Rád jezdím vlakem na dlouhé vzdálenosti. Nemusím se vìnovat øízení, hlídat, co se dìje na silnici pøede mnou, za mnou, vedle mne, strachovat se, ¾e mi nìjaký pirát naboøí auto, nemám starosti s hledáním parkovacího místa v cíli své cesty. Mohu si cestou èíst, dívat se, jak ubíhá krajina, povídat si se spolucestujícími, svaèit...
Jen¾e onehdy mi to pomìrnì pohodlné cestování po ¾eleznici Èeské dráhy trochu zošklivily. Jel jsem, jako ostatnì ka¾dý mìsíc, za dìtmi a vnouèkem do Èeských Budìjovic. Na hlavním nádra¾í v Praze byl ji¾ na posledním nástupišti vlak pøipraven. Brzké zimní ráno bylo mrazivé, a tak jsem mìl po nastoupení a usazení do kupátka se semišovými sedadly pomìrnì pøíjemné pocity.
Lidé nastoupili, zapískal výpravèí, vlak se dal do pohybu a za okny se zaèala míhat svìtla velkomìsta. Jen¾e jak ubíhaly kilometry, vlak prochládal a prochládal a my všichni se zase soukali do vysvleèených kabátù. Pán u okénka opakovanì nervóznì zkoušel rukou, jestli topení u¾ zaèíná høát a kdy¾ definitivnì zjistil, ¾e nikoliv, zaèal marnì cloumat pákou regulace teploty nad odpadkovým košem.
Pak pøišla paní prùvodèí. Bez jakéhokoliv náznaku omluvy nám suše oznámila, ¾e v celém vlaku je porouchané topení, zcela zbyteènì nás vyzvala, abychom neotevírali okna, zkontrolovala jízdenky a zmizela.
V Èerèanech u¾ zaèínala být situace kritická. Pán v èerném obleku, který s noutbukem na klínì pøedstíral velmi zamìstnaného mana¾era, pøístroj odlo¾il na sedadlo a vybìhl do chodbièky, kde pìt minut dìlal døepy. Èlovìk od okna si strèil ruce do kulicha a upnul si prošívanou bundu. Ale co to? Stará paní vedle mne si rozepíná kabát a sundává šálu! Závidím jí, ¾e je otu¾ilá. Ona ale z tašky vyndává noviny, rozlo¾í je, peèlivì si je obtoèí kolem tìla a pozapíná knoflíky. Šálou si pak omotala kolena a prsty zasunula pod hý¾dì. Mana¾er, navrátivší se z tìlocvièné pìtiminutovky, vyòal z aktovky lahev koòaku a notnì si pøihnul. Nám nenabídl – škrt jeden lakomej! Pøed Táborem jsem zaèal vá¾nì uva¾ovat o eventualitì, ¾e vystoupím a v nádra¾ní restauraci poèkám na následující vlak.
„Pøijeli jste do stanice Tábor...“ ozvalo se za okénkem s vykreslenými ledovými kvìty. Vyhlédnu ven a vidím, jak podél vlaku kráèí nádra¾ák v oran¾ových montérkách s kladívkem na dlouhé násadì v ruce. Kdy¾ se mi ztratil ze zorného pole, ozvalo se nìkolikeré zaklepání, pak nìco zaskøípìlo, pod podlahou vagónu zasyèelo a topení zaèalo høát.
A¾ pojedete vlakem, v nìm¾ se netopí, jeïte pøes Tábor. Tam toti¾ mají Èeské dráhy jediného zamìstnance v celé ¾eleznièní síti, který umí zapnout vlakové vytápìní.