®ivot je boj. U¾ jenom to, ¾e se èlovìk ráno probudí, znamená malé vítìzství. Ka¾dý den svádíme tuhé bitvy. Jejich charakter závisí na tom, kde a jak ¾ijeme. Nìkdo musí bez pøestání zápasit o holou existenci, jiný válèí na nedùle¾itých frontách. Bojujeme sami se sebou, s druhými, s pøírodou èi technikou. Vítìzíme i prohráváme. Dereme se za triumfy, co mù¾ou zmìnit náš ¾ivot, ale nepohrdneme ani tìmi ménì významnými. ®ádná výhra není špatná. Porá¾ka však ano. Bolí. I kdy¾ tvrdíme, ¾e si z ní vezmeme to pozitivní, ¾e se pouèíme, poøád se bavíme o porá¾ce. A nikdo neprohrává rád.
Kdy¾ se to pøihodí, nezbývá ne¾ se ptát proè. Z jakého dùvodu jsem tentokrát odešel se sklopenou hlavou? Hodnì lidí v takové situaci rádo hledá viníky všude kolem sebe, ovšem nìjakým záhadným zpùsobem zapomínají, ¾e nejsnazší a èasto k cíli nejrychleji vedoucí cestou je podívat se do zrcadla. Nezøídka se pøipravíme o vítìzství vlastní vinou. Nedùsledností, podcenìním, nepøipraveností, neznalostí a chybami…
Avšak nemusíme v¾dy selhat pouze my sami. Nìkdy se prostì vyhrát nedá, a» se èlovìk sna¾í sebevíc, a» tøeba vypustí duši a rve se do roztrhání tìla. I kdy¾ se vydáme z maxima mo¾ností, soupeø èní vysoko nad naše síly. Je to realita, pøirozená a èastá. Èlovìk by si mìl uvìdomovat své limity. Do støetu, kde dopøedu neexistují vyhlídky na úspìch, se pouští leda blázen èi hlupák. Jen ten vìøí, ¾e poruèí vìtru dešti.
Jindy nám tøeba chybí „kousíèek toho štìstíèka“, jak tak rádi zdùrazòují sportovci po nezdaru. Nebo prostì vyhrát nemù¾eme, proto¾e to v náš neprospìch zaøídí nìkdo s vyšší mocí (a teï nemyslím toho nahoøe). Bohatì postaèí nìjaký pán s píš»alkou nebo sbírkou titulù pøed i za jménem… A vy si náhle uvìdomíte, ¾e nìkomu akorát dìláte šaška a nic s tím nesvedete.
Pozná èlovìk, kdy prohrál? Hloupá otázka, napadne vás. Kdy¾ jsme ve škole bìhali tøi kilometry a já s vytøeštìnýma oèima a vyplazeným jazykem dobíhal za zvukù parní lokomotivy první kolo (250 m), zatímco ostatní dobíhali do cíle, došlo mi, ¾e tenhle závod si na pomyslný piedestal nestoupnu. Jen¾e èelíme i situacím, co zdaleka tak jasné nejsou. Poøád se sna¾íme a výsledek se nedostavuje, pøidáváme na úsilí, znovu a znovu se o nìj pokoušíme a stále nic… mo¾ná se vyplatí nepolevit a bít se dál, a nebo neuškodí se na moment zastavit, zhodnotit stav vìcí a pøiznat si, ¾e tady jsme bohu¾el krátcí.
Poznat, kdy jsem prohrál a pøiznat si to, je ohromné umìní. Znamená umìt prohrávat a pøijímat porá¾ky, a» to bolí sebevíc. Nezavírat oèi pøed pravdou a neoddalovat nevyhnutelné.
Proè nebojovat a¾ do samého konce, namítnete mi. Máte pravdu. V urèitých pøípadech. Pøál bych si vìdìt, co se honilo hlavou spartskému králi Leonidovi, kdy¾ kráèel v èele svých vojákù k Thermopylám v r. 480 pø.n.l. Tøi sta Lakedaimonských a zhruba šest a¾ sedm tisíc spojencù proti kolika Peršanùm? Hérodotùv šílený poèet 5 283 220 lidí (polovina vojáci, zbytek slu¾ebnictvo a posádky lodí) patøí do øíše bájí. Dnešní odhady hovoøí zhruba o dvì stì tisících mu¾ù, pøièem¾ tøi ètvrtiny z toho slou¾ily jako vojáci. I tak pìkná pøesila.
Kdy¾ Peršané po dvou dnech urputných bojù vpadli Øekùm do zad, zavelel Leonidas vìtšinì spojencù ústup. Zùstal jen on a 300 Spar»anù, 400 Thébanù a 700 Thespijcù. Všichni do jednoho padli. Museli to vìdìt. Pøesto vytrvali.
Jen¾e kdy¾ vám nìjaká dívka taktnì naznaèí, ¾e u ní vskutku nemáte šanci, není to hrdinství ji nadále otravovat. Nezbývá, ne¾ to vzít na vìdomí a respektovat. Nìkdo to odmítá. Dokonce i tehdy, kdy¾ mu to dotyèná øekne na rovinu. Nìkteøí nejen¾e nepoznají, kdy prohráli, ale neumí ani prohrát. To radši shodí šachovnici ze stolu, posunou bránu, verbálnì (nebo i fyzicky) napadnou soupeøe…
Celou dobu, co jsem zápolil s tìmito øádky, jsem dumal nad tím a co já? V hlavì jsem si vybavil spoustu situací. Umím prohrávat (dlouholetá praxe), dokonce i vìtšinou poznám, kdy¾ taková chvíle nastane. Doká¾u respektovat porá¾ku i vìci z ní plynoucí. Pøesto pøese všechno nezvládnu jedno – smíøit se s ní.
Umìt prohrát