V anglicky psané literatuøe ji nazývají „Duchess of Death“ (vévodkynì smrti) nebo i „Queen of Crime“ (královna zloèinu), u nás ji nazýváme pouze „královnou zloèinu“.
V¾dy bývám udivena nadhledem, se kterým Agatha Christie psala o nejkrutìjších okam¾icích ¾ivota svých postav, i humorem, který se v jejích dílech vyskytuje. A pøes to je zcela jasné, ¾e to nebyl nìjaký cynismus, ale spíš pochopení rùzných záhybù lidské duše.
Agatha Christie, zasvobodna Agatha Mary Clarissa Miller, se narodila 15. záøí 1890 v Torquay, na jihozápadì Anglie - v Devonu, v romantickém kraji, plném vøesoviš». Byla pokøtìna v kostele Všech svatých v Torre 20. øíjna 1890. Byla nejmladší ze tøí dìtí amerického obèana z New Yorku - Fredericka Alvaha Millera, který byl burzovním makléøem s pomìrnì malými pøíjmy, a jeho anglické man¾elky Clarissy Margaret, rozené Boehmer, dcery kapitána britské armády. Sestra Madge, rozená Margaret Frary Miller (1879 - 1950) byla o jedenáct let starší, bratr Monty, celým jménem Louis Montant Miller (1880–1929), byl starší o deset let. Ale pøes otcovo americké obèanství se Agatha Christie nikdy k Americe nehlásila, v¾dy zùstala Anglièankou. Millerovi bydleli v domì nazvaném „Ashfield“. Rodièe ji, jak bylo tehdy ve støední tøídì zvykem, uèili doma, tatínek jí vykládal hlavnì matematiku. Kdy¾ tatínek v jejích jedenácti letech zemøel, chodila pak i do normální školy, ale oblíbila si hlavnì èetbu, milovala pøíbìhy Sira Arthura Conana Doyla (1859 - 1930) a svého krajana Edena Phillpotse (1862 - 1960), který byl znám pøedevším svými povídkami z vøesoviš» v Dartmooru. V té dobì zaèala Agatha psát své velmi depresivní historie, v nich hrdinové v¾dy umírali. Nìjakou dobu ¾ila u tety z matèiny strany, která byla druhou man¾elkou bohatého Amerièana.
Kdy¾ jí bylo šestnáct let, byla poslána do Paøí¾e studovat zpìv a hru na klavír a zdokonalit se ve francouzštinì. Sice poznala, ¾e talent má, ale natolik se obávala své trémy, ¾e se kariéry zpìvaèky vzdala. Avšak pøi jednom ze svých pozdním interviewù se zmínila, ¾e miluje vá¾nou hudbu, pøedevším Richarda Wagnera (1813 - 1883). A proto¾e to bylo v dobì rozvinuté slávy Beatles, ptal se jí redaktor i na nì. Diplomatická odpovìï byla hodna dámy z viktoriánské rodiny: „Ó, ano, myslím, ¾e jsou opravdu nadaní... Ale nesmíte zapomínat, ¾e já jsem hodnì v letech, ale oni jsou mladí, nebo ne? Pøece jen z nich ale mám po¾itek.“
Po studiích odjela s matkou na tøímìsíèní cestu po Egyptì, co¾ bylo pro tehdejší anglickou spoleènost módní místo pro zimní období. Tím se ale zaèala celo¾ivotní láska Agathy Christie pro Egypt a Støední Východ. Zde u¾ zaèala Agatha psát. Po návratu z Egypta se podle nìkterých pramenù - na koncertì s hudbou Richarda Wagnera - zamilovala do poruèíka Královského polního dìlostøelectva (Royal Field Artillery), letce Archibalda Christie. Po krátkém a intenzívním dvoøení se za nìj na Štìdrý den 1914 provdala. Krátce po svatbì se musel její man¾el vrátit ke svému pluku do Francie, bìhem války se tedy man¾elé vídali zøídka.
