SeniorTip

Příběhy zemské atmosféry -
aneb Za vše může klima nebo počasí (11)

OBJEVNÉ PLAVBY

Starověcí i středověcí mořeplavci si samozřejmě zasluhují naši pozornost. Už ve 4, století př.nl. se řecký obchodník Pýtheás z Massilie (dnešní Marseille) plavil Středozemním mořem na západ a za Gibraltarem v Atlantiku pak na sever. Z popisu jeho cesty se dochovaly pouze zlomky a pro tehdejší antické autority byly jeho údaje tak překvapivé, že jim nevěřili! A není se co divit. Pýtheás se plavil průlivem mezi Irskem a Británií, podél pobřeží Skotska až k Orknejím. Z jeho záznamů dále vyplývá, že plul ještě šest dní dále na sever, až se na obzoru objevila bájná Tile! Mohl to být buď Island či dokonce Špicberky. Zde ale moře náhle „ztuhlo“, což bylo samozřejmě pro Řeky naprosto nepochopitelné! Možná se tato obchodní výprava dostala až k polárnímu kruhu a její účastníci tak byli prvními lidmi, kteří nejen viděli zamrzlé moře, ale i Slunce, které nikdy nezapadlo!

Asi o tři sta let později, v 1. století př.nl. se další řecký mořeplavec Hippalos v Indickém oceánu jako první přestal držet pobřeží a při své plavbě do Přední Indie se odvážil plout napříč Arabským mořem. I když monzuny v Indii jistě znali lidé už před několika tisíci lety, teprve tento Řek využil pravidelného letního jihozápadního monzunového proudění při plavbě z východní Afriky do Indie.

Bohužel rozvoj snad všech věd skončil s antikou a téměř po celý středověk na poli lidského poznávání atmosféry zachraňovali pouze mořeplavci. Vikingové prošmejdili v první polovině středověku snad celý Severní Atlantik od Norska, přes Island a jižní Grónsko až po severozápadní pobřeží Ameriky! A pro pořádek musí také padnout alespoň krátká zmínka o Číně. V této velké zemi se jistě odedávna museli potýkat s více méně pravidelnými povodněmi na velkých řekách a počátkem 14. stol. i tam začal velký rozvoj mořeplavby. Číňané tak podstatně rozšířili svůj vliv zejména po celé jihovýchodní Asii, kde se seznamovali s monzuny. V Evropě se po celý středověk spíše válčilo, než bádalo, a tak dalších významných objevů a výzkumů se lidstvo dočkalo až na přelomu 15. a 16. století, čímž se dostáváme už do novověku.

Ještě koncem středověku měli Portugalci i Španělé na Pyrenejském poloostrově stále velké potíže s Maury a tak podmínky pro další rozvoj vědeckých objevů a výzkumů nastaly až počátkem 15. století za portugalské krále Jindřicha Mořeplavce. Tento osvícení panovník nashromáždil značné množství zejména geografických znalostí o tehdejším světě a také o stavbě lodí, a začal organizovat objevitelské plavby.

A tak v roce 1433 portugalští mořeplavci se konečně odvážili obeplout mys Bojador. Je to více než 20 m vysoké pískovcové skalisko na západním pobřeží Španělské Sahary, jižně od Kanárských ostrovů na 26. stupni severní šířky. Tento mys byl obávaným bodem pro námořníky jak pro mělké moře, tak pro často nepříznivé počasí a dokonce se věřilo, že od něj na jih už člověk zahyne horkem. Při těchto plavbách pomalu ale jistě získávali odvážní mořeplavci první poznatky nejen o pravidelnějších větrech, ale také o bohatství afrického kontinentu. V roce 1488 pak konečně Bartolomeo Diaz dosáhl nejjižnějšího bodu Afriky - mysu Dobré naděje, i když sám Diaz ho nazval Bouřlivým mysem. A tak se dostáváme k nejvýznamnějšímu roku 1492.

Snad každý ví, že v říjnu tohoto roku přistál Janovan Krištof Kolumbus u ostrova San Salvador a ačkoliv se až do své smrti domníval, že připlul do Indie, objevil nový kontinent. A přitom vlastně ale až podruhé, dlouho po Vikinzích! Přesto koncem roku 1492 končí pro světové dějiny středověk a začíná novověk. Pro naši atmosféru i pro meteorology ale je celý tento rok významný tím, že při Kolumbově výpravě byla objevena pravidelnost severovýchodního pasátu v oblasti mezi severní Afrikou a Karibskou oblastí! Kolumbus plul pod španělskou vlajkou a jeho úspěch vyburcoval portugalskou konkurenci tak, že o pár let později v letech 1497 až 99 přežil Vasco da Gama nástrahy jižních moří, obeplul Afriku a přes Indický oceán doplul do Indie, i když na této výpravě ztratil třetinu své posádky! Přestože zpět do Evropy přivezl tolik vzácného zboží a jeho výprava byla finančně velmi úspěšná, pro nás je mnohem důležitější, že tento mořeplavec opět pořádně provětral různá tajemství naší atmosféry.

Období velkých námořních objevů pak můžeme zakončit připomenutím dalších dvou Portugalců, opět jednoho velmi známého a druhého neprávem zcela neznámého. Tím prvním je Fernando de Magalhäes, který vyplul ze španělského přístavu Sanlúcaru v srpnu 1519 s pěti loděmi na jihozápad. V Atlantiku je zastihlo špatné počasí, nepříznivé větry a po šedesáti deštivých dnech přistál v zátoce dnešního Ria de Janeira. Dále plul podél pobřeží k jihu a objevil průliv mezi Jižní Amerikou a Ohňovou zemí. Tím průlivem pro silné mořské proudy plul 38 dnů a pak se počasí výrazně zlepšilo a hladina se zklidnila. Proto také ten největší oceán sám pojmenoval Pacifikem. Proplul jeho teplými oblastmi, jako první se seznámil s efektem datové čáry na 180. poledníku a zahynul v boji s domorodci na Filipínách v roce 1521. Tuto první výpravu kolem světa dokončil jeho první důstojník J. S. del Cano plavbou přes Moluky, Indický oceán a kolem Afriky zpět na Pyrenejský poloostrov, kam se vrátila jen jediná loď! Tak bylo dokázáno, že Země je opravdu kulatá. A neprávem poněkud zapomenutý Cano také jako první poznal veškeré nástrahy, které přinášejí oceány vodní i vzdušné!

Obrázek FrK Kratochvíl a foto internet

Vladimír Vondráček

* * *
Zobrazit všechny články autora

	Datum	Jméno	Téma
	04.08. 09:13	đ You have a gift from unknown user. Get =>&	xryahg

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás