Knoflíkáři z města perleti

Je bezva vzpomínat na léto uprostřed podzimu. I když pravda je, že letošní podzim v nížinách zatím moc podzimní není.

Žirovnice je malé městečko v kraji Vysočina a my tam každoročně už skoro 30let trávíme týden na začátku prázdnin. Je to ideální místo pro „znovunabytí“ sil, pro dobití energie, poztrácené během školního roku. Malý rodinný kemp na kraji lesa má všechno, co potřebuji. Na houby i borůvky je to co by kamenem dohodil, do rybníka 20 m a na oběd procházkou 1 km, nebo autem 3 minuty. Co víc si může „zmožená“ učitelka přát.

Letos to ale bylo trošku jiné. Ani o prázdninách jsem nehodlala rezignovat na svou „rozjíždějící se kariéru“ redaktorky- dopisovatelky. A tak jsem usilovně přemýšlela, o čem by to mohlo být. V každém místě se dá najít něco zajímavého, Žirovnice není výjimkou. Je totiž městem perleti.

Od nepaměti se tu vyrábějí předměty z tohoto atraktivního materiálu, a i když doby největší slávy už nejspíš pominuly, firma se zachránila, což v současnosti není málo. Lví podíl na tom má pan ředitel ing. Jaroslav Štěpán. A protože s přibývajícími zveřejněnými články jsem čím dál tím „průbojnější“, napsala jsem mu e-mail a on mi velmi brzy odpověděl.

V den „D“ jsem se trochu „našminkovala“, popadla kabelku a vyrazila. Manžel odjel na cyklistickou túru- tomuto koníčku jsem nikdy nepropadla- a já se vydala za reportáží. V ruce několik minulých čísel časopisu- to aby věděl, do čeho jde, a v druhé čerstvě nabytou průkazku spolupracovníka časopisu. Pan ředitel byl první, který si ji opravdu prohlédl, a to mě moc potěšilo. (Většinou ji totiž po mně nikdo nechce)

Moc času na mě neměl, ale ta necelá hodina byla hodně zajímavá. V jeho oboru totiž – jakož i ve většině ostatních- jsem ryzí amatér, a tak jsem jeho informace místy přímo hltala.

Před více než 130 lety dorazil z Vídně právě vyučený knoflíkář Josef Žampach, oženil se tu, zakotvil. A tím se začala psát historie zdejšího knoflíkářství. Měla své vrcholy a pády, ale neskončila nikdy.

Lastury se loví v mořích kolem Indonésie a Austrálie a nakupují z velkoobchodů v Německu a Itálii. Někdy se poštěstí najít v nich zapomenuté perličky, a tak perlové náušničky nosí v uších i několik žirovnických žen.

Dříve byla výroba pouze ruční a knoflíkáři opravdoví mistři- umělci. Dnes už ruční výrobu nahrazují moderní stroje, pravá perleť je doplněna i výrobky z perleti umělé, která je cenově daleko dostupnější a od té pravé na první pohled k nerozeznání.

Laserové stroje dokáží pravé divy. Zdobí knoflíky různými firemními logy, dokáží vyvrtat dírky nejen klasické kulaté, ale i čtverhranné, trojúhelníkové, jak si kdo objedná. Knoflíčky z pravé perleti našívají v Praze i na luxusní košile, určené např. až pro kanadské kongresmany.

Kuchařské rondony- spínací kulovité knoflíčky bez dírek- to je další zajímavá zakázka zdejších knoflíkářů. Dokáží se rozepnout ve vteřině- např. pokud hrozí popálení třeba při polití nějakou horkou tekutinou.

V podniku mají i svou návrhářku, která sleduje módní trendy a navrhuje do výroby i různé perleťové spony, jehlice a jiné ozdobné zboží. Za směnu tu dokáží vyrobit až 1 milion knoflíků, které se vyvážejí do mnoha zemí.
Destičky z perleti objednávají a využívají i restaurátoři k opravám různých historických obrazů a také Amati Kraslice na knoflíky ke svým proslulým heligonkám. Nejen perleť- ale také paroží, kosti, dokonce i kokos- to jsou materiály, z nichž zdejší dokáží vyrobit knoflíky či různé historické repliky.

Zajímavý byl i pohled do historie- po vyražení knoflíků zbývá ještě značné množství perleti jako odpad. Ten se v dřívějších dobách využíval ke zpevňování cest kolem Žirovnice. A když byl perleti nedostatek, dobývala se zase zpět. Dnes se zbytky perleti prodávají do Itálie a tam se zpracovávají do ozdobného betonu, kde se krásně blýskají.

V Žirovnici už téměř 80 let probíhá vždy v létě fotbalový turnaj, tentokrát vyhrálo mužstvo Bohemians. Soutěží se o perleťový pohár, který je však vzácný a nenahraditelný, a proto zůstává v místním muzeu. Vyrobil ho totiž kdysi dávno perleťářský mistr Peřina a dnes by podobný nikdo vyrobit nedokázal. A tak má vítězné mužstvo právo se s ním vyfotografovat, domů si však odváží perleťové plakety a pohár se vrací do vitrín.

Otázek jsem měla ještě spoustu, pan ředitel ale začal pokukovat po hodinkách, a tak jsem se ještě ve spěchu zeptala, jestli má rád knihu Knoflíková válka. Smál se a řekl, že jo. Jak jsem se doslechla „ z kuloárů“, zaměstnanci ho respektují, přestože prý je přísný a vyžaduje disciplínu. Pan ředitel sám přiznal, že demokracie do výroby nepatří. Důležité je udržet podnik konkurenceschopný a mít spokojené zákazníky.

A to se evidentně- přes značné problémy- podařilo. Sklapla jsem notýsek, vytáhla fotoaparát. Ale narazila jsem. Za žádnou cenu jsem pana ředitele neobměkčila, aby se nechal vyfotit.

Ale i tak mé fotografie snad dají trochu nahlédnout pod pokličku jedné velmi zajímavé výroby.

Eva Procházková

Zobrazit všechny články autorky