V dobì první svìtové války pracovala mladá paní jako dobrovolnice nejdøíve v nemocnici Èerveného køí¾e v Torquay, která byla vytvoøena na místní radnici. V roce 1915 byla pøes mìsíc nemocná chøipkou a pak po návratu a¾ do konce války pracovala v novì vytvoøené lékárnì. Tehdy získala své vìdomosti o jedech, které pak ve svých detektivkách plnì vyu¾ila. V lékárnì nemìla tolik práce jako døíve v nemocnici, tak zaèala, povzbuzována sestrou, psát detektivní pøíbìh. Bylo to první vystoupení jejího precizního, elegantního, roztomile sebevìdomého a ještitného detektiva, Belgièana Hercula Poirota, v detektivce „Záhada na zámku Styles“ (The Mysterious Affair at Styles), která vyšla v nákladu spoleènosti Bodley Head. V poslední èásti knihy byly nìkteré faktické nepøesnosti, kvùli kterým musela Agatha Christie poslední èást pøedìlat a pøíštì v¾dy hledala pro své knihy odborného poradce.
Jediná dcera Agathy Christie Rosalind Margaret Clarissa se narodila podle nìkterých pramenù 8. kvìtna 1919, podle jiných pramenù 28. øíjna 1919. Archibald Christie zaèal podníkat v Londýnì a Agatha zùstala s dcerou doma, v Ashfieldu. Bìhem svého man¾elství s Archiem vydala Agatha šest detektivek, sbírku krátkých povídek a ještì øada povídek jí vyšla v èasopisech. Vyšla napøíklad v roce 1922 kniha „Tajemný odpùrce“ (The Secret Adversary), poprvé s detektivní dvojicí Tuppence a Tommy Beresferdovi; Tuppence je u nás pøekládáno jako „Pentlièka“. V roce 1923 vyšla „Vra¾da na golfovém høišti“ (The Murder on the Links), v roce 1924 „Mu¾ v hnìdém obleku“ (The Man in the Brown Suit) a „Poirotova pátrání“ (Poirot Investigates). V roce 1925 vyšlo „Tajemství Chimneys“ (The Secret of Chimneys), kde poprvé vystupuje superintendent Battle, v roce 1926 „Vra¾da Rogera Acroyda“ (The Murder of Roger Acroyd) a v roce 1927 „Velká ètyøka“ (The Big Four). „Vra¾da Rogera Acroyda“ se ponìkud vymyká nepsaným pravidlùm detektivky, kdy vrahem je vyprávìè, ale autorka sama vysvìtluje, proè bylo mo¾no odvodit, kdo je vrah.
V roce 1926 jí zemøela maminka a v prosinci tého¾ roku zjistila Agatha, ¾e její man¾el má pomìr s jakousi Nancy Neele. Man¾elé se pohádali a Archie odešel za milenkou. Tentý¾ veèer odešla z domova i Agatha, zanechávajíc dopis své sekretáøce, ¾e jede do Yorkshire. Její auto ale, pøes znaènou vzdálenost do Yorkshire, nebylo nalezeno daleko. Bylo vyhlášeno velké pátrání a pøes úsilí veøejnosti i policie, se po jedenáct dní neobjevila. Jedenáctý den byla identifikována jako host v hotelu v Harrogate v Yorkshire, kde se zapsala pod pøíjmením milenky svého man¾ela jako paní Theresa Neele z Kapského Mìsta. Nikdo nikdy nezjistil, kde po celých jedenáct dní byla a co dìlala. Ona sama to nikdy nikomu nevysvìtlila, kde byla. Policisté i lékaøi se domnívali, ¾e utrpìla ztrátu pamìti, veøejnost a tisk se vy¾ívaly ve fantastických vysvìtleních, dokonce, ¾e nastrojila pro policii eventualitu, ¾e ji její man¾el zabil nebo dohnal k sebevra¾dì, popøípadì, ¾e se jednalo o reklamní trik, aby se její knihy lépe prodávaly. Podle nìkterých ¾ivotopiscù to vysvìtlila sama spisovatelka v pozdìji vydaném románì „Nedokonèený portrét“ (Unfinished Portrait) , který v roc 1934 napsala pod pseudonymem Mary Westmacott, kde popsala citový zmatek ¾eny, která zjistila man¾elovu nevìru a uva¾ovala o sebevra¾dì.
V roce 1927 za¾ádal Archibald Christie o rozvod a man¾elství bylo v dubnu pøíštího roku rozvedeno. Agatha Christie u¾ byla natolik úspìšná spisovatelka, ¾e ji její psaní skýtalo ob¾ivu. Po rozvodu jí vyšla detektivka „Záhada modrého vlaku“ (The Mystery of the Blue Train). Nìkolik mìsícù po rozvodu se Agatha Christie rozhodla zmìnit prostøedí. Chtìla jít nìkam do exotické zemì. Plánovala vydat se za oceán do Støední Ameriky, ale pár dní pøed odjezdem byla kdesi ve spoleènosti, kde se setkala s mladým námoøním dùstojníkem a jeho ¾enou, kteøí právì odjí¾dìli do Bagdadu a mluvili o nìm tak nadšené, ¾e své plány zmìnila a vymìnila lístky na loï za jízdenky. Odjela Orient-expresem smìrem na Støední Východ, co¾ bylo její pozdìjší inspirací pro detektivku „Vra¾da v Orient-expresu“ (Murder on the Orient Expres), která vyšla v roce 1934. Ale její cíl - Bagdád - se ukázal jako velmi nudný, proto¾e se pohybovala v podobné spoleènosti jako doma - mezi uhlazenými Anglièany, se zdvoøilou konverzací a bì¾nými anglickými tématy. Uvìdomila si, ¾e stejnì mohla chodit na tenis i na èajové dýchánky doma.
Ale situace se zmìnila pøi výletu k vykopávkám ve starobylém biblickém mìstì Uru, uvádìném jako rodištì starozákonního Abraháma, kde se seznámila s významným britským archeologem Sirem Leonardem Woolleym (1880 - 1960) a jeho ¾enou Catherine. Dokonce podle nìkterých údajù to byla právì Agatha Christie, kdo tento výlet zorganizoval, a proto¾e Sir Leonard byl ctitelem detektivek paní Agathy, nebylo to obtí¾né. Zde se Agatha Christie seznámila s jedním z nejstarších míst lidské civilizace a výzkumy, které u¾ Sir Leonard po tøi roky vedl, a také se zpùsoby archeologické práce.
A tehdy zaèalo její pøátelství s man¾ely Woolleyovými, které pozvala je k sobì, a¾ se vrátí do Anglie. Oni ji naopak povzbudili k pøípadné další návštìvì vykopávek.
Po jejím návratu do Anglie vyšla v roce 1929 detektivka „Záhada sedmi ciferníkù“ (The Seven Dials Mystery). V roce 1930 vyšla detektivka „Vra¾da na faøe“ (The Murder at the Vicarage), kde se objevila další svérázná detektivní postava - sleèna Marplová, kterou spisovatelka vytvoøila podle svých babièek a jejich kamarádek. Krédo sleèny Marplové ukazuje onu vzdálenost mezi pojetím generací: „Mladí lidé se domnívají, ¾e staøí lidé jsou blázni, ale staøí lidé vìdí, ¾e mladí jsou blázni.“ - Nìkteré prameny ale uvádìjí, ¾e se sleèna Marplová objevila u¾ v jedné z drobných povídek z roku 1927, jiné uvádìjí její objevení a¾ v roce 1932. Sleèna Marplová je ryze anglická, vypadající vemi nevinnì a pro zloèince neškodnì, a docela náchylná k vlastnímu sebepodceòování - zcela jiná osobnost ne¾ ješitný Belgièan. Vìtšinou má pro vyøešení pøípadu jasno velmi brzy - z podobnosti s nìjakou pøíhodou èi postavou v její vesnici St Mary Mead.
Schéma detektivek je obdobné: po skonèení pøíbìhu, kdy jsou vìtšinou podezøelí všichni zúèastnìní, je shromá¾dí buï Hercule Poirot, popøípadì sleèna Marplová v jedné místnosti, a popisuje zpùsob pátrání a probírá jednoho podezøelého za druhým. Nìkdy se podezøelý sám prozradí nebo usvìdèí, jindy se pokouší ze smyèky uniknout. U nìkterých jejích detektivek vytane otázka, zdali by bì¾ná justice byla schopná pøísnì zákonnými metodami takový zloèin rozøešit, proto¾e dost èasto z výsledku ani trest pro zloèince nevyplyne, pouze rozøešení zloèinu samého. V roce 1930 vyšel také její první román s romantickou zápletkou, napsaný pod pseudonymem Mary Westmacott „Obrùv chléb“ (Giant´s Bread) o geniálním hudebním skladateli, který musel volit mezi láskou a svým umìleckým posláním.
Dalším detektivem, s ponìkud pohádkovými rysy byl pan Harley Quin v detektivce „Záhadný pan Quin“ (The Mysterious Mr Quin), také z roku 1930.
U¾ v bøeznu roku 1930 odjela Agatha Christie rovnou do Uru, kde probíhal výzkum pod patronací Britského muzea a Univerzity v Pensylvánii. Zde poznala i asistenta Sira Leonarda - Maxe Edgara Luciena Mallowana (1904 - 1978), který se k výzkumu pøipojil v roce 1928, ale za její první návštìvy v Uru nebyl pøítomen. Dokonce byl na studiích v Oxfordu spolu¾ákem Agathina synovce. Agatha ho popsala jako štíhlého, opáleného, klidného mu¾e, který doká¾e ovládat lidi. Paní Woolley ho po¾ádala, aby Agathu provedl po všech vykopávkách a ona se ze zaèátku cítila nesvá v doprovodu mu¾e o ètrnáct let mladšího. Spolu si prohlédli Nippur, Nad¾af a Karbalu a velice se sblí¾ili. Agatha se mimo to velice nadchla pro archeologii. Kdy¾ se pak musela rychle z nìjakých rodinných dùvodù vrátit domù, Max Mallowan se rozhodl ji vyprovázet.
Po sezónním skonèení prací v Uru pøijel pan Mallowan na návštìvu do Devonu. Agatha jej provedla zase po místních vøesovištích, ale u¾ druhý den ji Max po¾ádal o ruku. Odmítala ze zaèátku z dùvodu velkého vìkového rozdílu. Dcera Rosalind a Agathin sekretáø Carlo Fisher byli také proti, ale nakonec ji pøemluvil švagr James Watts, kdy¾ Maxe poznal. - Brali se daleko, aby se vyhnuli jakékoli publicitì - 11. záøí 1930 v kostele svatého Kolumbána v Edinburku ve Skotsku (St. Columba´s Church). Na svatbì byli Rosalind, sekretáø a jeho sestra a Agathin foxterier Peter. Na svatební cestu man¾elé odjeli do Chorvatska a do Øecka.
Na zaèátku tøicátých let nastalo nejplodnìjší období Agathy Christie. Vedle pøíbìhù s Harley Quinem napsala ètrnáct detektivek s Herculem Poirotem, i jiné, se svými dalšími postavami. Také jako autor Sherlocka Holmese, Sir Arthur Conan Doyle, zaèala být i ona unavena postavièkou Hercula Poirota, zaèala ho pova¾ovat za „nesnesitelného“ (insufferable), jak napsala ve svém deníku, a mìla také pokušení svého detektiva nechat „zabít“; pozdìji dokonce ho popsala jako egocentrického vetøelce. Ale stejnì jako u Sherlocka Holmese ho odstranit nešlo, byl u ètenáøù velice oblíbený. Zato sleènu Marplovou milovala, snad i proto, ¾e se „objevila“ a¾ pozdìji v její spisovatelské kariéøe.
V roce 1932 byla vydána „Sittafordská záhada“ (The Sittaford Mystery) s napínavou atmosférou spiritistické seance, která vyšla i pod názvem „Vra¾da v Hazelmooru“ (The Murder at Hazelmoor).
Ve stejném roce odjeli man¾elé Mallowanovi do Iráku, kde byl Max Malovan povìøen spolu s dalším slavným britským archeologem a odborníkem na klínové písmo - Reginaldem Campbellem Thompsonem (1876 - 1841) vykopávkami v biblickém Ninive. Expedice byla poøádána opìt Britským muzeem a Britskou školou archeologie v Iráku. Vykopávky byly v prehistorické vesnici - v mohyle Tell Arpachyiah, v Šagir Bazaru v Iráku a v Tell Braku v Sýrii a ve tøi tisíce let staré lokalitì v údolí øeky Balikh. Man¾elé Mallowanovi ¾ili ve š»astném man¾elství, paní Agatha jezdila na archeologické výpravy a svého man¾ela podporovala. - Pouze v pozdìjších letech - jak uvádìjí nìkteré zdroje - trpìlivì tolerovala nìkteré man¾elovy zálety.
Milovala skládání støepù nádob, fotografovala. Podle svého man¾ela byla a¾ puntièkáøská a velmi trpìlivá v èištìní pøedmìtù a skládání nádob. Sama se o svých pocitech ve své pozdìjší autobiografii vyjádøila takto: „Èlovìk cítí hrdost, ¾e patøí k lidské rase, vidí-li obdivuhodné vìci vymodelované lidskýma rukama. Oni byli tvùrci - musí se podílet na trošce svatosti od Tvùrce.“ V roce 1934 si Mallowanovi zakoupili starodávný dùm z poloviny osmnáctého století ve Wallingfordu v Oxfordshire, nazvaný Winterbrook House. Pøedpokládá se, ¾e to je pøedloha pro dùm její sleèny Marplové ve fiktivní vesnici St Mary Mead.
Své psaní detektivek zaèala Agatha Christie pova¾ovat za svoji ¾ivotní nutnost. Z jejích nejznámìjších detektivek z období po svatbì mù¾eme jmenovat napøíklad „Vra¾da v Orient Expresu“ (Murder on the Orient Expres) s Herculem Poirotem, o ní¾ u¾ byla zmínka, kterou napsala v hotelu Pera Palace v Istanbulu, koneèné zastávky expresu, kde je její tehdejší pokoj udr¾ován na její památku.
Z roku 1836 jsou také „Vra¾dy podle abecedy“ (The ABC Murders) a „Vra¾da v Mezopotámii“ Murder in Mesopotamia), opìt s Herculem Poirotem, kde Agatha Christie zúroèila své archeologické poznatky. Z roku 1937 byla další detektivka z prostøedí Støedního Východu „Smrt na Nilu“ (Death on the Nile), kde popsala temná zákoutí lidské duše.
V té dobì pobývali Mallowanovi èásteènì na expedicích a èásteènì v Anglii. Po návštìvì Luxoru v roce 1937 se Agatha Christie setkala s egyptologem Howardem Carterem (1874 - 1939), slavným tím, ¾e v roce 1922 odkryl hrobku faraóna Tutenchamona. Tehdy napsala s pomocí pøítele svého man¾ela, britského egyptologa Stephena Rannulpha Kingdona Glanvilla (1900 - 1956) divadlení hru „Achnaton“ (Akhnaton), která však byla vydána a¾ po roce 1973. Svìtová premiéra hry byla v New Yorku v roce 1979 a¾ po smrti autorky pod názvem „Achnaton a Nefertiti“ (Akhnaton and Nefertiti). - Autorka sama napsala ve svém vlastním ¾ivotopise, ¾e sice nedoufala, ¾e hra nìkdy bude provozována na jevišti, ale ¾e ji psala proto, ¾e ji tìšilo psát nìco jiného, ne¾ psala bì¾nì.
V roce 1938 se Mallowanovi pøestìhovali do Greenway House na øece Dart, nedaleko Agathina rodištì. Dùm je nyní národní památkou, ve které je mo¾né i trávit svou dovolenou se vzpomínkami na slavnou spisovatelku. Znovu otevøen pro veøejnost po rekonstrukci byl v roce 2009.
Z roku 1939 je opìt velmi známá detektivka „Deset malých èernouškù“ (Ten Little Niggers) napsaná na námìt písníèky a je umístìna do okolí autorèina rodištì. V roce 1940 se spisovatelka do¾ila padesáti let a se svým humorem to následovnì okomentovala: „Velice jsem se radovala z druhých kvìtù - najednou shledáte - ve vìku, øeknìme, padesáti let - ¾e se pøed vámi otevírá celý nový svìt.“ Zatím ale vypukla válka. V roce 1940 vyšla detektivka „Tajemný cypøiš“ (Sad Cypress) opìt s Herculem Poirotem, který má vyøešit dávnou vra¾du. V roce 1941 vyšla detektivka „Zlo pod sluncem“ (Evil under the Sun). Po skonèení archeologických vykopávek se pan Mallowan pøihlásil jako dobrovolník zálo¾ních rezerv ke Královskému letectvu (Royal Air Force) a byl v roce 1942 poslán do severní Afriky. Byl leteckým dùstojníkem a slou¾il na základnì Sabratha v Lýbii, co¾ je také starobylé mìsto. Nìjakou dobu byl i velitelem letky.
Zatím pracovala Agatha Christie jako dobrovolnice ve výdejnì lékù v londýnské univerzitní nemocnici (University College Hospital), kde si zdokonalovala své znalosti o jedech. Napøíklad její šéf, farmaceut Harold Davis, který se pozdìji stal vrchním farmaceutem na britském ministerstvu zdravotnictví, jí navrhl jako jed thálium a ona to pozdìji pou¾ila ve své detektivce „Plavý kùò“ (The Pale Horse), který vyšel v roce 1961. Jako první klíè k vra¾dì popsala ztrátu vlasù obìti, co¾ nìkdy pomohlo i soudním lékaøùm.
Tehdy psala knihu o dobì, kdy byla s man¾elem v Sýrii. Tato kniha „Povìz mi, jak ¾ijete“ (Come, Tell Me How You Live) vyšla a¾ v roce. 1946. Proto¾e pracovala v Londýnì, který byl stále bombardován, napsala dvì knihy v oèekávání, ¾e by mohla být zabita. Jedna byla s Herculem Poirotem „Opona“ (Curtain) a druhá se sleènou Marplovou „Zapomenutá vra¾da“ (Sleeping Murder), kterou napsala pro svého man¾ela Maxe. Obì detektivky byly ulo¾eny do sejfu a zùstaly tam a¾ do posledního období spisovatelèina ¾ivota. Kdy¾ si byla jistá, ¾e u¾ nic nenapíše, dala pokyn k jejich vydání. „Opona“ vyšla ještì za autorèina ¾ivota, „Zapomenutá vra¾da“ a¾ po její smrti a proto jsou v knihách vzájemnì urèité nesrovnalosti, proto¾e „Zapomenutou vra¾du“ u¾ nedokázala zaktualizovat.
Zaèátkem války se její dcera Rosalind vdala za majora Huberta Pricharda. V roce 1943 se narodil jediný vnuk Agathy Christie Matthew Prichard. Jeho otec padl v roce 1944 ve Francii a Rosalind se pozdìji znovu provdala za Anthonyho Hickse.
Bìhem války napsala Agatha Christie dvanáct detektivek, z nich¾ nejznámìjší jsou - z roku 1941 „N èi M“ (N or M), z roku 1942 „Mrtvá v knihovnì“ (The Body in the Library), „Pìt malých prasátek“ (Five Little Pigs), opìt s pou¾itím písnièky, dále „Není kouøe bez ohýnku“ (The Moving Finger). V roce 1944 vedle detektivek vyšel také román pod pseudonymem Mary Westmacott „Já nebyl u tebe, kdy¾ pøicházelo jaro“ (Absent in the Spring). Recenze byly pochvalné - jednalo se o popis úvah a krizí ¾eny støedního vìku. - Koncem války se ètenáøi mohli z jakési americké recenze dozvìdìt, kdo se skrývá pod tímto pseudonymem, co¾ spisovatelku velice rozhnìvalo. V roce 1944 vyšly ještì detektivky „Nultá hodina“ (Towards Zero). „Nakonec pøijde smrt“ (Death Comes at End).
Její man¾el se vrátil ke konci války. Ze zaèátku pracoval ještì pro ministerstvo letectví a v té dobì man¾elé Mallowanovi pobývali v Londýnì. Zajímavé je, co o válce Max Mallowan øekl: „My Anglièané máme špatnou tradici nìkde s nìkým válèit. Já a moje ¾ena jsme si pomysleli mnohokrát - aby se všechny osoby, které jsou za válku odpovìdné, ohradily velikánskou zdí. A tam jim dovolit, aby se vzájemnì pobili!“ Bìhem války byl dùm Mallowanových Greenway House zabaven pro americké námoønictvo, ale po válce jej dostali zpìt.
V roce 1947 byl Max Mallowan jmenován profesorem západní asijské archeologie na londýnské univerzitì, kde byl profesorem a¾ do roku 1962, kdy se stal profesorem v Oxfordu. Zároveò byl v roce 1947 povìøen vykopávkami v Nimrúdu, ve starovìkém asyrském hlavním mìstì na øece Tygris ji¾nì od Mosulu v Iráku. V roce 1966 od tom vyšlo jeho nejznámìjší dílo „Nimrúd a jeho zbytky“ (Nimrud and its Remains). Agatha Christie ho na cestì doprovázela.
V roce 1948 vyšel román Agathy Christie „Rù¾e a tis“ (The Rose and the Yew Tree) o mladém mu¾ovi prostého pùvodu, který tou¾í po uplatnìní ve vyšší spoleènosti. V dùsledku hrdinství ve válce dosáhne jak spoleèenského ocenìní tak lásky krásné ¾eny. V období po válce a na zaèátku padesátých let jsou z detektivek Agathy Christie asi nejznámìjší - „Hadí doupì“ (Crooked House), „Oznamuje se vra¾da“ (A Murder is Announced), „Smrt staré posluhovaèky“ (Mrs McGinty´s Death), „Kapsa plná ¾ita“ (A Pocket Full of Rye). Ale také se zaèala hrát její nejslavnìjší, ale také nejdéle na svìtì hraná detektivní hra „Past na myši“ (The Mousetrap), která se od 25. listopadu 1952 hraje dodnes v Ambassador Theatre v Londýnì, s pøibli¾nì tøiadvaceti tisíci pøedstaveními.
V roce 1952 také vyšel její román „Dcera je dcera“ s úvahami o právu na vlastní ¾ivot, které má hlavní hrdinka, která se zamiluje a chce jít za hlasem svého srdce, ale ohlí¾í se na svou devatenáctiletou dceru. Poslední román “Bøímì“ (The Burden) z roku 1956 je opìt o otázce obìti dvou sester, kdy se z lásky plné obìtí stane nenávist.
Agatha Christie èasto pobývala u svého švagra Jamese Wattse v Abney Hall v Cheshire na severozápadì Anglie. Zde také èerpala pro své psaní pøedevším v popisu vznešenosti panského sídla, jeho sluhù, jejich¾ charaktery zabudovala do svých zápletek. Z detektivek, pro které takto èerpala, je to napøíklad detektivka “Po pohøbu“ (After the Funeral) z roku 1953 a šest povídek v kolekci „Tajemství vánoèního pudingu“ (The Adventure of the Christmas Pudding) z roku 1960.
