Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ka¾dotýdenní vracení se do dìtství
Tak nìjak by se dalo nazvat to, co mì probìhne myslí témìø ka¾dý týden, tedy pøesnì pøi ka¾dé naší cestì na chalupu.
Z domu ve Stodùlkách jedeme silnicí kolem kostelíka Krteò, který je zde od 13. století, zatím co já jsem sem chodil s dìdou pøed pouhými 80 lety. Jako malého mì babièka a dìda nìkdy hlídali a v té dobì hlídání se neodehrávalo v bytì, nato¾ u poèítaèe, ale pøevá¾nì venku, v pøírodì a pøi práci dospìlých.
Tak tomu bylo i v mém pøípadì a celý ¾ivot na to vzpomínám s tìmi nejlepšími pocity.
Tak jako nikdy nezapomenu na ten med, který babièka vyrábìla z cukrové øepy, tøešnì tzv. køupky jejich¾ dva stromy mìli na zahradì, vyprávìní dìdy o tom, co za¾il jako voják v první svìtové válce na frontì a potom v zajetí a¾ nìkde na Ukrajinì tak ani pøed tím vyprávìním doprovod dìdy právì do míst poblí¾e kostelíku Krteò pøi sbírce kláskù po sklizni.
Abych si to pamatoval o to se zaslou¾ilo pás zrníèek z tìch kláskù.
Mám na mysli ta zrníèka, která se mnì dostala do botièek a tlaèila a tlaèila mì pøi ka¾dém kroku. A byly to zøejmì jedny z prvních mých krokù, proto¾e jsem pouze naøíkal, ¾e mì bolí no¾ièky. A tak dìdovi nezbývalo ne¾ mì cestou domù pøevá¾nì pøenést. Teprve doma se ukázalo, co mì bolelo, bolelo mì tlaèení tìch zrníèek v botièkách.
A to je to, co mì pøi jízdì kolem Krtnì probìhne myslí ve zlomku vteøiny a v¾dy je to takový pøíjemný okam¾ik. Nìkdy se protáhne o pár dalších momentù, kdy si pøipomenu ty vzácné lidièky, kteøí znali vlastnì hlavnì práci. Snad by se dalo øíci, ¾e to byl i jejich osud, na který si ale nikdy nestì¾ovali.
Jak jinak lze vysvìtlit, ¾e kdy¾ jsme je pozvali k nám, v dobì, kdy jsme s man¾elkou u¾ mìli naše dìti, abychom jim ukázali byt v šestém poschodí paneláku, tak ten den (jako jediný v roce) nejezdil výtah a museli to pøes velmi pokroèilý jejich vìk vyšlápnout po schodech.
amìtníci, vzpomínejte!