Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Narodil se mi toti¾ bratøíèek....
Zmizení
Moje vzpomínky mìly za sebou následovat chronologicky, ale moje pamì» rozhodla jinak. Následující vzpomínka by mìla mít svoje místo hned nìkde na zaèátku "bratøíèkovského" období, jen¾e v mé pamìti se "vylíhla" a¾ teï...
Liborek tehdy nemìl ani celý rok. Sám ještì nechodil, ale mìl-li v blízkosti pevnou oporu, nejlépe gauè èi postel, dokázal se docela rychle postavit. A vzdálenosti, ty pøekonával tøetí kosmickou po kolenou. Jako správné batole bráška ka¾dé odpoledne hodinku dvì spával. Maminka ho v¾dy ulo¾ila do chromované postýlky stojící v lo¾nici hned vedle dveøí vedoucích na malièký balkon, na dosah od man¾elských postelí rodièù. Postýlka byla na obou bocích opatøena sí»kou (v tomto pøípadì rù¾ovou, nebo» postýlku Liborek podìdil po mnì), která se pomocí tyèe dala zvednout a¾ do nejvyšší polohy a mìla být zárukou, ¾e dì»átko z postýlky nevypadne ani ji samo neopustí. Zárukou byla, ale jen do onoho záøijového odpoledne...
Maminka v kuchyni ¾ehlila, já jí "pomáhala" dìtskou ¾ehlièkou a Liborek spal v lo¾nici. Maminka na nìho sice asi po pùl hodinì nahlédla, ale teï u¾ spal víc ne¾ hodinu, a proto mì pobídla: "Milunko, bì¾ se podívat, jestli Liborek ještì není vzhùru. Ale potichouèku, a» ho nevzbudíš, kdyby spal. Docela by se mi hodila ještì ètvrthodinka klidu, abych do¾ehlila prádlo."Jsouc pamìtliva maminèiných slov plí¾ila jsem se jako koèka a opatrnì pootevøela dveøe do lo¾nice. Stoupala jsem si na špièky, natahovala krèek, ale do postýlky jsem ze dveøí nevidìla. Kradla jsem se tedy po špièkách a¾ k postýlce.
Ale - co to?!
Polštáøek pomaèkaný, pokrývka skopaná v rohu postýlky, modrobílá deèka, k ní¾ se bráška v¾dy tulil pøed usnutím, opuštìná - a bráška nikde! "Mamíííííí!!!" spustila jsem jako siréna a uhánìla zpátky do kuchynì.
"Liborek se ztratil!"
"Jak - ztratil?" podívala se na mne nechápavì maminka. Na chvíli ztuhla, pak upustila ¾ehlièku a rozbìhla se do lo¾nice. Pøiskoèila k postýlce a zaèala protøepávat pokrývku, jako by doufala, ¾e brášku vytøepe. Rychlým pohledem si ovìøila, ¾e dveøe na balkon jsou pootevøeny jen na škvíru a bezpeènì zajištìny háèkem, a pak zaèala bloudit oèima kolem sebe. A tu její pohled padl na dolní roh pravé boèní sí»ky. ®e jsme si obì nevšimly! Sí»ka byla umnì rozpletena a zela v ní díra, kterou by se protáhla i vìtší "vazba", ne¾ byl mùj sotva roèní bráška. Maminka se sehnula a zapátrala pohledem pod man¾elskými postelemi. Vzápìtí padla na kolena a její ruce i hlava zmizely pod postelí. Koukala jsem s otevøenou pusou a oèima navrch hlavy. Ale jen co se maminka zpod postele vysoukala, rozzáøila jsem se jako sluníèko. Maminka dr¾ela v rukou "ztraceného" brášku - stoèený do klubíèka, s paleèkem v puse mìl pùlnoc. Nevzbudilo ho, ani kdy¾ ho maminka ulo¾ila zase zpìt do postýlky. A a¾ se vyspal dorù¾ova, pøedvedl nám obìma i tatínkovi, který u¾ podrobnosti znal ode mne, jakým zpùsobem svùj "útìk" realizoval. Jen jsme ho polo¾ili do postýlky a zvedli sí»ku, bleskovì byl na kolenou a po nich u otvoru. Tam se vytoèil, napøed do díry strèil obì no¾ky, pak zadeèek øádnì vycpaný plenkami a potom u¾ to šlo samo.
A jak povstala osudná díra? No, chlapeèek se zøejmì pøedèasnì probudil a nikdo se mu nevìnoval, tak¾e se nudil. Ze sí»ky asi visela uvolnìná tkanièka, a tak se chlapeèek s pílí hodnou lepší vìci pustil do rozplétání. A výsledek dokázal, ¾e mám opravdu zruèného brášku...
Pohled z okna 