V roce 1955 byla Agatha Christie královnou jmenována komandérem Øádu britského impéria a stala se také prvním dr¾itelem nejvyššího ocenìní americké Asociace detektivních autorù (Mystery Writers of America) - „Cena velkého mistra“ (Grand Master Award) a tého¾ rohu získala od stejné spisovatelské asociace ještì Edgarovu cenu (Edgar Award) za nejlepší hru, co¾ byla hra „Svìdek ob¾aloby“ (Witness for the Prosecution). Filmové zpracování této hry pova¾ovala sama Agatha Christie za nejlepší filmové zpracování svého díla. Max se stal komandérem v roce 1960. Dalšího roku se stala prezidentkou britského Klubu detektivù (British Detection Club).
V roce 1957 zaèalo být pro Agathu Christie znaènì obtí¾né dále setrvávat, speciálnì v deštivém období, na vykopávkách, zároveò se tam nakazila nìjakou chorobou, tak se její man¾el rozhodl rovnì¾ vykopávek zanechat. V tomto roce vyšla detektivka „Vlak z Paddingtonu“ (4:50 from Paddington).
V roce 1958 se man¾elé Mallowanovi navrátili do Anglie, ale oba byli velice zamìstnáni svým spisováním. Ale Max nemohl zapomenout a pomáhal v roce 1961 zakládat archeologickou školu v Íránu.
Na zaèátku šedesátých let vyšly ze známìjších tyto detektivky „Plavý kùò“ (The Pale Horse), „Karibské tajemství“ (A Carribean Mystery), „Tøetí dívka“ (Third Girl). V r. 1968 byl Max Mallowan za své slu¾by pro archeologii povýšen do šlechtického stavu. Udìlením øádu Damme Commander Øádu britského impéria bylo šlechtictví v roce 1971 udìleno i jeho man¾elce. Prameny uvádìjí, ¾e je jen velmi málo man¾elských párù, kdy byli povýšení do šlechtického stavu ka¾dý sám za sebe.
Známìjší detektivky Agathy Christie z této doby jsou - „Vidìla jsem vra¾du“ (Hallowen Party), „Nemesis“, „Sloni mají pam컓 (Elephants Can Remember). Agatha Christie také napsala nìkolik souborù krátkých detektivních povídek. V roce 1971 se zaèalo její zdraví zhoršovat, nejen tím, ¾e si poranila nohu, ale jak uvádìjí nìkteré prameny, ¾e zaèala trpìt Alzheimerovou chorobou. Spolu s man¾elem ¾ili ve snaze po ústraní ve svém domì ve Wallingfordu v Oxfordshire. Naposledy se veøejnì ukázala pøi premiéøe filmu „Vra¾da v Orient-expresu“ v roce 1974, které probìhlo za úèasti královny i královské rodiny. V roce 1975 pøedala autorská práva na svoji nejúspìšnìjší hru „Past na myši“ svému vnukovi Mathewovi Prichardovi a povolila vydání „Poslední opony“ a „Zapomenuté vra¾dy“.
Zemøela 12. ledna 1976 ve svém domì. Pochována byla za ètyøi dny na høbitovì kostela St Mary v Cholsey. Rok po Agathinì smrti vyšel její ¾ivotopis (An Autobiography). Pøedpokládá se, ¾e tyto pamìti Agatha Christie zaèala psát u¾ v dobì vykopávek v Nimrúdu v roce 1950. Její man¾el ve svých pamìtech vyjádøil pocity velké prázdnoty po jejím odchodu po pìtaètyøicetiletém man¾elství. Avšak za rok a pùl se znovu o¾enil s Barbarou Parker, která byla s man¾eli Mallowanovými u¾ pøi vykopávkách v Nimrúdu. Zemøel v roce 1978 a i kdy¾ byl opravdu význaèný archeolog, jeho sláva nedosahuje slávy jeho ¾eny, která vytvoøila moderní typ detektivky.
Knihy Agathy Christie jsou na svìtì nejprodávanìjší, pøelo¾ené do mnoha jazykù, její dva hlavní detektivové ¾ijí stále znovu své ¾ivoty v mnohých filmových zpracováních a televizních inscenacích.
V Londýnì existuje spoleènost jejích fanouškù Agatha Christie Society.