básníci - Lev Nikolajevič Tolstoj, již zesnulý ukrajinský básník Taras Hryhorjevič Ševčenko a Dmitrij Sergejevič Merežkovskij (1865 - 1941). Z dalších vědců byl Rjepinem portrétován ještě chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev (1834 - 1907). Portrétoval i řadu peredvižniků, politiků, magnátů a vysoce postavených lidí. Rjepin portrétoval snadno, někdy dokonce zpaměti, jako například Tolstého portrét, jak leží na trávě.

Zajímavé ovšem je, že Rjepin portrétoval i politika, který byl velmi často terčem revolucionářů - ministra vnitra a policejního ředitele a který také zahynul v důsledku atentátu - Vjačeslava Konstantinoviče von Plehveho (1846 - 1904). - Někdy je také zajímavé hledat identitu Rjepinových modelů - stali se slavnými, či spíše jejich jméno je známo, pouze díky tomu, že je maloval Rjepin, ale jejich osobní význam, byť to byli vysoce postavení potentáti, zcela vyhasl. Při pohledu do jejich zobrazených tváří člověka maně napadne, že se jim mohla jejich vlastní podobizna vůbec líbit, když z obrazu přímo překypuje jejich nadutost.

Začátkem devadesátých let namaloval Rjepin ještě nějaké obrazy s revolučními tématy - „Revoluční shromáždění“, „Student - nihilista“, „Roční pamětní shromáždění komunardů“, ale hodně v té době ilustroval a dosáhl mistrovství v grafice a v portrétních črtách. Ilustroval například Lermontovovu poému „Píseň o caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci Kalašnikovu“- ilustrace je na dalším obrázku. Již v sedmdesátých letech ilustroval Gogolova „Tarase Bulbu“ a později jeho „Soročinský jarmark“. Svému příteli Javornickému ilustroval jeho vědeckou knihu „Záporoží ve starožitných pozůstatcích a v lidové tradici“ (Zaporožje v ostatkach stariny i predanijach naroda). Po začátku dvacátého století, když se seznámil s Maximem Gorkým (1868 - 1936), ilustroval i jeho povídku „Zazubrina“ z roku 1887; „zazubrina“ byla přezdívka jednoho z Gorkého spoluvězňů, znamenající cosi jako „vroubek“ nebo „výmolek“. Povídka je srovnatelná s Dostojevského náměty z vězeňského prostředí. Pro Čechova pak ilustroval také povídku „Mužici“ z roku 1897.

V roce 1891 trávil nějakou dobu u Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Polaně a v listopadu toho roku měl velkou výstavu skoro tří set děl spolu s malířem Ivanem Šiškinem. Manželská i umělecká krize osmdesátých let otřásla Rjepinovým zdravím, že neměl tvůrčí nadšení, že mu nešlo pracovat. Za „Záporožské kozáky“ získal v roce 1892 pohodlný statek Zdravněvo na řece Dvině ve vitebské gubernii, kde je nyní jeho muzeum. Zde pak trávil se svými staršími dcerami letní měsíce až do roku 1902 a odpočíval. - Nedaleko byl také pohřben Rjepinův otec.

V roce 1893 se věnoval pro změnu synovi a skoro celý rok spolu cestovali po západní Evropě, vrátili se až v roce 1894. Léto strávil Rjepin ve Zdravněvu a od září roku 1894 začal učit na malířské akademii.
V únoru roku 1896 byl v Moskvě při příležitosti korunovace cara Mikuláše II. a maloval dvě kompozice pro korunovační album. V srpnu téhož roku vystavoval na Všeruské výstavě v Nižním Novgorodu další náboženský obraz „Svatý Mikuláš z Myry osvobozuje tři nevinné muže“.

Roku 1897 se opět smířil s peredvižniky a znovu se setkal s Tolstým, nejdříve přišel Tolstoj do jeho ateliéru, ale začátkem roku 1898 byl Rjepin u něj v Jasné Polaně. V témže roce byl Rjepin jmenován na jeden rok rektorem akademie. V létě navštívil Palestinu, aby se seznámil s posvátnými křesťanskými místy. Některé prameny uvádějí, že v roce 1899 se seznámil s Natálií Borisovnou Nordmanovou (1863-1914), o níž měl prohlásit, že je to „největší láska jeho života“, a pro ni nebo jejím jménem koupil v Karelofinsku, v Kuokkale vilu. Některé prameny uvádějí, že se s Natálií setkal až následující rok v Paříži. Vilu nazval „Penáty“, tj. z latinského „penates“, neboli dobří domácí bůžkové, ochránci domácího krbu. Kuokkala byla od Petrohradu vzdálena pouze hodinu jízdy vlakem. - Názory, které jednotliví životopisci na Natalii Nordmanovou mají, jsou naprosto prostichůdné - někteří tvrdí, že byla vzdělaná žena, která Ilju Jefimovače podporovala, jiní uvádějí, že byla panovačná a jiné, že neměla žádný vkus a kazila vkus Rjepinův. Rovněž se nemohou dohodnout, zdali pár byl sezdán, či ona byla pouze jeho milenkou.

Téhož roku se seznámil, jak už bylo popsáno výše, s Maximem Gorkým. V roce 1900 byl s Natalií Nordmanovou v Paříži na světovém veletrhu, jak jako vystavující, tak jako člen poroty pro malířství.
Od té doby dělil svůj čas mezi pobyty v Petrohradě a v Kuokkale. V roce 1901 dostal ruskou vládní zakázku na namalování skupinového obrazu „Slavnostní zasedání státní rady v květnu 1901. Rjepin na tomto rozměrném obrazu pracoval se svými dvěma studenty Borisem Michajlovičem Kustodijevem (1878 - 1927) a Ivanem Semjonovičem Kulikovem (1875 - 1941) po dobu dva a půl roku. Obraz je jednak historickou podobiznou vládnoucí elity té doby, ale také epickým vyjádřením tehdejší doby. V lednu 1901 byl Rjepin dekorován francouzským řádem Čestné legie a mohlo by nás zajímat, že v roce 1902 byl zvolen členem České akademie císaře Františka Josefa I, pro vědy, slovesnost a umění v Praze.

V roce 1903 namaloval Rjepin obraz „Jaký prostor!“ (Kakoj prostor!), kde vymaloval pravděpodobně sebe, držícího za ruku Natalii Borisovnu, jak rozpínají ruce na zamrzlém Něvském zálivu. V létě 1905 strávil Rjepin léto s Natalií Nordmanovou v Itálii a rozhodoval se, že z akademie odejde, a začal v Penátech budovat ateliér a dům zdobit, aby to skutečně bylo klidné a pokojné sídlo strážené domácími bůžky. - Ale ještě dva roky na akademii působil, než svoji práci ve škole nadobro skončil. - Postupně se z vily Penáty stalo místo schůzek ruských umělců; návštěvní den byl středa, ostatní dny byly vyhrazeny pro umělcovu práci. Z akademie Rjepin odešel až v roce 1907. V Kuokkale byl jedním z jeho velkých přátel spisovatel především dětských příběhů Korněj Ivanovič Čukovskij (1882 - 1969).

V roce 1907 byl Rjepin na Krymu a sbíral náměty pro zamýšlený obraz „Černomořští kozáci“. Asi Rjepina již začala zlobit pravá ruka, tak začal i psát svoje paměti z dětství a maloval méně. V roce 1909 n

apsal pamětní článek na Nikolaje Vasiljeviče Gogola a zkritizoval dvěma články moderní umění. Po Tolstého smrti v roce 1910 začal roku 1911 psát vzpomínky na Tolstého. Začal odmítat ceny a medaile, protože byl přesvědčen, že umění se nedá žádnými cenami poměřovat.

V roce 1914 se stal čestným členem finské umělecké asociace. Ještě krátce před vypuknutím války ho navštívil slavný basista Fjodor Šaljapin (1873 - 1938), aby namaloval jeho portrét. V červnu mu Natalie zemřela ve Švýcarsku na tuberkulózu. Ruka mu atrofovala, maloval levou a paletu měl upevněnou k opasku, jak je vidět na dalším obrázku. Penáty Natalia odkázala akademii, ale Rjepin tam dále bydlel až do své smrti. V roce 1916 zkompletoval své vzpomínky pod názvem „Daleké a blízké“. Ještě v roce 1917, krátce před revolucí navštívil Rusko. V roce 1918 byly zavřeny hranice a v roce 1919 věnoval Rjepin své dílo a dílo ostatních ruských umělců, které vlastnil, finské umělecké asociaci, se kterou se postupně sbližoval.

V roce 1920 namaloval nejslavnějšího finského malíře, ilustrátora finského eposu Kalevaly - Axela Gallen-Kallelu (1865 - 1931) a začal malovat portréty slavných finských mužů. Hodně se opět zabýval církevními náměty. Poslední velké dílo „Golgota“ namaloval v roce 1921 pod dojmem událostí v Rusku. Je to okamžik vztyčování kříže s ukřižovaným Kristem. V roce 1922 se za ním přistěhovala dcera Věra, aby mu ve stáří pomáhala.

Protože už nemohl malovat jako dříve, jeho finanční poměry byly napjaté. V roce 1926 ho navštívila vysoce postavená sovětská delegace, aby ho přemluvila k návratu do Sovětského svazu i se značnou finanční podporou. Odmítl s poukazem, že je příliš starý na cestování a přestěhování. Jeho spojkou s umělci v Rusku byl po nějakou dobu Čukovskij, se kterým si dopisoval. Mezi roky 1926 - 1929 namaloval Rjepin své poslední radostné dílo „Hopak“ s ukrajinským kozákem.

Mezi členy své rodiny zemřel Ilja Rjepin v domě Penáty dne 29. září 1930. Pochován byl na zahradě pozemku, v tzv. mohyle Čugujev. Po znovu připojení Karelofinska k Rusku v roce 1940 bylo v Penátech vybudováno muzeum a Kuokkala se na Rjepinovu počest od roku 1848 jmenuje Rjepino. Muzeum má Rjepin ještě ve svém rodišti a ve Zdravněvě. V Moskvě je jeho pomník.

Počet jeho obrazů je značný a jeho odkaz je nejen v malířském umění, ale i v zobrazení velmi těžké a složité doby.

Dobromila Lebrová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

	Datum	Jméno	Téma
	29.09. 17:40	Jaroslava

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás