O obrovi a svìtobì¾níkovi z Neštìmic ®il kdysi na hradì Blansko obr a chodil do blízké vesnice na pivo. Na tom hradì hlídal obrovitánský poklad, a tak nikdy panu hospodskému nezùstal nic dlu¾en, co¾ je u obra dùle¾ité, proto¾e vypije hodnì piva a pak platí velký úèet. Takový obr, kdy¾ si sedne do hospody na pivo a nezaplatí, doká¾e hospodského za jediný den zruinovat. To ovšem nebyl pøípad toho našeho obra z Blanska. Ka¾dý pátek pøišel do vsi a pøinesl s sebou mohutnou ¾ízeò. Pan hospodský Bláto to vìdìl, a tak na pátek objednával dvojnásobný poèet sudù.
A jednou takhle pøišel ten obr zase v pátek v podveèer do hospody, nechal si otevøít sud, èásteènì uhasil ¾ízeò a povídá: „Zejtra se stìhuju.“ A panu hospodskému, kdy¾ to slyšel, spadla dýmka. „A co, ¾e tak náhle, obøe? Pivo vám tu pøestalo chutnat?“ „Cha,“ uchechtl se obr a hospoda poskoèila i se základy o dobrých dvacet centimetrù blí¾ k západu. „Pivem to není, pane Bláto, jeliko¾ ho zdejší sládek skvìle vaøí a vy ho výbornì toèíte! Na hradì se mi usadili mravenci a já jsem z nich naprosto zoufalej. Leze to všude po hradì, do spí¾í, krmí se to mejma zásobama, šunèièkou z Kostomlat a cukrem a já si nevím rady. Kdy¾ jsem tam mìl krysy, staèilo si kejchnout a byly pryè, kdy¾ mi tam lezli švábi, zadupal jsem a do jednoho z hradu vypadali, ale tohle... Na ty proklatý mravence nic nepomáhá, jsou tak titìrný, ¾e je kejchnutí neodfoukne, a kdy¾ dupu ostošest, dr¾ej se pod podlahou pevnìji ne¾ faráø víry. Proto jsem to vzdal, a zejtra se stìhuju a basta. Mám jich u¾ po krk!“
Pohled na okolí hradu
A pak se obr poøádnì napil, a¾ to šplouchlo a hospodský u¾ valil nový sud. A kdy¾ ho otvíral, povídá: „Vèera mi tu sedìl jistý svìtobì¾ník, co si dal osm piv, pak vykøikoval, ¾e doká¾e všechno na svìtì a chvíli na to usnul.“ „Opravdu? No, jestli umí všechno na svìtì, tak je to èlovìk, kterýho hledám! Nevíte, kde bych toho svìtobì¾níka našel?“ „Ráno tady ještì spal na tomhle stole, pak si dal párky s køenem a odešel. Tvrdil sice, ¾e jde do svìta, ale vzal to smìrem na Litomìøice k pivovaru.“ Vysvìtloval hospodský.
„No, kdy¾ teï dopiju tenhle druhej sud, vyrazím na cestu a pøidám do kroku, budu v Litomìøicích v pùl šestý, a to je ještì dost svìtla.“ A tak kdy¾ obr dopil ještì ten druhej sud, zaplatil, podìkoval za radu a u¾ si to mocnými kroky chvátal na Litomìøice. Pøekroèil Labe, pak kopec Vysoký Ostrý, pár vesnièek a byl v Litomìøicích a hned si to namíøil k pivovaru. Nahlédl do pivovarského výèepu, kde, pøesnì jak tušil, našel onoho svìtobì¾níka, co po osmém pivu umí všechno na svìtì.
Náš obr si ho pøedstavoval jako poøádné chlapisko, ale nyní, kdy¾ ho vidìl, byl jeho vzhledem zklamán. Pøipomínal visící šaty na poutku, na které nìkdo nasadil bledou hlavu s brejlièkami a ošuntìlou èapkou. Svìtobì¾ník však obrem zklamán nebyl. Obr toti¾ vypadal pøesnì tak, jak si ho ustrašený svìtobì¾ník pøedstavoval a jeliko¾ ještì nemìl v sobì ono osmé pivo, zaèal volat o pomoc a na hospodského, co to sem leze za obludu. Hospodský svìtobì¾níka uklidnil, ¾e to je obr z ústeckého hradu Blansko, který tedy vìtšinou chodí na pivo k panu kolegovi Blátovi u Neštìmic, ale èas od èasu zajde i sem a hned se také obra optal, jestlipak ho sem pøivádí zase po èertech hoøké pivo Foøt z místního pivovaru, nebo onen svìtobì¾ník.
