Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky - velikonoční - se teď s námi přeneste...

Vzpomínka na Velikonoce

Stačilo jedno sobotní odpoledne, pohled do dob dávno minulých v podobě starého českého filmu, byť s úplně jinou tematikou (Plavecký mariáš) a vzpomínky se začaly hrnout jako velká jarní voda. 

Velikonoce jsou nesmazatelně vryty do mé paměti. Již od květné neděle byl náš dům vyzdoben kytičkami kočiček a začalo se uklízet. Protože žijeme v bezprostřední blízkosti katolického kostela, vždy nás ráno budily zvony a všude vládla sváteční atmosféra. Nikomu nevadilo zvonění zvonů, ani odbíjení věžních hodin.

Na Zelený čtvrtek jsme obyčejně mívali špenát a vajíčka. Ačkoliv jsme do kostela nechodili kvůli tatínkovu zaměstnání, moji rodiče dodržovali zvyky a národní tradice.

Na Velký pátek jsme nejedli maso, a co moje paměť sahá, ani na žádný jiný pátek v roce. Až smrtí mých rodičů jsme od různých zvyků upustili.

Na Bílou sobotu maminka pekla mazance, velikonoční dort a drobné cukroví pro koledníky. Já jsem s kamarádkou barvila vajíčka v cibulových slupkách, někdy jsme na ně dávaly obtisky a mazaly jsme je kůžičkou ze špeku.

Na Pondělí velikonoční jsme s maminkou chytly první „šmigrus“ ještě v posteli - od tatínka. Ten vždycky odněkud vylovil tatar a s básničkou:“Kázal Kadlec i Kadlička, abys dala dvě vajíčka, jedno bílé, dvě červené, šak slepička snese jiné, za kamny v koutku, na zeleném proutku,“ koledoval o první vajíčka. S maminkou jsme vždy náramně vejskaly, ale tatínek říkal, že je nutné jedenkrát za rok vyhnat blechy s kožucha. Během dopoledne k nám chodili spolužáci a po svátečním obědě jsme chodili do přírody.

V neděli, na Hod boží k nám chodila na návštěvu maminčina sestra s manželem a ta dostala našupáno předem, aby snad o něco nepřišla. Její manžel pro to neměl smysl. Později, když ovdověla, byl můj tatínek jediný chlap v rodině a tak říkala, že holt ty tradice musí být, že by rozhodně nechtěla uschnout. Bylo mně to vždy náramně k smíchu. Tatínek chodil se svým omašličkovaným tatarem ještě vyšlehat jednu z našich sousedek, kvůli udržení přátelských sousedských vztahů. Sousedka si vždy pochvalovala, že není brutální a jako jediný z koledníků všech věkových kategorií, kteří k nim chodili, umí vždy nějaké nové říkání. Ke svátečnímu obědu neodmyslitelně patřilo smažené kůzle s bramborovou kaší a velká mísa hlávkového salátu doma vypěstovaného.

Když jsem se provdala do Jeseníků, do malé dědinky pod Rejvízem, první Velikonoce mne doslova šokovaly. Byla jsem poučena, že část mužské populace používá tatar (pomlázku), druzí polévají voňavkou, někteří hážou děvuchy do vody, je-li ovšem nějaká po ruce. Záleželo vždy na míře společenské únavy. V té oblasti se hodně pilo, neboť práce na poli i v lese byla těžká a úmorná a chodit někam za zábavou bylo jednak daleko. Také nikdo neměl moc peněz, ani čas.

Barvila jsem tenkrát asi sto vajec, musela jsem mít hodně kořalky, a jídla a čekala na chlapy z celé dědiny. Ve sváteční den bylo vše nachystáno jak se patří, napečené mazance i drobné cukroví, upečené maso, kdyby si chtěl někdo zakousnout, pytlík s drobnými penězi pro mládež, a kořalka pro chlapy.

Tenkrát tam u nás žila spousta národnostních menšin a každý byl zvyklý na něco jiného. (Češi, Slováci, Řeci, Němci, Volynští Češi, Rumuni, Cikáni atd.) Přišlo jich tenkrát hodně (1968), opravdu celá dědina, jednak okouknout tu novou, jednak pro zmiňovanou již výslužku. Večer jsem byla celá otlučená a smradlavá od voňavek jako „stará prostitutka“. Nutno ovšem podotknout, že jsem snad nikdy neviděla žádnou prostitutku, ani starou, ani mladou, tak ani nevím, jsou-li voňavé, nebo smradlavé. Každá voňavka byla jiná, pořízená co nejlaciněji (Šeřík, Šípr, Konvalinky, Sovětskoje duchy). A tak po několik dní bylo dojení našich dvou koz záležitostí hospodáře a jeho matky. Jak jsem vlezla do chlíva, všechno se plašilo a utíkalo ode mne pryč.

Později, když byly synovi asi dva roky, vždy, když mne chtěl někdo vyšlehat, chytl se mě za kolena, hrozně brečel a říkal:“Nebijte moji maminku, ona nám tak dobře vaří a já ji mám moc rád!“ Až mnohem později pochopil, že šmigrus se nekoná za účelem ublížit (i když byli i tací, kteří si alespoň jedenkrát za rok potřebovali dokázat, jací že jsou chlapi), ale jako tradice, které je nutno ctít a dodržovat. Teď už samozřejmě nic takového neříká a vidím ho jen občas, i když bydlíme ve stejném městě.

Asi po šesti letech jsme se vrátili všichni zpět do Brna, a pár let jsme bydleli u mých rodičů. V té době začala má tehdy asi osmiletá dcera tancovat v hanáckém souboru „Hanáček“ a svátky dostaly rázem ty správné grády. Opět se barvila spousta vajec a na Velikonoční pondělí bývala má dcera celý den ustrojená v kouzelném hanáckém kroji, který moje maminka vždy s úzkostlivou pečlivostí žehlila do mnoha sámků, hlavně na rukávcích. Na svou vnučku byla vždy náležitě pyšná. a když se z opentleného mikrobusu vyrojili všichni tanečníci souboru s dvoumetrovým tatarem opentleným mnoha pestrobarevnými pentličkami, náš dům hned ožil halasem rozjařených dětských hlasů. Každá dívčica musela na tatar navázat další pentličku a všechny pamlsky mizely jako mávnutím kouzelného proutku v chlapeckých útrobách. Všude se ozýval bujarý smích a bezuzdné veselí. Po hodině hoši nasedli do mikrobusu a pokračovali za další dívčicou. V té době můj mladší syn chodil už se svými kamarády po svých spolužačkách a pak jsme vždy, po mnoho dní zpracovávali vymrskaná vejce. V roce 1982 jsem odešla od rodičů, už jako rozvedená a své zvyky jsem si vzala s sebou.

Asi rok jsem už chodila do práce. Na jedny narozeniny jsem dostala od kamarádky kameninovou formu na beránka a od té doby jsem pak pekla vždy v předstihu osm až deset beránků - jako dárek pro rodinu, přátele a sousedy. Dobré vztahy především! Zase se peklo cukroví, štrúdl, mazance a hanácké koláče. Vařilo se postní jídlo, na které jsem dostala recept od kamarádky, která mně koupila toho beránka. Marie pocházela z Jižních Čech a u nich se vařila ztracená vejce ve sladkokyselé smetanové omáčce a k tomu se přikusovaly Jidáše. Moc nám to všem chutnalo. Smažená kůzlata z našeho jídelníčku vymizela. V té době jsem pekla i pro rodiče a zvlášť s láskou tatínkovi, který vždy náležitě dokázal ocenit mé kulinářské výtvory. Proto jsem pro něj neustále hledala nové, typické velikonoční dobroty. Oba jsme vždy měli nemalou radost, když se vše náležitě povedlo.

V roce 1993 jsem se opět vrátila k rodičům. Za jejich života vše probíhalo ve starém, zaběhnutém řádu. V roce 1998 tatínek náhle zemřel a maminka byla vážně nemocná. Pár let šel náš život ještě v zaběhnutých kolejích, ale pak se vše nějak zvrtlo. Děti už s námi dávno nebydlely a o všechno ztratily zájem. Vždy argumentovaly tím, že si všeho v mládí užily do sytosti a že není třeba v tom pokračovat. Po několika letech se k nám opět přistěhoval můj bývalý manžel a ani on není Velikonočním tradicím nijak zvlášť nakloněn. Dala bych nevím co za to, kdybych se mohla vrátit zpátky - do rodného hnízda a znovu prožívat ty staré dobré Velikonoce…

Irena Atzlerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky