Zamìøme se nyní jeden fatální aspekt dìjin lidského druhu – toti¾ na zjevnou absenci respektu. Èím více se mi daøí otevírat mysl a srdce, tím více na mì doléhá utrpení mnì blízkých jedincù, ale i utrpení úplnì cizích osob stejnì jako utrpení zvíøat. Objeví-li v sobì èlovìk skuteèný soucit, nedá se toti¾ dìlit na pøátele a nepøátele, na lidi a na zvíøata èi jakkoliv jinak. Pokud je bytost obdaøena vìdomím, pokud doká¾e cítit strach èi bolest, nezaslou¾í si snad, aby netrpìla? Mnohem palèivìji jsem si tak uvìdomil ohromné mno¾ství neuvìøitelnì komplikovaných a jen velmi tì¾ko øešitelných problémù a výzev, kterým èelí lidská civilizace a s ní i celá planeta Zemì. Tì¾ko øíct, zda je nadìjné zjištìní, ¾e velké mno¾ství tìchto problémù mù¾e èlovìk vyøešit, nebo je naopak smutné, ¾e je jejich viníkem? Nebo zda není pøímo depresivní, ¾e chybí politická i spoleèenská vùle je øešit, i kdy¾ ohro¾ují samu podstatu nejen naší existence? A není zdaleka nejhorší, ¾e vìtšina tìchto problémù pramení z naprosto ostudného nedostatku respektu, tedy atributu, který by mìl být vlastní ka¾dému bez rozdílu?
Zastavme se u toho, co je (a není) respekt. Respektovat nìkoho (nebo nìco) znamená bezvýhradnì ho pøijmout. Nastolit mezi sebou a druhým rovnost. Respektovat znamená neubli¾ovat – nijak. S respektem se pojí úcta, dùstojnost, mravnost. Bez respektu naopak pøichází sobectví, arogance, bezohlednost, pohrdání… Respekt se èasto zamìòuje s tolerancí. Jen¾e tolerovat nìkoho nebo nìco znamená daný jev pouze snášet. Ne ho akceptovat, ne k nìmu pøistupovat jako k sobì rovnému. Hovoøíme o tom, ¾e v 21. století potøebujeme tolerantní (nebo tolerantnìjší spoleènost), jen¾e právì zde nará¾íme na zásadní a dosti rozšíøený omyl. Nepotøebujeme tolerantní, ale respektující spoleènost. Proè? Proto¾e tolerovat znamená nìco snášet tøeba i pøes vnitøní nesouhlas. Proto tolerance nepøináší øešení problémù a» u¾ v jakékoliv rovinì, nanejvýš mù¾eme mluvit o doèasném zmírnìní, o koupení si èasu a pøenesení problému do budoucnosti.
Další nezanedbatelné úskalí spoèívá ve faktu, ¾e pokud máte nìco tolerovat a nesouzní to s vašimi postoji, musíte neustále vynakládat urèité mno¾ství vnitøní energie, abyste tuto míru tolerance udr¾eli v chodu. Jen¾e èím ménì budete mít energie a èím více se na vás souèasnì budou valit strasti ka¾dodenního ¾ivota, tím hùøe budete udr¾ovat svou míru tolerance, která se pak jednoho dne zboøí jako domeèek z karet. Nebo na vás mù¾ou být kladeny tak vysoké a rozlièné po¾adavky, koho (a co) všeho máte tolerovat, ¾e zvládnete A, dáte i B, C u¾ je docela nároèné, u D to zaèíná døít, E u¾ je sakra na hranì a pak se ještì dozvíte, ¾e byste mìli tolerovat i F a G a… A dost! U¾ netolerujete ani A, proto¾e pøece to se všichni zbláznili, ne?! Jak je mù¾e jenom napadnout, ¾e…?! Svým zpùsobem máte pravdu, proto¾e ka¾dý doká¾e unést pouze urèitou míru tolerance, stejnì jako zvednete jen urèitou hmotnost, vydr¾íte bì¾et v nejvyšší rychlosti jenom urèitý èas… Øešení této situace proto pøedstavuje upøímný a trvalý respekt. Jakmile nìco pøijmete (respektuje), nemusíte u¾ o tom pøemýšlet, nemusíte to „vnitønì“ øešit, nemusíte vynakládat energii na to, abyste respekt udr¾ovali v chodu… Respekt prostì je (a nebo není).
Pokud se chceme podívat na rozdíl mezi respektem a tolerancí na konkrétním pøíkladu, zapátrejme kupøíkladu v tisícileté køes»anské tradici Evropy, kdy všichni, kteøí neposlouchali striktnì daná pravidla, riskovali problémy, èasto i ¾ivot. Jakýkoliv projev svobodného myšlení odporujícího církevním dogmatùm býval nekompromisnì a brutálnì potlaèen. Kacíøi i tzv. èarodìjové a èarodìjnice konèili v rukou kata, na sofistikovaných muèicích nástrojích a v plamenech pekelných na vysokých hranicích všem pro výstrahu. Pokud by tehdejší spoleènost byla alespoò tolerantní, zùstali by lidé jako mistr Jan Hus èi mnoho bylinkáøek a dalších na¾ivu. ®ili by sice na okraji spoleènosti na spodku sociálního ¾ebøíèku, víceménì ignorováni (samozøejmì jen pokud by náhodou nìkdo nepotøeboval pomoc, to by pod rouškou noci neváhal navštívit tu „divnou“ osobu ¾ijící na samotì za mìstem, ¾e ano…), ale nepronásledovaní (alespoò ne pøespøíliš). Kdyby však tato spoleènost okusila respekt, pøijala by je a obohatila se o moudrost jejich ducha a vyu¾ila jejich potenciál k povznesení sebe sama.
Jen si vezmìte tu – historicky vskutku absurdní – pøedstavu, ¾e by kostnický koncil léta Pánì 1415 neupálil mistra Jana Husa, nýbr¾ by mu svìøil mandát k nápravì církve, tøeba i z titulu nového pape¾e (!). Nu, asi by tento stateèný a hlasitý kritik zka¾ených mravù ne¾il o mnoho déle, proto¾e tìch otrávených èíší a nájemných vrahù by na nìj všude èíhalo pøehršel, ale stejnì... Jak by ten svìt mohl vypadat, kdyby existovalo o špetku ménì nenávisti a o trochu více respektu, tehdy i dnes…?
Pokraèování pøíštì...
Tomáš Záøecký
***
Zdroj ilustrací:
https://pribeh-zeny.cz/pro-zeny/
Tiskárna Herbia https://www.herbia.cz/o-nas/ Zobrazit všechny èlánky autora
