Ve jménu lásky 2/2
Je ponìkud zvláštní a do urèité míry dìsivé, jak se nìkteøí lidé v prùbìhu dìjin sna¾ili a nadále sna¾í dostat lásku pod kontrolu. Svazovat ji pravidly. Pøikazovat druhým, co je povolené a co zakázané. Kdo dal lidem právo rozhodovat o takovém fenoménu? Diktovat druhým, co je správné a co ne? Mù¾ou vùbec v lásce existovat taková pravidla? Nebo je láska pøíliš divoká, nevyzpytatelná a silná, aby ji lidé dokázali nasadit opratì a osedlat si ji? Udìlejme si krátký výlet do minulosti. Víc jak tisíc let trvající øímská øíše, jeden z fundamentálních základù a samotných poèátkù naší evropské civilizace a jaké hodnoty zde platily v oblasti umìní milovat? Bisexualita byla zcela bì¾ná, nevìra nebyla chápaná jako nìco špatného a obecnì otevøenost v otázkách sexu byla (i z pohledu 21. století) pro mnohé mo¾ná a¾ omraèující. Pokud se podíváme na Slovany, kteøí pøišli do Evropy v rámci stìhování národù, s vìrností si také hlavu nelámali, údajnì spolu lehávali i snacha s tchánem, nìjaké jedna plus jedna se také neujalo, v¾dy» i povìstný Sámo (by» spíše Frank ne¾ Slovan, mo¾ná také Kelt èi nìkdo úplnì jiný) mìl mít dvanáct slovanských man¾elek. Inu, øeknete, pohan… Ale pokud zùstaneme v dobì temného støedovìku, tak Sámùv souèasník a konkurent, franský král Dagobert, mìl ¾eny tøi a milenek prý nepoèítanì. No a pozor, to nebyl ¾ádný pohan, ale oddaný a ctnostný køes»anský král… A kdy¾ se køes»anství rozprostøelo nad Evropou a na tisíc let nastolilo jednoznaèné a nekompromisné paradigma úplnì jiné doby, stalo se mnoho bì¾ných vìcí øímské éry nemyslitelnými, a» u¾ vztahy s více partnery, vztahy se stejným pohlavím, vztahy pøed svatbou a mnoho dalšího… Postavíme-li vedle sebe antický, pohanský a køes»anský svìt, jsou to jednak všechno svìty, které nás utváøely a jich¾ jsme dìdici, jednak také svìty, které se v mnoha zásadních otázkách (nejenom týkající se lásky a sexuality) diametrálnì rozcházely a nemohly si rozumìt. Svým zpùsobem nástup køes»anství a jeho legalizace ve 4. století našeho letopoètu byla jedním z faktorù, které zapøíèinily pád Øíma (i kdy¾ samo køes»anství bylo spíš doprovodným jevem ne¾ urèujícím – to byly mnohé jiné).
A teï se zamysleme, která z tìchto civilizací mìla „pravdu“ ohlednì podoby rodinného ¾ivota a postojù k sexuální identitì a orientaci? Co v jednom svìtì platilo za ¾ádoucí, znamenalo ve druhém smrtelný høích a trest smrti… Ale pøitom se poøád bavíme o lidech, tìch stejných, nicotných, trápících se, ubohých bytostech prahnoucích po troše štìstí… Nevím, která z tìch kultur mìla pravdu. A mìla ji vùbec nìjaká? Mù¾e nìkdo urèovat paradigma lásky? Domnívám se, ¾e bychom se mìli dr¾et tìch nejzákladnìjších etických principù, které vùbec máme k dispozici – svobody, respektu, nesouzení. Láska mù¾e mít ne tisíc, ne milion, ale nekoneènì podob! Tak nechme ka¾dého milovat, jak to doká¾e a jak to cítí. Dejme si svobodu! Jak u¾ bylo mnohokrát øeèeno a napsáno, pokud to nezasahuje do svobody druhého, pokud to nikomu neubli¾uje, tak ¾ij a nech ¾ít, nesuï, proto¾e kdo jsi, abys soudil lásku, dílo bo¾í?
Jen¾e odsuzovat je tak lehké. ®ijeme ve 20. letech 21. století a pøesto… ani pìt tisíc let státní spoleènosti nestaèilo k tomu, abychom se nauèili ¾ít v míru. Abychom dodr¾ovali alespoò nejzákladnìjší mravní pravidla ohlednì hodnoty a dùstojnosti lidského ¾ivota, ohlednì bezbranných a trpících. Spousta lidí stále vìøí, ¾e poruèíme vìtru, dešti, stejnì jako ¾e poruèíme lásce. ®e nìkteré projevy lásky je tøeba „vymýtit“. Zakázat. Léèit! A mo¾ná jsme ochotni nìkteré projevy tolerovat, ale jen trochu, nechtìjte toho moc. A stejná práva jako vìtšina? To rozhodnì ne! Znamená to snad, ¾e nìkterá láska je „lepší“ a jiná „horší“? Má stát strkat nos do nejniternìjšího soukromí jedincù, nebo by se mìl starat o vìci veøejné? Kolik lidí napøíè dìjinami trpìlo a umíralo kvùli tomu, ¾e milovali, i kdy¾ to bylo zakázané? A nepøestali, proto¾e láska… proto¾e láska je zatracenì víc ne¾ lidské zákony èi spoleèenská oèekávání! Láska je bùh.
Tak se soustøeïme na naše lásky. Vìnujme èas lidem, zvíøatùm, vìcem èi èinnostem, které milujeme. Vìnujme se jim naplno. Zahrnujme je láskou. Dejme jim poznat, co pro nás doopravdy znamenají. ®ivot je tak krátký, i kdy¾ neèelíme katastrofám a tragédiím tak jako v souèasné dobì, kdy jsme se vrátili do èasù, kdy lidé ¾ili ve stínu smrtelných pandemií a nemocí èi svìtových a jaderných válek. ®ijme, to je to, proè tu jsme. ®ijme dnes, neèekejme na zítøek, proto¾e pøijde den, kdy ¾ádný zítøek u¾ nebude. A je jedno, jestli kvùli nukleární katastrofì, nebo proto¾e v našem bytí pøevládne naše pozemská podstata (ten vodík, uhlík, kyslík…) a naše tìlo prostì pøestane fungovat. Co se stane s naší duší? Spojí se s vesmírem, pøejde do jiného tìla, zùstane v pozemském svìtì, vstoupí na nebesa? Kdoví! Co se stane s láskou, kterou cítila? Uchová si ji? Zapomene ji? Tolik otázek a ¾ádné odpovìdi… Jak potøebná je i dnes filosofie. A dnes, ve 20. letech 21. století, ve svìtì, do kterého jsme se probouzíme, mo¾ná stejnì naléhavì èi dokonce ještì více, ne¾ kdysi v malebných akropolích na bøezích Egejského moøe.
Tak bì¾te, vypnìte ten mobil a notebook, pøestaòte èíst tyhle øádky, a obejmìte místo toho ty, které milujete, polibte je, usmìjte se na nì, buïte s nimi. A ¾e jsou daleko? Tak jim zavolejte. Napište. Tady a teï, zítra tu oni, vy, já, tøeba nikdo z nás nebude…. A jestli ne zítra, tak co za sto let? Kdo z nás, kdo teï èteme tento text, tu bude za sto let, i pokud svìt a civilizace pøetrvá? Nikdo… Tak nemarnìme èas, je to jedna z nejcennìjších vìcí, které jsme dostali, je to stejný zázrak, jako láska, a pøitom s ním tolik plýtváme… Dávejme svìtu a druhým lásku, to je nìco, co mù¾e dìlat ka¾dý z nás, kdykoliv a kdekoliv. Mù¾eme ji stvoøit nekoneèné mno¾ství, a pøitom je jí ve svìtì tak zoufale málo a nìkteøí ji ještì chtìjí znièit. Není to zvláštní?
Lidé jsou prostì zvláštní. Stejnì jako láska. A není nebezpeènìjší a krásnìjší vìci v tomhle svìtì ne¾ lásky a lidí.
