Narazil jsem svého èasu na pozoruhodný text, v nìm¾ se vyjádøil Francois Jacob, jinak francouzský biolog, nobelista, který se zabýval pøenosem genetických informací. Èteme v nìm, ¾e bychom si mìli uvìdomit, ¾e mýtické vysvìtlování jevù kolem nás jde dál a nejspíše hloubìji ne¾ všechny formulace, teorie, a logické postuláty. Vìda, jak Jakobovi rozumím, se spokojuje s dílèími výsledky na velmi omezeném poli, zatímco vysvìtlování, „a» u¾ magické, mýtické èi nábo¾enské, zahrnuje všechno.“ Neomezuje se jen na malý segment svìta, ale postihuje celé spektrum našeho usilování, a vztahuje se na všechny sféry mravní, psychické, duchovní i na umìlecké úsilí. Odpovídá na všechny otázky. „Ruèí za poèátek, pøítomnost, a dokonce i za budoucí vývoj vesmíru.“
Ovšem¾e pøed výsledky bádání pøírodních vìd nezbývá ne¾ se poklonit, nebo» nám odpovídají na mnohá tajemství zdejšího ale i kosmického svìta. Pohrávají si ovšem s dimenzemi vesmíru, z nich¾ jsme s to pochopit a vyu¾ívat jen tøi bì¾né rozmìry a èasoprostor; zatímco vìda u¾ se dnes zabývá jedenácti (a nìkteøí z fyzikù dokonce dvaceti šesti) dimenzemi. Avšak sama fyzika a matematika se pohybují jen v jediném ponìkud plošném prostøedí. Mnohé napovídá i fyzik John D. Barrow, který shledal, ¾e sám pojem Nejvyšší bytosti je ve všech kulturách pùvodnìjší a pøirozenìjší ne¾ pojem zákonù pøírody, dokud jsme nedosadili mezi rovnice a matematické propoèty pojem Boha.
Vìda si vìru poradí se studiem detailù, s rozpínavostí vesmíru, s kvantovou mechanikou, nikoli však s krásou pohledu do vesmírných dálav, s pro¾itkem dávných malíøù ikon a mistrù velkých pláten, s obrázkem Krista, inspirovaným turínským plátnem. Nebo» jak praví ji¾ citovaný autor Barrow, „pro spekulativního fyzika z toho vyplývá, ¾e jeho jistota má své meze, ¾e dokonce i v èistém myšlení teoretické fyziky je – stejnì jako ve všech ostatních oblastech spekulací, pøítomna hranice.“ A o pár stránek dál se opakuje jinými slovy, ¾e „neexistuje ¾ádná formule, která by mohla vyjevit veškerou pravdu, veškerou harmonii, veškerou prostotu. ®ádná teorie všeho nemù¾e nikdy poskytnout úplný prùhled…Nenacházíme pøece nic matematického na citech a mínìních, na hudbì èi na výtvarném umìní.“
Tudí¾ pøi hledání „teorie všeho“ nelze pominout ony vyšší dimenze, které mají pro èlovìka hlubší smysl ne¾ suchá teorie a matematické vzorce teoretických fyzikù. Ostatnì nábo¾enství a víra – co¾ je podstatné – dávají i snahám badatelù, utápìjících se v omezených problémech to podstatné – toti¾ smysl. Co nám navíc, krom smyslu poèínání dávají?
Skýtají nám odstup, a zatím co v Cernu prohánìjí protony magnetickým prostøedím a sna¾í se dobrat tajemství velkého tøesku, my se mù¾eme nechávat okouzlit svìtem jako velkým zázrakem, vychovávají nás k respektu, jsou, jak píše Písmo, naší zbrojí, tedy meèem, brnìním, ale i štítem, èiní nás ušlechtilejšími v kontaktu s okolním svìtem, vedou nás na krátké ¾ivotní cestì plné trampot k trpìlivosti, a skýtají nám i svìtlo a jistotu ve svìtì plném nejistot, ba vycházejí vstøíc i badatelùm v èele s Albertem Einsteinem.
Není tudí¾ divu, ¾e i badatelé uprostøed vší techniky a u svých matematických modelù vzhlí¾ejí k nebesùm a jsou ve velké pøevaze sami vìøícími bytostmi. Ostatnì za všechny dávám slovo nobelistovi, fyzikovi jaderných èástic Georgi Herbertu Blountovi, který pravil doslova: „Já jsem potkal Boha. To je ovšem velmi osobní zkušenost a
já vám ji nenabízím jako nezvratný dùkaz. Vy musíte Boha potkat sami.“
Síla slova, Slavomír Ravik