Dnes je den s hodnì malým „d“
Významné dny jsou s velkým D, ale ten dnešní to rozhodnì není. Na co sáhnu, to se nepovede. Lezou po mnì pavouèci, ale štìstí nepøinášejí. Spadli ze stropu na mé ruce a ¾asnou, kde se tu vzali. Zkoumají krajinu ¾il, která moje ruce zdobí. „Mazejte!“ radím jim, ale nedají si øíct. Zabít je nedoká¾u. Umí vytvoøit pavuèinu, a to já bych nesvedla. Mají mùj obdiv, ale jejich šimrání mì ruší pøi práci u psacího stolu. Smetla jsem je na list papíru a polo¾ila za okno. Bleskurychle se mi pomstili.
Chci telefonovat, ale oslovený se omluvil, ¾e jde zrovna na WC, ¾e se ozve. A pak se neozval. Asi mìl nìjaký neèekaný problém.
Je tøeba nahlédnout do kastlíku v pøízemí. To znamená ze sebe udìlat lidskou bytost, abych nevydìsila nìkoho potkaného na schodišti. V kastlíku prázdno. Doba krásných pohlednic a dopisù plných lásky je pryè. Teï tam najdu jen úèet. Ten ovšem v¾dycky stojí za to. Abych Èeské poštì nekøivdila – pøišel pohled ze Sicílie, který do schránky putoval pìt mìsícù. To se musí ocenit.
Vracím se do bytu a beru lék. Zapomnìla jsem na co. Po chvíli mì zaènou pøíšernì štípat oèi a k tomu slzí a slzí, rudé jak semafory. Kapu do nich oèní kapky. Jsou u¾ asi v dùchodu. Nepomáhají. A¾ studená voda oèi uklidnila.
Dívám se na televizní zprávy o poèasí. Zajímá mì, jak je v Paøí¾i, proto¾e tam èást mé rodiny trénuje lidské ¾ivotní osudy. Na obrazovce jsou hlavní mìsta celé Evropy s oznaèením, kolik je tam stupòù. Ale Paøí¾ je neèitelná. Vidím jen prsa hlasatelky, která pøed mapou stojí. Jestli na nì bude pršet, snì¾it nebo svítit slunce, jsem se nedovìdìla a nedovím. Pøed Paøí¾í asi stojí komentátoøi v¾dycky.
Následnì nabízí televize lákavý program. Titulky jedou jak zrychlený rychlík. Staèíš pøeèíst v¾dy jen první pùlku øádku. Kdy¾ ète informace komentátor, pøehluší ho hlasitost hudby a nerozumíš, co øíká. Nejsou slyšet ani jména hercù a o autorovi se nedovíš vùbec nic.
Zaèíná mi být smutno. Zvoním na sousedku Dagmar, ¾e ji zvu na panáka. Dostavila se o holi. „Co se stalo?“ ptám se pøekvapená. „Ále, na chodníku ke mnì znièehonic pøibìhl kluk ze sousedního domu a zaøval mi do ucha. V šoku jsem se odvrátila a brácha toho kluka mi zaøval do druhého ucha. Šla jsem si postì¾ovat jeho matce. Ta do mì strèila, a» si nevymýšlím. A já spadla ze schodù.“ „Tak na zdraví a jdi si lehnout, a» se vzpamatuješ,“ radím já, která si u¾ neví s nièím rady. Jsem z toho rozrušená. Sáhnu do zásuvky, abych se potìšila fotografiemi z vlídnìjších èasù, a vytáhnu parte svého dìdeèka.
Co se to dnes dìje?
Musím se najíst, dodat si energii. Otvírám sklenici loupaných lískových oøechù, ¾e je rozemelu a udìlám z nich lahùdkovou pomazánku. Pod víèkem spinká devìt ¾lutých èervíèkù. Po doteku se stoèili do krou¾ku a spinkají dál. Odnesla jsem sklenici na balkon a bylo po veèeøi.
Setmìlo se. „Sveèeøívá se“. Doufám, ¾e po veèeru nastane dobrá noc a po ní koneènì pøijde dobrý den s poøádnì velkým „D“.
