Pøibyli nám noví krajané !
Krátce pøed Vánocemi v roce 1978 po deseti letech ¾ivota v Austrálii, jsme se z bytu ze sydneyské ètvrti Coogee pøestìhovali na Maroubru. No ¾ádný velký dùm jsme nekoupili, ale rozhodnì pohodlný domek pro nás, tedy také ještì se synem.
Jaký domek, no, kdy¾ nás v roce 1988 navštívila jedna známá, která pøiletìla na návštìvu Austrálie z Prahy, kdy¾ vystoupila pøed domem z auta, rozhlédla se a s ironií poznamenala „ tak tohle si u nás lidé staví jako chaty“.
My jsme byli s naším domem ale spokojení.
Potom v dalším roce, ne dlouho pøed Vánocemi, nám zavolal èeský katolický páter Eliáš, ¾e dostal zprávu z emigraèního úøadu, ¾e do hostelu Endeavour na Coogee pro emigranty, pøijelo mnoho Èechoslovákù. Vìdìl, ¾e ten hostel je od nás pomìrnì blízko a tak nás po¾ádal, abychom tam zajeli a zjistili další informace.
Ano, bylo tam opravdu mnoho našich nových krajanù.
Ještì jsem tehdy pracovala mimo normální zamìstnání také pro Èeské rádiové vysílání a tak jsme okam¾itì ohlásili tuto zprávu. Proto¾e jsme bydleli skuteènì dosti blízko hostelu, krajané k nám zaèali vozit ovoce, sladkosti, ale také tøeba obleèení, hraèky a podobnì, pro ty novì pøíchozí. Ještì si pamatovali na své tì¾ké zaèátky a tak se sna¾ili pomáhat.
Všechno jsme hned dopravovali do hostelu, ale byli jsme trochu zklamaní. Nìkteøí z novì pøíchozích nemìli o takovou pomoc témìø ¾ádný zájem, prostì hostel jim dal ubytování, stravu, nestáli o jinou pomoc. S mnohými jsme se ale velice spøátelili a to pøátelství nám trvá zapla» Pánu Bohu stále.
Potom tìsnì pøed vánoèními svátky, jsme po¾ádali jednoho krajana, který vyrábìl rybí lahùdky a èeský bramborový salát, zda by krajanùm do hostelu nìco nezavezl. Vìdìli jsme dobøe po tìch letech, ¾e australské Vánoce se slaví docela jinak a ¾e tìm našim krajanùm by ty èeské dobroty mohly chybìt. Dovezl tam toho ten krajan a¾ moc, ale bohu¾el velkého podìkování se také nedoèkal.
Potom se k té pomoci krajanùm také pøipojil mùj man¾el, s výteèným nápadem.
Kdy¾ jsme do Austrálie doletìli my, nejvíce nám chybìla samozøejmì angliètina a rady, jak se v Austrálii ¾ije, abychom si rychleji zvykali a pøizpùsobili se.
Tak man¾el po¾ádal vedení hostelu, zda by nám na jedno sobotní odpoledne neuvolnili jednu místnost, kde bychom se s tìmi novými krajany mohli setkat.
Kdo pøišel dávat rady ? Ti, které man¾el po¾ádal. Tøeba dva lékaøi, man¾elé, kteøí po ordinaci vá¾ili do Sydney autem cestu jeden a pùl hodiny. Další lékaøka, páter Eliáš, krajan, který byl zamìstnán v pronajímání bytù, další, uèitel jízdy v autoškole a ještì více, ale to si ji¾ nepamatuji.
Krajanù se sešlo jen o nìco více ne¾ tìch, kteøí chtìli podávat informace a kdy¾ jsme øekli, ¾e tedy ještì chvíli poèkáme, oznámili nám, ¾e více lidí nepøijde, proto¾e je pìkné poèasí a všichni ostatní šli na plá¾.
Nu, ti co pøišli, dostali odpovìdi na své otázky a snad jim to zaèátkù opravdu pomohlo.
Zùstali jsme v kontaktu s novousedlíky v hostelu, ještì v roce 1982 jsme tam stále jezdili a s tìmi, s kterými jsme navázali pøátelství se vídáme do dnešních dnù.
Pøibyli nám noví krajané !.jpg)
