Ranní tramvaj není zrovna místo pro romantické rozjímání. Ještì mo¾ná kdy¾ si sednete. Ve stoje pøi cestì do práce MHD podléhají snìní jen skalní romantici. Dnes jsem ovšem to štìstí mìla, sedím a pøiznám se, ¾e mám chu» si ještì trochu zdøímnout. Pokud se vám to zdá trapné, pak zøejmì chodíte do práce pìšky, jezdíte na kole, nebo se dopravujete na místo, kde vytváøíte hodnoty, nìjakým dozajista pøíjemnìjším a osvì¾ujícím zpùsobem. Vìzte, vy nepouèení ranním harcováním, ¾e dobrá tøetina cestujících (sedících) podøimuje, další ètou ranní tisk, jen pár mladých je ochotno jak¾ tak¾ konverzovat, ale vìtšinou jen prostøednictvím mobilu. Další, zvláštì stojící, se tváøí, jako kdyby je ráno ještì v posteli nìkdo polil studenou vodou, museli vypít kafe se škraloupem a navrch dostali pár pohlavkù.
Ale k vìci. Sedím a pøivírám oèi, abych si schrupla, kdy¾ tu zaslechnu bzuèení. Vosa! Kouknu na okno, ale ouha. Zatímco vosu bych nemilosrdnì sprovodila ze svìta, na vèelu si netroufnu. Ne, ¾e bych se bála. Ale znáte to – vèelky jsou u¾iteèné a jsou také vzorem pilnosti. Tak¾e jen pozoruji, kterak se marnì sna¾í prodrat se oknem ven, za jarním sluncem, za vonícími keøi. Je ještì slabá, snad je to první jarní vèela. Bzuèí a bzuèí. Je mi jí líto a pøiznám se, ¾e musím obdivovat jejího sportovního ducha.
Stále znovu a znovu se sna¾í, ale najednou je ticho a vèelka nikde. A» koukám, jak koukám, nikde ji nevidím. Tøeba se jí to nakonec povedlo. Ale ne, usadila se mi na sukni. Nu co¾, nìkdo cestuje se psem, jiný s morèetem, ve veèerních hodinách potkáte i lidi pøepravující opièku. Tak proè bych já nemohla jet tramvají se vèelou na klínì. Tøeba je to vèelka Mája. Jen aby zùstala klidnì sedìt, mohly bychom spolu na „Míráku“ vystoupit. Pozoruji ji teï docela pohodlnì, zdá se, ¾e je unavená. Odpoèívá a pak si zaèíná umývat køidélka. Je to Mája, u¾ je to jasné. A¾ bude vystupovat, bude krásná a neodolatelná. Pochopila, ¾e jsem její jediná šance, a tak se klidnì vìnuje své toaletì.
Tramvaj zastavuje a lidé o¾ívají. Flegmatici, visící celou cestu na tyèích a kalným zrakem pozorující okolí, se vrhají s netušenou energií k východu. Ti, kteøí mìli to štìstí a urvali místo k sezení, se chtìjí stejnì rychle dostat ven. Jen já nepospíchám. V té tlaèenici by nìkdo mohl Máje ublí¾it. Vystupujeme opatrnì jako poslední. Zlehka zatøepu sukní a vèelka padá na zem. Jen aby ji další várka tìch náhle energických tvorù nezašlápla! Ještì se ohlédnu, ale Mája u¾ odlétá, ani nezamává, nevdìènice.
Jen doufám, ¾e najde Vilíka.
Mája na cestách