Ètení na dovolenou.
Ta lepenková krabice je nadepsaná „Poklady“. Zatímco píšu, vidím tu krabici na horním regále v mé pracovnì, kde ji pøechovávám. Tìší mì, ¾e na ni vidím, kdykoliv vzhlédnu. Krabice obsahuje takové ty drobné osobní poklady, které pøe¾ily èetné záchvaty „všechno uklidit a vyházet“, je¾ mì obèas popadnou. Krabice procházela probírkou, kdy¾ jsem se stìhoval z domu do domu a tahal krámy z komory do komory. Kdyby se do té krabice podíval zlodìj, nic by si nevzal – za nic z toho by nedostal ani pìtník. Ale jestli v domì zaène nìkdy hoøet – a¾ budu utíkat, ta škatule jde se mnou.
Jedním z pokladù v krabici je papírový pytlík. Jako na svaèinu. I kdy¾ vršek je zalepený izolepou, procvaknutý sešívaèkou, a ještì zajištìný nìkolika spínátky na papíry, na jedné stranì je díra s roztøepenými okraji a tou je vidìt obsah.
Tenhle konkrétní svaèinový sáèek opatruju u¾ mo¾ná ètrnáct let. Ale on vlastnì patøí mé dceøi Molly. Brzy potom, co zaèala chodit do školy, podílela se s nadšením na ranním balení obìdù pro sebe, její bratry a mì. V ka¾dém sáèku byly sendvièe, jablka, peníze na mléko a nìkdy vzkaz nebo malá pozornost. Kdy¾ jsem se jednou ráno chystal k odchodu, Molly mi dala sáèky dva. Jeden s obìdem jako obyèejnì. A pak ten zalepený, procvaknutý se spínátky. „K èemu dva pytlíky?“ „V tom druhém je nìco jiného.“ „Co je tam?“ „Prostì nìco – vem si to s sebou.“ Nechtìl jsem to protahovat, a tak jsem strèil oba sáèky do kuføíku, dal Molly pusu a odkvaèil.
Kdy¾ jsem v poledne v rychlosti poøádal opravdový obìd, otevøel jsem Mollyin sáèek a vysypal obsah. Dvì stu¾ky do vlasù, tøi kamínky, dinosaur z umìlé hmoty, špaèek tu¾ky, mušlièka, dvì sušenky ve tvaru zvíøátek, kulièka, vypotøebovaná rtìnka, panenka, dva èokoládové bonbóny a tøináct penny.
Usmál jsem se. Roztomilé. Vstal jsem, abych se pustil do všech tìch dùle¾itých zále¾itostí, které mì odpoledne èekaly, a smetl jsem všechno se stolu do koše na odpadky – zbytky od obìda, Mollyiny vìci a všechno. Nebylo mezi nimi nic, co bych mohl potøebovat.
Veèer se vedle mì Molly postavila, kdy¾ jsem èetl noviny. „Kde je mùj pytlík?!“ „Jaký pytlík?“ „Pøece ten, co jsem ti dala dnes ráno.“ „Nechal jsem ho v kanceláøi. Proè se ptáš?“ „Já do nìj zapomnìla dát tenhle vzkaz.“ Dr¾í v ruce papírek. „A navíc ho chci zpátky.“ „Proè?“ „V tom pytlíku jsou, táto, moje vìci – vìci, které mám moc ráda. Já myslela, ¾e si s nima budeš chtít trochu pohrát, ale teï je chci zpátky. Neztratil jsi, tati, ten pytlík, ¾e ne?“ V oèích se objevily slzièky. „Kdepak, já to jen zapomnìl pøinést,“ zalhal jsem. „Tak to pøines zítra, jo?“ „To víš, ¾e jo. Neboj.“ Kdy¾ mì s úlevou chytla kolem krku, rozbalil jsem papírek, který se nedostal do pytlíku: „Mám tì ráda, táto.“
Ach jo.
A ještì jednou ach jo.
Dlouho jsem se díval do tváøe své dcery.
Mìla pravdu – vìci v pytlíku nebyly jen tak ledajaké. Molly mi dala své poklady. Vše, co jí v sedmi letech bylo drahé. Láska v papírovém sáèku. A já ji minul. Kdyby jenom minul – já ji zahodil do smetí, proto¾e „tam nebylo nic, co bych mohl potøebovat.“ Panebo¾e.
Nebylo to ani poprvé ani naposled, kdy jsem mìl pocit, ¾e moje tátovské oprávnìní ztrácí platnost.
Cesta zpátky do kanceláøe byla dlouhá. Ale nic jiného se nedalo dìlat. A tak jsem jel. Putování kajícníka. Pøed zraky vrátného jsem popadl koš a vysypal obsah na stùl. Zrovna jsem se v tom pøehraboval, kdy¾ ke mnì na své obchùzce dorazil. „Ztratil jste nìco?“ „Jo, hlavu.“ „Nejspíš to tam je. Jak to vypadalo? Já vám pomù¾u hledat.“ Nejdøív jsem mu nechtìl nic øíkat, ale vìtšího blázna u¾ jsem ze sebe stejnì udìlat nemohl, a tak jsem mu to povìdìl. Nedal se do smíchu, jen se usmál. „Já mám taky dìti.“ A tak se dva spøíznìní blázni hrabali ve smetí a našli perly; a on se na mì usmál a já se usmál na nìj. V tomhle èlovìk není nikdy sám. Nikdy.
Kdy¾ jsem z dinosaura opláchl hoøèici a všechno jsem postøíkal osvì¾ovaèem dechu, abych pøehlušil pach cibule, opatrnì jsem vyhladil zmuchlanou kouli z hnìdého papíru do celkem funkèního sáèku, poklady nastrkal dovnitø a celé jsem to nesmìle pøinesl domù jako poranìné kotì. Veèer jsem to vrátil Molly – ¾ádné otázky, ¾ádné vysvìtlování. Pytlík moc pìknì nevypadal, ale uvnitø bylo všechno, a to bylo podstatné. Po veèeøi jsem ji poprosil, aby mi o vìcech v sáèku nìco povìdìla, a tak zaèala jedno po druhém vyndavat a rovnala to do øady na jídelním stole.
Bylo to dlouhé vyprávìní. Ke všemu se vztahoval nìjaký pøíbìh, vzpomínka, nebo to souviselo s nìjakým snem a vymyšlenými kamarády. Nìkteré ty vìci pøinesly víly. A èokoládové bonbóny byly ode mì a ona si je schovala, a¾ je bude potøebovat. Nezmohl jsem se na nic jiného ne¾ „aha“, které jsem bìhem vyprávìní nìkolikrát moudøe pronesl. A to aha bylo vlastnì velice výsti¾né.
Byl jsem pøekvapený, kdy¾ mi Molly dala pytlík za nìkolik dní znovu. Ten stejný ušmudlaný pytlík. Uvnitø stejné vìci. Cítil jsem, ¾e je mi odpuštìno. Dùvìra se vrátila. Spolu s láskou. A u¾ jsem nemìl tak nepøíjemný pocit, ¾e se nazývám otcem. Po nìkolik mìsícù jsem pytlík obèas dostal s sebou. Nikdy mi nebylo jasné, proè jsem ho právì ten který den dostal nebo nedostal. Zaèal jsem o nìm pøemýšlet jako o „tátovské prémii“ a moc jsem se veèer sna¾il, abych si ho druhý den ráno zaslou¾il.
Èasem Molly obrátila pozornost k jiným vìcem… našla si jiné poklady… ztratila o hru zájem… vyrostla. Nìco takového. A já? Mnì zùstal v opatrování sáèek. Jednoho rána mi ho dala a nikdy u¾ si o nìj neøekla. A tak ho ještì poøád mám.
Obèas myslím na všechny okam¾iky tohoto krásného ¾ivota, kdy jsem se minul s láskou, která mi byla nabízena. Jeden kamarád tomu øíká „stát po kolena v øece a umírat ¾ízní.“
A tak je ten ošuntìlý pytlík v krabici. Zùstal tam z èasù, kdy mi dítì øeklo: „Tady je to nejlepší, co mám. Vem si to – je to tvoje. To, co tu mám, tobì dávám.“
Poprvé mi to nedošlo. Ale teï je ten sáèek mùj.
Z knihy Roberta Fulghuma „U¾ hoøela, kdy¾ jsem si do ní lehal“ vydané nakladatelstvím ARGO.
