Nadpis vystihuje vývoj mého vztahu a schopností s pou¾itím auta. Náš první automobil byla ojetina Škoda Octavia v polovinì 60tých let. Na tomto automobilu jsem se pouštìl do rùzných oprav, vèetnì zabroušení ventilù v motoru. Auto slou¾ilo ke všeobecné spokojenosti.
Poté jsme mìli celou øadu aut, na kterých jsem provádìl potøebnou údr¾bu vèetnì drobných oprava. I man¾elka nemìla problém, kdy¾ se auto zastavilo si poradit, dolít benzin z malého kanystru v kufru, který jsme vozili, proto¾e neukazoval ukazatel stavu benzinu, dokázala nejen za deštì v lou¾i nalézt stìraè, který jí za jízdy uletìl, ale i jej pøed další jízdou pøipevnit.
Automobily to byly vesmìs spolehlivé, všechny mìly vzadu takovou kouli, na kterou se pøipojoval vozík. Co vše jsme takto pøevezli se nedá popsat.
Všechny mìly varování pøed zadøením motoru ve formì èerveného svìtélka na ciferníku pod volantem. Pøesto, ¾e se nikdy nerozsvítilo, zùstalo v pamìti, tedy naší pamìti jako varování. Není proto divu, ¾e kdy¾ u souèasného auta se tam za jízdy ukázalo èervené svìtélko, a ještì k tomu ve tvaru vykøièníku, zmocnila se nás panika.
Panika zbyteèná, proto¾e jak se pozdìji ukázalo pouze signalizovalo pokles tlaku v pneumatikách, v dùsledku poklesu teploty venku. Poèítaè usoudil, ¾e si auto, tedy pneu ¾ádají dofouknout. Splnili jsme tuto ¾ádost auta u benzinové pumpy, ale ouha, vykøièník køièel dál.
Naštìstí u té pumpy byl i pracovník blízkého servisu, který, kdy¾ vidìl naše rozpaky nám doporuèil vypnout to, tedy ten vykøièník z poèítaèe. Ono se to øekne, vypnout nìco z poèítaèe, ale kdy¾ ten poèítaè v autì nemá klávesnici. V autì jsou jen samá hejblátka, tlaèítka.
Tak ten ochotný pán nám ukázal to vypnutí vykøièníku z poèítaèe a já jsem si uvìdomil, ¾e pøíštì asi pojedeme rovnou do toho servisu i pro dofouknutí kola.
Ale øeknìte, je to jen moje neschopnost nebo je to poèátek vlády elektroniky, poèítaèù a robotù nad lidmi a jejich potøebami?
pouštìl do rùzných oprav, vèetnì zabroušení ventilù v motoru. Auto slou¾ilo ke všeobecné spokojenosti.