®e se ka¾dá slova témìø v ka¾dé øeèi skládají z jednotlivých hlásek, pøesnìji samohlásek a souhlásek, a pøi vyslovení se tyto základní jednotky skládají do slabik, to je snad všeobecnì známo. Zajímavé a pro mnohé bohu¾el nepochopitelné však je, ¾e rùzné národy mají rùzné hlásky a navíc je pro nás velmi neobvykle spojují. A tak asi málokterý našinec správnì vysloví anglické „the! A to, ¾e si nìkteré národy svá napsaná slova kreslí jako obrázky, jiné pak mají písmo v podobì rozsypaného èaje, anebo i kdy¾ píší jako my, tak ta slova ètou doslova, jak chtìjí, to je prostì skandál, který bohu¾el mù¾eme pouze zahrnout do lítosti.
Naše èeština se však všem tìmto cizincùm bohatì pomstila. Nastra¾ila jim rùzné èárky, háèky, tì¾ké skloòování, èasování, krácení samohlásek, mìkèení souhlásek a jiné lahùdky, které my ani nevnímáme. .A tak známé jazykolamy jako strè prst skrz krk, nebo ten o tøi sta tøiatøiceti støíbrných støíkaèkách, které støíkaly pøes tøi sta tøiatøicet støíbrný ch støech, nevysloví kromì rodilých Èechù snad témìø nikdo! Ano, zøejmì a¾ sem nás zavedlo babylónské zmatení jazykù! Ka¾dopádnì musíme pøijmout smutný fakt, ¾e psùm øíkají nìkde dogs, jinde pak chiens, sobáki, èi Hundes, a jistì bychom našli ve svìtì stovky dalších pojmenování tìchto vìrných pøátel èlovìka. A to, ¾e láska a šukat znamená nìco zcela jiného v èeštinì ne¾ v polštinì, kterou máme vlastnì za rohem, to mo¾ná také ještì není všeobecnì známo.
Tìmto slovùm, která se píší naprosto stejnì, ale mají v rùzných jazycích jiný význam, se øíká slova homografická. Jsou to slùvka vìtšinou krátká, na pøíklad – „au“ nebo „had“, která ve franštinì a angliètinì nejen znamenají nìco jiného ne¾ u nás, ale se i jinak ètou. To by ovšem nebylo nic tak moc divného, národní jazyky si prostì napsaná slova ètou po svém. Vìtšinou se ovšem jedná o jinak vyslovované samohlásky. A mo¾ná si to ani neuvìdomujeme, ¾e my naopak vyslovujeme jinak, ne¾ píšeme rùzné znìlé a neznìlé souhlásky. Zamìòujeme tedy napø. „g“ za „k“ èi „ch“ za „h“ napø, ve slovech „gdo“ a „sních“. I v èeštinì však máme docela dost slov s více významy. Tøeba slovo „matka“ chápe jinak rodina a jinak automechanik, slovo „bacil“ pak mù¾e dokonce být buï podstatné jméno anebo také sloveso! A opìt bychom našli pøíkladù více.
Ale to u¾ je èas na absolutní rýmy, které jsou na té homografii vlastnì postaveny:
Kdy¾ se vrátil z lázní Gusta, tak byl podle mého gusta.
Jdu-li do hospùdky s Mírou, potom v¾dycky piji s mírou.
Tak se ptáme, milý Járo – máš rád léto nebo jaro?
Rozverná je dcerka Hana, nestaèí jí celá Haná!
Nemohl se zbavit myšlenky, kterak snadno chytit myš Lenky.
Narazila naše Madla, spadla na kovová madla.
Skoèila zhrzená jeèící Týna, skonèila pod vì¾í pra¾ského Týna.
®alostnì volá Cipísek – Rumcajsi, Manko, chci písek!
Kdy¾ pan Souèek sekal souèek, tak jako pan Paleèek, usekl si paleèek.
Kdy¾ sekal pak Doucha, tak se sekl do ucha.
A co na to náš pan Diviš? Proè se tomu hochu divíš?
Š»astný bývá milý Roman, pouze kdy¾ dokonèí román.
Zaøval na mne starý Rubeš: „Proè ty stromy vlastnì rubeš?“
Známý baviè Donutil všechny k smíchu donutil.
Objevila právì Laïka, ¾e ji v plotì chybí la»ka,
spolu s ní teï dumá Radka, ¾e i vrátka jsou u¾ vratká.
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: FrK Kratochvíl
