Memento mori, homo sapiens (4/4)
Naše euroamerická civilizace 21. století je orientovaná na výkon a na úspìch, na „mít“ (vlastnit) místo „být“ (¾ít). A ono se na jednu stranu není ani èemu divit – tìch podnìtù, informací, tlakù èi nástrah na naši psychiku, které nám neustále podsouvají dùraz a orientaci na materiálno, je v soudobé epoše tak enormní mno¾ství, ¾e to rozhodnì není zdravé a mù¾e být velmi tì¾ké v tomto svìtì „psychicky“ obstát i pro silné, uvìdomìlé a rozumné osobnosti, nato¾ pro ty ménì odolné èi bystré. Jen¾e není to škoda? Není to vlastnì neuvìøitelnì smutné? Kdy naposledy jste si nìco vychutnali skuteènì do hloubky? Kolika detailù si všimnete, kdy¾ jdete po ulici? Kolikrát se zastavíte jen tak, abyste pozorovali rej ¾ivota v trávì pod vašima nohama? Pøehlí¾íme krásu, která je všude kolem nás pøítomná v ka¾dièkém kousku pøírody a svìta, proto¾e jsme tak pohlceni sami sebou a falešnými modlami, ¾e nám na tohle nezbývají smyslové ani rozumové kapacity. ®ijeme v hektickém svìtì a to tempem, které je takøka vra¾edné. A jako by se ka¾dým rokem jen zvyšovalo. Vše je rychlejší a povrchnìjší. Na nic vlastnì není poøádnì èas. Valí se toho na nás tolik, ¾e vìtšina toho kolem nás proklouzne bez povšimnutí. Není èas se zastavit a jen se kochat, dýchat a ¾ít. A pøitom co jiného bychom mìli dìlat? Vydìlávat peníze? Budovat kariéry? Splácet hypotéky? Nebo zaklonit hlavu a obdivovat hvìzdy? Pøièichnout si k rozkvetlé magnolii? Pocítit závan vìtru na tváøi a sna¾it se rozeznat vùnì, které nám donesl k nosu? Zastavte se a vzpomeòte si na Malého prince. Tenhle malý cestovatel vidìl vìci jinak ne¾ ostatní, proto¾e na nì pohlí¾el srdcem. Kochejte se. Nespìchejte. Prostì ¾ijte, ne¾ umøete.
Pøed pár týdny jsem si pøi pozdním odpoledni lehl s dìtmi do trávy a pozorovali jsme nadýchaná, bìlavošedá oblaka plující po modré obloze, vyprávìli si navzájem, co v nich vidíme, a podle promìòujících se tvarù hádali, o jakém mraku zrovna kdo mluví. Jindy je zase mùj syn schopný desítky (mnì to pøipadá jako hodiny!) minut pozorovat shluk ploštic èi mravencù v trávì a bez ustání vyrá¾et na objevné cesty za novými hmyzími pøáteli obývajícími naši zahradu èi pøilehlou mìstskou zeleò. Uvìdomil jsem si, ¾e takhle vypadá to kouzlo, kterým oplývají dìti a z dospìlých povìtšinou vyprchává. To zanícení, fantazie, upøímný zájem, neutuchající energie, touha ¾ít naplno ka¾dou vteøinu… Proè se to s vìkem ztrácí? Vzpomínám na postavièku Petra Pana, chlapce, který nechtìl nikdy vyrùst, jak ho pøedstavovala dìtská kní¾ka, kterou jsem našel pod stromeèkem ještì v dobì, kdy jsem vìøil, ¾e tam dárky nechává Je¾íšek. Dnes na ni koukám s úplnì jinou perspektivou. Èím jsem starší, tím víc tou¾ím být jako Petr Pan. Vrátit èas. Nikdy nevyrùst. Nikdy nezestárnout. Svìt dospìlých je tak nudný a nesmyslný! Jen¾e èlovìk musí dospìt, aby pochopil, co všechno ztratil. Myslím ale, ¾e spousta z nás to radostné dítì stále nosí kdesi v sobì – jen ho znovu objevit a pustit ven.
Neøešme hlouposti, nestì¾ujme si, nespìchejme odnikud nikam, jednoduše se zastavme, rozhlédnìme a pochopme, ¾e na svìtì mù¾e být krásnì. ®e to není zále¾itost vnìjšího svìta, ale naší mysli, našeho srdce a celkovì našeho pohledu a nastavení vùèi všemu, co nás obklopuje. ®ijme naplno, ¾ijme v ka¾dém nádechu a odhoïme pouta minulosti i strachy z budoucnosti. Vìtšina z nich se stejnì nikdy nestane jinde ne¾ v naší hlavì. A tu nasmìrujme ke hvìzdám, k nebeské vìènosti, ne k pøízemní šedi a prùmìrnosti. ®ijme naplno ka¾dou buòkou našeho tìla v ka¾dém okam¾iku, kdy se tìšíme z toho zázraèného daru, ¾e se mù¾eme toulat tímhle svìtem. Usmívejme se na druhé, proto¾e tím se smìjeme sami na sebe. Nenechme se pohltit vírem negativních emocí. Buïme pozitivní. ®ijme tak, abychom nièeho nelitovali. Abychom si mohli na konci øíct, ¾e nejen ten poslední den stál za to, ale i všechny ty pøed ním. Jak øekl Kurt Cobain, je lepší shoøet ne¾ vyhasnout.
Vstávejme ka¾dé ráno s úsmìvem a vdìèností, a» nás èeká sebenároènìjší den. Pøece je to poøád lepší, ne¾ kdyby ten den vùbec nenastal. Je to dar, kdy¾ se ráno probudíme, obrovský dar! Buïme za nìj vdìèní. V¾dycky, kdy¾ je mi úzko, kdy¾ cítím vztek, sna¾ím se vzpomenout si na ty nekoneèné davy chudákù, které postrádají to štìstí ¾ít ve svobodném, demokratickém státu. Vzpomenu si na všechny hrdiny, kteøí obìtovali svùj ¾ivot pro to, abych já dnes mohl vstát a ¾ít. A pokud si to èlovìk skuteènì uvìdomí, nemù¾e vstávat s kyselou duší, nemù¾e bìsnit nad tím, ¾e nezbedné dìti zase nìco vyvedly a znièily, nemù¾e se vztekat kvùli malichernostem. Naopak musí pocítit neskonalý vdìk nad tím, ¾e takové „problémy“ mù¾e øešit. Spousta jiných by je nepochybnì také ráda øešila, ale nikdy nedostala pøíle¾itost. Buïme vdìèní a ¾ijme naplno. Vdìènost je nìco, co jako mnoho jiných lidských kvalit naší epoše bolestnì chybí.
Memento mori, homo sapiens (4/4)