Obr si nejprve nechal otevøít soudek Foøta a pak se usadil k obrovskému stolci v místì, kde byl strop nejvyšší, rovnou ke svìtobì¾níkovi, aby mu vysvìtlil svùj problém. „Inu, potøeboval bych se zbavit mravencù a nevím si rady. Pan Bláto mi o vás povídal, ¾e prý umíte všechno na svìtì, tak jsem vás pøišel poprosit o pomoc“ pravil obr. „No, pakli¾e je to tak, rád vám pomù¾u. Nechodím po svìtì jen tak nazdaøbùh. Nu¾e dopijeme, zaplatíme a vyrazíme se podívat na ty vaše mravence.“ „Pochopitelnì vám nezùstanu nic dlu¾en“, podotkl ještì obr a pak dopili, zaplatili a vyrazili. Obr si svìtobì¾níka pøinesl domù na ramenech. Bylo to mnohem rychlejší, ne¾ kdyby mìl za obrem bì¾et. Hned ho postavil na zem doprostøed hradu, který stojí na vysokém vršku a øekl, a» se tedy pustí do díla. „Pardon, pane obr, je tu malý problém.“ „A copak?“ „Já ještì nemìl osmé pivo. Teprve po osmém mázku doká¾u všechno na svìtì.“
Obr tedy ještì jedním skokem skoèil pro pivo, a kdy¾ se pak svìtobì¾ník poøádnì napil, zaèaly se dít vìci! Zacpal si nosní dírky kouskem vaty a celý unavený si lehl na zem a usnul. „No, a to je všechno?“ Pomyslil si obr. „Nalejt do sebe osm piv a pak jít spát doká¾u taky!“ Bruèel si pod mocný obøí knír. Vtom uslyšel hrozný a nepøíjemný zvuk, který neskuteènì sílil. A sílil a sílil, a¾ s obrem tøásl. Svìtobì¾ník zaèal toti¾ chrápat.
Obr ¾asl. Nikoho s tak silným chrapotem ještì neslyšel. Rámus to byl šílený a ve chvíli, kdy u¾ se zdálo, ¾e nemù¾e být hlasitìjší, a pøitom ještì stále na hlasitosti pøidával, obr utekl dolù do údolí a pak ještì kousek dál, proto¾e to u¾ nemohl vydr¾et. Pan Bláto si myslel, ¾e se hrad bortí. A mravenci? Ti se nejprve probudili, pak zakroutili tykadly, a kdy¾ to uslyšeli, neskuteènì se zhrozili. Jako støely bì¾eli z hradu ven. Pryè a okam¾itì odtud, ten obr chrápe tak strašlivì, ¾e i samo peklo by ho hned vrátilo zpìt, mysleli si v tom trysku. A ne¾ celý malebný kraj nad øekou Labe ozáøily ranní èervené paprsky slunce, byli všichni mravenci z hradu a okolí pryè a dlouhou dobu se tam neukázali. I pan hospodský Bláto si a¾ do smrti pochvaloval, ¾e v kredenci u¾ nemusí na tuhle drobnou havì» líèit otrávené návnady.
Ráno zašel obr za panem svìtobì¾níkem, mocnì mu dìkoval, byl vdìèný a pan svìtobì¾ník mìl radost. „Svìtobì¾níku, tady vám dám odmìnu, kterou si zaslou¾íte!“ A obr vyndal ze sklepa truhlu plnou zlatých dukátù. „Pane obøe, to si snad ani nezaslou¾ím!“ Dìkoval skromnì, ale truhlu si vzal. Jen¾e taková truhla naplnìná zlatem je tuze tì¾ká, a tak ji donesl jen do Velkého Bøezna, kde se usadil a zalo¾il pivovar, aby nemìl o to své osmé pivo nikdy nouzi. Ze svìtobì¾níka se stal usedlík.
A obr si spokojenì ve svém hradu Blansko ¾il dál a dál chodil na dobré pivo k panu hospodskému Blátovi, který pozdìji zaèal èepovat i to z Velkého Bøezna. A mravenci? Ti se vrátili a¾ za dlouhý èas, kdy hrad u¾ byl dávno opuštìný a zpustlý. Usídlili se v lesích, kde jsou moc potøební, proto¾e je èistí, ale do hradu se u¾ nikdy nevrátili. Dodnes na Blansku nenajdete jediného mravence.
Nevìøíte? Tak se tam nìkdy v zimì vydejte podívat jako já.
®il kdysi na hradì Blansko obr a chodil do blízké vesnice na pivo. Na tom hradì hlídal obrovitánský poklad, a tak nikdy panu hospodskému nezùstal nic dlu¾en, co¾ je u obra dùle¾ité, proto¾e vypije hodnì piva a pak platí velký úèet. Takový obr, kdy¾ si sedne do hospody na pivo a nezaplatí, doká¾e hospodského za jediný den zruinovat. To ovšem nebyl pøípad toho našeho obra z Blanska. Ka¾dý pátek pøišel do vsi a pøinesl s sebou mohutnou ¾ízeò. Pan hospodský Bláto to vìdìl, a tak na pátek objednával dvojnásobný poèet sudù.
