Nìco je špatnì
Následující úvahu pøedkládám spíše formou dotazu, nikomu nechci vnucovat svùj názor, spíše by mì zajímaly názory ostatních.
V souèasné dobì pandemie, která mimoøádným zpùsobem ji¾ delší dobu zasahuje do ¾ivota dìtí, od školní docházky a¾ po trávení volného èasu jsem se vrátil ve vzpomínkách do doby mého dìtství ¾ivota v dobì, kdy nebyly poèítaèe a v podstatì ani ústøední topení, kdy jsme jako dìti trávily hodnì èasu venku a to jak v létì, tak v zimì.
Nemìli jsme poèítaèe, ani mobily, ale mìli jsme levná, èasto stará kola po nìkom, mìli jsme mièudu na kopání, vznešenì øeèeno na fotbal, mìli jsme brusle a ly¾e, naprosto všichni jsme mìli stejné tepláky, kecky a køusky.
Všechno uvedené bylo ve velmi prostém, jednoduchém provedení a dá se øíci také levné a èasto i po starších sourozencích. Mé první kolo bylo dámské, teprve to další Eska bylo nové zakoupené formou sehnání, t.j po opakované návštìvì obchodu.
Ly¾e byly døevìné, bylo to v podstatì prkno s drá¾kou dole a zakroucenou špièkou.
Vázání na ly¾ích a stejnì tak na bruslích bylo primitivní, podmínkou pro obojí byly ty køusky, tedy ko¾ené boty s relativnì pevnou podrá¾kou, umo¾òující pøišroubovat klièkou brusle a stejnì tak pevný kramflek dr¾el jakési péro pøedstavující ly¾aøské vázání.
Co však pokládám za dùle¾ité bylo to, ¾e toto vybavení jsme mìli témìø všichni a stejnì všichni jsme tak „umìli“ jezdit na kole, ly¾ovat a bruslit a všichni kluci od jara do zimy hráli fotbal a v zimì na zamrzlém rybníce hokej.
Z hlediska pandemie jsme tímto zpùsobem ¾ivota mìli zøejmì urèitý stupeò prooèkování ve formì odolnosti proti rýmièce, by» nìkdy s nudlí u nosu. Jinak to nemohlo být, kdy¾ jsme èasto zpocení ze hry odpoèívali na bøehu zamrzlého rybníka, Stejnì tak to ly¾aøské obleèení tepláky a svetr byli témìø ideální pro soubì¾né s ly¾ováním provádìné otu¾ování. Otu¾ovací proceduru doplòovala skuteènost, ¾e jsme se vraceli do nevytopených bytù, zatápìlo se a¾ pøíchodem rodièù z práce.
No a sem tam nìjaký prùjem ze svaèiny a neumytých rukou doplòoval témìø dokonale naši odolnost, z pohledu pandemie bych to hodnotil jako minimálnì úroveò rovnocennou po prvnímu oèkování.
A pokud snad byly vyhlášeny tzv. uhelné prázdniny vìtšinou v únoru, byla to námi vítaná pøíle¾itost dalších volných dnù pro ly¾ování a hokej, pobyt na vzduchu, mimo byt.
Sice nevím, jaké vzpomínky na dìtství budou mít souèasné dìti, ale myslím, ¾e nejen já, ale vìtšina mých vìkových souputníkù má vzpomínky dobré. Ta radost ze vstøeleného gólu a» ji¾ míèem èi pukem se nedá nahradit ¾ádnou poèítaèovou hrou.
Na co však nedovedu jednoznaènì odpovìdìt a jak jsem v nadpisu naznaèil, je otázka, zda není špatné, respektive zda je oprávnìné za pokrok pokládat skuteènost, ¾e nyní jen relativnì malá èást dìtí má vlastní kolo, kopací míè, brusle a kamarády se kterými nìkolikrát týdnì toto vybavení pou¾ívá. Vím, ¾e existuje skupina dìtí vybavená koly, míèi, bruslemi a vším na profesionální úrovni, bruslí na zimních stadionech, ly¾ují na horách s vleky a ovládá uvedené sporty, zatím co stále poèetnìjší skupina nikdy nestoupla na ly¾e, brusle, ani kolo.
Zda to trávení èasu ve vytopených bytech u poèítaèe nevede k poklesu pøirozené otu¾ilosti, odolnosti proti všem onemocnìním, virùm a zda její náhrada injekcemi, pardon oèkováním je to ideální, vèetnì neustálého zkracování doby mezi injekcemi.
Úvahou v ¾ádném pøípadì nemíním zpochybòovat pokrok, vèetnì pøedností, které do ¾ivota pøináší výsledky vìdy a techniky vèetnì poèítaèù, ale s èím si nejsem jistý je pøístup, pøi kterém se ze ¾ivota vytrácí i to osvìdèené a jednoznaènì dobré.
