Kolik èasu promarníme èekáním Ráno se probudíme a vìtšinou máme více èi ménì konkrétní pøedstavu, co nás daný den èeká, jaké pøed námi le¾í úkoly, co musíme splnit. Další ráno opìt a pak zase a znova to samé. Øídíme se povinnostmi, plány a nìkdy tøeba i našimi pøáními. Ovšem málokdy se dá všechno stihnout v krátkém intervalu mezi slunce východem a západem, a tak nezbývá, ne¾ si naše zámìry, a» u¾ jsou jakékoli, nìjak rozlo¾it na delší èasový horizont.
Proè ne, øíkáte si. Jistì, co proti tomu lze taky namítnout, kdy¾ dost dobøe nemáme na vybranou? Kupøíkladu já tì¾ko vystuduju školu bìhem jediného dne a chtì nechtì se musím smíøit s tím, ¾e nebì¾ím sprint na sto metrù, ale na hodnì, hodnì dlouhou tra». Ne dny, ale roky. Poèítám s tím celkem samozøejmì, rýsuju si nìjakou cestu, po které pùjdu a skrze ni dosáhnu cíle. Plánuju jednotlivé etapy, které nabývají délky dnù, týdnù nebo i mìsícù. Dìlám si rozpis, do kdy bych mìl tu jakou kní¾ku pøeèíst, jaký víkend se vrhnout na psaní té které seminární práce a kdy nastává èas k jejímu odevzdání. Prostì normálka.
Za týden opráším uèebnici angliètiny a za ètrnáct dní se vrhnu na zahranièní politiku pøedváleèného Èeskoslovenska. Tak jsem si to nalinkoval. Jen¾e… kde beru tu drzou jistotu, ¾e k tomu skuteènì dojde? Vím já vùbec, co si na mì chystá zítøek?
Bìhem léta jsem napsal román, cca 400 normostran. Není špatný (jaká to nemístná skromnost), ale hotový také ne. Ani náhodou. Dokonèením poslední kapitoly sice skonèil pøíbìh, ovšem práce na tom, aby se stal opravdu dobrým a zajímavým, pokraèuje ještì dlouho potom. Nejdøív jsem doufal, ¾e pøeètení a revizi stihnu bìhem øíjna a listopadu. Nepovedlo se. Pøehodil jsem tedy termín finálních úprav na období kolem Vánoc, kdy – jak jsem doufal – se trochu èasu naskytne. Zase chyba. Teï u¾ se nesmìle blí¾í jaro a já se ke svým hrdinùm od léta nevrátil. A vím jistì, ¾e a¾ do toho letošního se tak rozhodnì nestane.
Rok. Celý rok, promarnìný a vyplnìný nekoneèným èekáním. Tìším se, a¾ se znovu setkám s postavami, které se zrodily v mé hlavì a a¾ jim definitivnì vdechnu ¾ivot. Na druhou stranu cítím nepøíjemný strach a obavy, ¾e k tomu nemusí u¾ nikdy dojít. Mo¾ná u¾ nav¾dy zùstanou v podobì, v ní¾ ustrnuli se slibem, ¾e si na nì bìhem pár dní udìlám èas. Neudìlal.
Netuším, jaký prùbìh a jakou podobu na sebe vezmou letošní horké mìsíce. Tøeba budu nucen opìt své plány pøehodnotit a odlo¾it. V tom lepším pøípadì. V tom horším budou ztraceny nav¾dy. A k tomu staèí málo, dìsivì malinko. Vir v pevném poèítaèi, který vyma¾e obsah harddisku, zkrat ve vnitønostech notebooku, kdesi zapomenutá (èi ukradená) flashka, kolaps internetového úlo¾ištì a nenávratná ztráta dat. A bude po jednom bezvýznamném textovém dokumentu… Nebo se toho léta ani nedo¾iju.
Vidíte, v tu chvíli bude po všem. Celá má práce, mùj román, pøijde vniveè, u¾ nikdy si ho nikdo nepøeète, nikdo nebude vìdìt, ¾e kdy existoval. A pøitom staèilo jediné – neodkládat to poøád. Pevnì vìøím, ¾e k tomuhle scénáøi nedojde, ale kdoví? Nemù¾u si být nièím jistým kromì chvíle, která se právì odehrává. A proto jediná mo¾nost je – nic neodkládat! Neèekat, neplánovat, nekalkulovat, ale jednat hned! Proto¾e další pøíle¾itost se tøeba u¾ nenaskytne. Co neudìláme okam¾itì, jak nás to napadne, co posuneme o víc jak den dva, k tomu u¾ se vracíme jen obtí¾nì. Neznáte to náhodou z vlastní zkušenosti?
Èekáním a nerozhodností se dá promarnit hodnì. Jen jedenkrát za týden a to na dobu kratší ne¾ krátkou, potkávám dívku (milou, chytrou, krásnou…), které bych se chtìl na nìco zeptat (asi tušíte na co, ¾e?), ale zatím jsem to neudìlal. Proè? Jednou mi chybìl kousíèek odvahy, jednou jsem promeškal vhodnou pøíle¾itost, jednou nepøišla… Tøikrát jednou jsou tøi týdny. Od toho je krùèek k mìsíci, od nìj k dalšímu… Ne! Vìèné èekání je opovrhování a marnìní èasem, o jeho¾ délce, která nám ještì zbývá, nemáme ani potuchy. Ne! Tenhle èlánek budi¾ mým slibem, ¾e jakmile dostanu další šanci, chytnu ji za paèesy (tu šanci). A vy se chovejte stejnì. To, co chcete udìlat, udìlejte hned a na nic neèekejte, proto¾e není naè èekat.
