Dechová zkouška Dva domy od nás bydlela sousedka Lojzka se svým chlopkem Maxem. Dodr¾ovali pravidlo man¾elského sou¾ití i s jeho denními rituály. Lojzka v podveèer vypustila slepice na zelenou pastvu a Max odcházel na jedno do hospody. Více piv nemìl povoleno, proto¾e jeho starostlivá ¾ena dbala o to, aby se jí neupil. Chválila se, ¾e “robil ve Vitkovicach a má fajny dùchod”. „Dva dùchody su dva dùchody, no ni?” neodpustila si poznámku.
Mìl urèený i èas k vypití jednoho piva a pøi pøíchodu domù na ni musel dýchnout, zda pivo nezaléval ještì puleèkami. Kamarádi z hospody radili jeden pøes druhého, jak má robu obelstít: „Ty jsi ale starý vùl, co se jí bojíš?! Ne¾ na òu dýchneš, spolkni tvarù¾ky, nic nepozná, nebude pyskovat a máš klid,“ smáli se.
Dal na jejich radu, koupil tvarù¾ky a schoval si je do kùlny. V sobotu veèer bylo tìch tramvajkových víc ne¾ jindy a z hospody odcházel jako unavený geroj. Cestou sám sebe chválil, jak mu to dopøedu ještì myslí a zamíøil pøímo do kùlny pro tvarù¾ky. “To je matroš,“ podotkl a cpal se jako o ¾ivot. Lojzka z okna vidìla, ¾e geroj si nìco mumlá, má nejistý krok a u¾ ji braly „mory“. „Poèkej ty gizde,“ hrozila mu a pøipravovala se ho podrobit dechové zkoušce. Zamkla dveøe a èekala na jeho návrat. Max sebejistì zamíøil pøímo ke dveøím. Marnì lomcoval klikou, bouchal, ale nic platné. Ani dveøe, a ani Lojzka nepovolily. „Pustím tì, ale a¾ na mì dýchneš! Jinak spíš venku!“ „Otevøi mi a já dýchnu,“ smlouval za zavøenými dveømi Max. „®ádné take, ve dveøach je ïura, “ ozvalo se rozkazovaènì. Ve spodní èásti dveøí mìli otvor pro koèku, a tak milý Max musel na kolena. Tak tam kleèeli oba dva, z jedné strany zkoušející, z druhé zkoušený a dechová zkouška mohla probìhnout. Max se nadechl, pøitlaèil pusu k otvoru a vydechl a¾ mu zapískalo v krku.
Smradlavý dech se linul otvorem a¾ doputoval k nosu Lojzky. Za dveømi bylo chvíli ticho, Max narovnal záda a cítil se jako král po vyhrané bitvì. Omyl. Lojzka vyskoèila, jako by ji píchla vosa a zaèala øvát: „Fuj, ty bøidaku stary, robiš mì hlupum? A vèil se otoè a dychni na mì hubum!“
Týden se na sebe hnìvali a byla tichá domácnost. První na nìho zaèala mluvit Lojzka, a to jen proto, ¾e se nevyznala v autech a potøebovala oznaèit vraha. Jako ka¾dý den, tak i dnes pustila svých pìt slepic na zelené a ostra¾itì je hlídala, aby nešly na cestu. Po nìjaké chvíli polevila v pozornosti a najednou tam byly jenom ètyøi. Jedna chybìla a zrovna ta, která dennì snesla vejce. Slepice to byla sice pilná, ale také rozená separatistka. Odpojovala se od ostatních a hrabala jen a jen pro sebe.
Lojzka sice hned vybìhla za ní, ale vidìla jen vzdalující se bílé auto a slepici v posledním smrtelném ta¾ení. Zatøepala køídly, padla a byla z ní placka. To bylo køiku a nadávek na šoféra. Byl oznaèen za vraha, gizda, hromèaka, stodjabla, a kdy¾ ji došly všechny nadávky, alespoò zlostnì za autem hrozila holí. „Taková škoda, to maso není ani na polévku,“ lamentovala, kdy¾ dr¾ela mrtvou slepici za nohy. Zmlkla teprve tehdy, a¾ ji Max øekl, ¾e ví, èí to auto bylo. Zvedl významnì oboèí a znalecky dodal:
„To bylo farní auto a øídil ho pan faráø.“ Lojzka vykulila oèi a najednou ji došla i kvìtnatá slovní zásoba. Pokøi¾ovala se a okam¾itì zmìnila na celou patálii názor.
Obrátila o sto osmdesát stupòù a na smrt slepice mìla zcela nový a jiný názor. Její zlost se ihned obrátila k nebo¾ce slepici. Zlostnì se zadívala na její bezvládné tìlo a zaèala: „Motyka jedna, zvìdavá a nena¾raná, co leze na cestu? Má tu dost zeleného, ale furt je jí to málo. Dobøe jí tak, nìpodaøe, vinna si je sama. Borak pan faráø, musel se zvylekat kvùli hlupé kuøe. Zakopu ju do hnoja!“ rychle rozhodla o potupném pohøbu a ještì mìla obavu, jestli mu ta „motyka nena¾raná“ nepoškrábala auto.
Dechová zkouška.jpg)