Snìhurka
Sluníèko se opíralo do vydlá¾dìného chodníku, vzduch se zaèal tetelit a maminka s koèárkem zamíøila do stínu parku. Hledala lavièku pod vzrostlým stromem a pod jeho vìtvemi èekala, a¾ se Johanka sama probudí. Dlouho tam sama nesedìla, pøijí¾dìla další maminka s koèárkem a ona jí nabídla vedle sebe místo. Pozdravily se, paní si k ní pøisedla a daly se do øeèi. Po všeobecných frázích zaèaly probírat témata dìti, jejich první zoubky a dìtské nemoci. Netrvalo dlouho a malá Johanka se probudila. Posadila se v koèárku a zvìdavì se kolem sebe rozhlí¾ela. Paní se na ni usmála a smìrem k mamince prohodila:
„Máte pìkné dítì, ale není na ten vìk moc malinká? A jak to, ¾e má na ka¾dé ruce šest prstíkù?“
„Johanka bude hodnì papat a také vyroste, ¾e, miláèku?
Uka¾ paní, jak budeš veliká!“
Dítì rozumìlo, natáhlo malé ruèièky do výše a radostnì se usmálo.
„Ty jsi šikovná, tak budeš veliká,“ øekla maminka s láskyplným pohledem.
„Všechno rozumí, je bystrá. Nìkterým dìtem to prostì trvá déle, ne¾ vyrostou,“ øekla maminka a rozlouèila se. Odjí¾dìla s koèárkem z chladného stínu parku do roz¾haveného vzduchu pravého poledne.
Johanka sice papala, ale nerostla a maminka ve strachu o dceru zaèala hledat pomoc u lékaøù. Po mnoha vyšetøeních byl ortel jasný, trpí vzácným onemocnìním. Nemoc, s velmi malým výskytem v populaci, se projevuje nízkým vzrùstem, krátkými konèetinami, krátkými ¾ebry a mù¾e se objevit i vada plic a srdce. Duševní vývoj však není narušen. Pro rodièe to byl šok, museli pøijmout krutou skuteènost, museli se s ní smíøit a nauèit se s tím ¾ít. Jejich snaha teï spoèívala v tom, aby svou dcerku pøipravili na ¾ivot, který nebude mít jednoduchý. Maminka jí doma vìnovala láskyplnou péèi, hrála si s ní, èetla jí pohádky a pozorovala, jak je bystrá, všechno chápe a o to to bylo bolestivìjší.
Z pohádek se Johance nejvíc líbila ta o Snìhurce a sedmi trpaslících. Milovala ji snad proto, ¾e sama u¾ vidìla, ¾e je jiná, ¾e se podobá tìm malým mu¾íèkùm z pohádky. Maminka ji na obrázcích ukazovala jejich malé postýlky, hrníèky a øíkala:
„Vidíš, také jsou malí, ale pracovití a hodní. Ujali se opuštìné Snìhurky, pøijali ji mezi sebe a chránili ji.“
Johanka jen pøikyvovala na souhlas, ale pak obrátila své dìtské oèi k mamince:
„Maminko, ale stejnì bych chtìla být tou pìknou Snìhurkou, pro kterou si pøijede princ.“
Zaèala chodit do školy a zaèala se také ptát:
„Maminko, proè nejsem, jako ty ostatní dìti?“
Maminka na to mìla divnou odpovìï:
„Taková ses narodila, proto¾e Pán Bùh chce mít na svìtì rùzné lidi, víš. Dùle¾ité je, co máš v sobì, a to není vidìt,“ povzdychla a pohladila ji po vlasech. Dìti ve škole ji braly takovou, jaká je. Nikdo se jí neposmíval, nikdo si od ní neodsedával, proto¾e byla chytrá, kamarádská a dávala jim opisovat. Byla mezi svými, byla ještì doma, ten horší svìt na ni teprve èekal, a to pøímo za humny.
Po ukonèení støedoškolského vzdìlání se ptala sama sebe:
„Jak dál, co budu dìlat, jak se u¾ivím, abych nebyla na obtí¾?“ Spolu¾aèky ze tøídy si našly uplatnìní bez problémù. Sice u maturity prolezly s odøenýma ušima, ale umìly se prezentovat a sebevìdomé chování jim dovolilo si ještì z nabídek vybírat. Johana chtìla vyu¾ít toho, co mìla v sobì, nejen na povrchu, a tak hledala své ukotvení v duchovním ¾ivotì a ve slu¾bì druhým lidem. Byla silnì vìøící, a proto se rozhodla pro vstup do øeholního øádu. Uplatnìní by pak našla jako uèitelka v církevní školce, a to by ji naplòovalo. V práci s dìtmi by našla svou roli v ¾ivotì.
V této komunitì vydr¾ela krátce, poznala, ¾e není všechno zlato, co se tøpytí, a to platí i o lidských srdcích. Pod bílým hávem èistoty se u nìkterých skrývala zlá a tvrdá srdce. Byla zklamána, zranìna, její pøedstavy se lišily od reality a vrátila se zpátky do civilního ¾ivota. Zaøadila se mezi lidi, kteøí potøebují práci, aby mìli na chleba a støechu nad hlavou.
Stala se uchazeèkou o zamìstnání a pøihlásila se na úøad práce. Tvrdší boj ne¾ se svým posti¾ením, zaèal boj s úøady a rozbujelou byrokracií. Nevìdìli si s ní rady. Nikdo ji zamìstnat nechtìl, s ml¾ením, s výmluvami, za kterými v¾dy bylo jedno a to samé nevyøèené slovo – posti¾ení. Nabízeli jí taková místa, kde bylo u¾ dopøedu jasné, ¾e ji nevezmou. A k tomu všemu se léty Johanèin zdravotní stav zaèal zhoršovat – odnášela to páteø, mìla problémy s chùzí a s tím spojené bolesti.
„Vy musíte mít nárok na plný invalidní dùchod,“ øekl jí jeden z tìch slušnìjších zamìstnavatelù, který ji samozøejmì do práce nepøijal, ale alespoò ji dal razítko pro úøad práce a poradil. Dala na jeho slova a o plný invalidní dùchod si za¾ádala na pøíslušném úøadì v Ostravì. Èekala, ¾e si ji pozvou na komisi, ¾e ji uvidí, ale marnì. Pøišel doporuèený dopis s odùvodnìním, který byl doplnìn ustrnulou pouèkou, kterou mají v poèítaèi. Dovìdìla se, ¾e je pouze zdravotnì znevýhodnìná a podle paragrafù a tabulek vydaných ministerstvem nemá na plný invalidní dùchod nárok. Nesplòuje znaky plné invalidity, pouze èásteèné. Johana mìla vá¾né podezøení, ¾e o jejím posti¾ení nemají ani ty základní informace, proto¾e je vzácnì ojedinìlé, tak¾e ho do tabulek nikdo nezaøadili a tím pádem se Johana do ¾ádné kolonky nevešla. „V¾dy» oni se neobtì¾ují ani zjistit, co to moje posti¾ení vlastnì obnáší,“ rozèilovala se. Proè se mají sna¾it? Za jejich chyby je stejnì nikdo nepotrestá. Svým pøístupem maximálnì pøivodí nìkomu smrt, ale to je nebolí. Èím více lidí odmítnou, tím více ušetøí státní kasu a budou chváleni za vynikající práci. Johana mìla smùlu, byla do poètu mezi tìmi, kteøí byli urèeni k odmítnutí. Musela se s tím vyrovnat a dál hledat zpùsob, jak se u¾ivit.
Mìla tisíc dùvodù bojovat a prát se se ¾ivotem. Jako pro Snìhurku, tak i pro ni si pøijel princ. Rozumìli si, mìli spoleèné zájmy, a hlavnì pro sebe pochopení. Koneènì zaèala vìøit, ¾e jednou se vše k dobrému obrátí. Vrcholem jejich štìstí bylo zjištìní, ¾e budou rodièi. Právo být matkou jí neupøela ani pøíroda a ani úøady. Nepodlehla tlakùm rùzných pøedpovìdí a dala šanci na ¾ivot tomu nenarozenému. Na svìt pøišel zdravý a silný chlapeèek. Rostl jako z vody a negativní pøedpovìdi o posti¾ení se nenaplnily. Rodinnému štìstí ale nepøála zlá královna – smrt. Pøišla si pro otce jejího dítìte, kdy¾ byly synovi tøi roky. Zápasit s osudem se u¾ Johana nauèila. Myslela si, ¾e hrbolatou cestu, po které kráèela, vystøídá u¾ jen ta pìknì vydlá¾dìná, ale nebylo jí dopøáno po ní jít dál. Zùstala na starosti sama, pøesto chtìla synovi zajistit to, co ka¾dá máma.
Bìhem let však pochopila, ¾e pracovní smlouvu jí nikdo nedá. Otøepané fráze, ¾e kdo chce pracovat, práci si najde, u¾ nemohla poslouchat. Je to tak nepochopitelné, ¾e na to musí být v¾dy dva? Jeden, který zamìstná, a druhý, který bude pracovat. Rozhodující slovo mìl v¾dy ten první. Upnula se na poslední mo¾nost a s velkou nadìjí odjela na pøedem sjednanou schùzku na Ministerstvo práce do Prahy. Vìdìli o ní, byla pøijata, dokonce jí nabídli i kávu. Na jednání s paní doktorkou a ministerským úøedníkem byla pøipravena. Vysvìtlovala jim, ukazovala ruce, nohy, lékaøské zprávy, a nakonec se doèkala strohé odpovìdi:
„Vy jste velmi šikovná, energická, výøeèná, tak si bì¾te hledat práci nebo se rekvalifikujte!“
„Podívejte se na moje nohy, v¾dy» nedosáhnu ani na zem,“ upozornila je Johana.
„Tak si noste s sebou stolièku!“
Vyslechla si cynickou poznámku a nastalo šokující ticho. Na takovou duchovní nahotu nebyla pøipravena. Pøed ní nestála zlá královna s otráveným jablkem, ale pøímo pìtihlavá saò sršící oheò byrokracie a arogance. Johana se z jednání ocitla na nádra¾í ani nevìdìla jak. Vlak ují¾dìl smìrem na Ostravu, míjel mìsta, vesnice lesy i øeky, ale Johanèinu zklamání ujet nedokázal.
Snìhurka bohu¾el nebyla princem, který by s drakem bojoval, usekal pìt hlav a zvítìzil. Tak š»astný konec mívají jen pohádky.
