Na domov se nezapomíná
V tomto roce to bude ji¾ celých 47 let, od našeho pøíletu do Austrálie, pøesnì veèer pøed sv. Václavem.
Nemohu zapomenout, kdy¾ letadlo naplnìné uprchlíky z Èeskoslovenska vzlétalo z letištì ve Vídni a nìkteré ¾eny plakaly a právì ty, které sedìly hned za mnou. I kdy¾ odcházíte za svobodou, opouštìt domov není lehké. Pøedstírala jsem tedy, ¾e také pláèi, proto¾e já jsem naivnì vìøila, ¾e budeme brzy zpìt doma. Kdy¾ nedlouho po pøíletu jsme se setkali v Sydney s krajany, kteøí v Austrálii ¾ili ji¾ od zaèátku padesátých let, jedna krajanka mne mínila potìšit a povzbudit „ nebojte se, za dva roky se tu budete cítit jako doma „. Jenom jsem pøikývla, ale opìt jsem vìøila v ten brzký návrat.
Samozøejmì, ¾e jsem záhy pochopila jak jsem se mýlila a nezbylo, ne¾ co nejrychleji se pøizpùsobit ¾ivotu v nové zemi, zdolat anglický jazyk a zaèít budovat nový domov.
Domù jsem psala ka¾dý týden a právì tak jsem dostávala dopisy od maminky a sestry.
Po šesti letech koneènì maminka dostala povolení nás navštívit a já jsem tehdy ji¾ v ten brzký návrat samozøejmì nevìøila.
Potom to „laskavé“ povolení k návštìvì dostala maminka ještì dvakrát. Její oèní problémy a jiné zdravotní potí¾e jí ale ji¾ další návštìvu neumo¾nily.
Zaèala jsem propadat panice, ¾e ani maminku a sestru ji¾ nikdy neuvidím, ¾e nikdy neuvidím moji milovanou Prahu. Vìdìla jsem, ¾e se s tím ale musím nìjak vyrovnat, uvìdomit si situaci a pøijmout skuteènosti takové jaké jsou.
Kdy¾ pøišel listopad 1989 neèekali jsme a brzy na jaøe 1990 jsme letìli navštívit domov. Byli jsme tam pozdìji také ještì se synem, australskou snachou a dvìma vnouèaty. Smutná návštìva byla, kdy¾ jsem se pøiletìla rozlouèit s maminkou. Ale pozdìji i tøetího vnuka s rodinou jsme do Èeské republiky pøivezli .
V¾dycky byla ovšem v plánu hlavnì Praha, všude kam se dá po Praze jít a také Chodsko, kraj mojí maminky.
Poslední návštìva v roce 2013 byla jaksi pøíliš rychlá, mnoho jsme toho s man¾elem po Praze nenachodili a já jsem si slibovala , ¾e to pøíštì rozhodnì napravím, mo¾ná i s jedním z pravnouèat.
Nyní jsem v situaci, ¾e mo¾ná to pøíštì ji¾ nebude, cesta je dlouhá a namáhává, ale já se nemohu s tou myšlenkou vyrovnat. Hradèany, Vyšehrad – nechce se mi vìøit, ¾e bych se tam ji¾ nepodívala.
V Praze je nyní jaro, kvetou šeøíky a já si alespoò pøipomínám slova, která jsem napsala nìkdy zaèátkem sedmdesátých let.
Praho,
vím,
je to hanba plakat,
v¾dy» tvá krása ti zùstala
pro ty další, kteøí pøijdou,
bude jim patøit
jako patøí mnì –
mám ji v sobì -
ve snu se dotýkám
drsných kamenù
tvých mostù Praho,
ve snu
se cítím znovu nepatrná
pod klenbou tvých kostelù,
kde si nemohu vyprosit pomoc,
vyprosit sílu,
udr¾et si víru v pravdu,
ve svobodu,
v lásku k ¾ivotu spravedlivému,
sílu vìøit i za ty,
kteøí se vzdali
a ¾ijí ve tvých zdech
jen pro chléb vezdejší-
vyprosit si víc –
odpuštìní pro nì a pro sebe –
netrestej mne tím tì¾kým steskem
i tak,
pevnì mì dr¾íš svými vùnìmi,
dosahuješ na mne tvými vì¾emi,
jen nedovol aby bodaly –
opustila jsem tì,
ale nikdy nezapøela –
v té zvrácené hodinì
má malomyslnost byla hlubší
ne¾ má víra –
bez toho co jsi ve mnì zanechala
Praho,
nemìla bych nadìji
najít nový domov.
Jana Reichová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky