Krok 1 – Opus»me pøedstavu „já“
Mají-li se lidé zachránit, musí prodìlat radikální zmìnu myšlení – musíme zásadnì pøehodnotit náš postoj k sobì samým. Lidé se povìtšinou vnímají individuálnì. Cítí a vidí své tìlo, zaobírají se svými myšlenkami, pocity, tu¾bami èi úzkostmi, litují se a radují, pro¾ívají „svá“ vítìzství i prohry a nad vším èní jeho královské Velièenstvo, ka¾dému dobøe známé a zároveò prokleté „já“. Prosím, zbavme se „já“, resp. chcete-li ega. Uvìdomuji si, ¾e pro mnohé (vìtšinu) je to myšlenka šokující, snad a¾ nepochopitelná. Jak se zbavit „já“? Copak „já“ nejsem „já“? Co by zùstalo, kdyby nebylo „já“? Rozumím tìm obavám, rozumím tomu pøívalu otázek a slov, který vám nyní tryská z mysli. Ani já jsem se dosud úplnì nevypoøádal se svým „já“, i kdy¾ na tom u¾ delší dobu pracuji. Nic si nenalhávejme, je to proces nesmírnì slo¾itý a rozhodnì ne krátkodobý.
Co ve skuteènosti znamená naše „já“ a k èemu nás pudí? Zamysleme se nad tím, jak ¾ijeme. Dýcháme, pijeme, jíme. Potøebujeme teplo, svìtlo, sucho. Obklopují nás stovky jedineèností, na kterých naše existence bytostnì závisí a bez kterých se dokonce i jen bìhem nìkolika málo minut naše fyzické tìlo zhroutí a zemøe. Jak dlouho pøe¾ijeme bez kyslíku? Pitné vody? Jsme nerozluènì spjati s pøírodou, s planetou, jeden s druhým. „Já“ znamená pouze iluzorní pøedstavu. Kdy¾ vyhyne hmyz, zemøou hmyzo¾raví ptáci, následnì jejich predátoøi… Kdy¾ zmizí hmyz, nebude, kdo by opyloval kvìty rostlin, ty bez opylení nedozrají v chutný, š»avnatý plod… Nenajíme se, nenapijeme se, nenadechneme se – ne bez pøírody. Bez ní není ¾ádné „já“ bez ní není ¾ivot, proto¾e ona je ¾ivot a „my“ jsme pøíroda. Mù¾eme se opájet pøedstavou, ¾e vymyslíme a sestrojíme mj. mechanické vèely a spoustu dalších technologických náhra¾ek, mù¾eme argumentovat tím, ¾e u¾ vyhynuly tisíce a tisíce druhù rostlin i ¾ivoèichù a planeta se toèí dál, ¾e to je prostì kolobìh ¾ivota a smrti… Ano, do urèité míry máte pravdu. Ale v¾dy existuje hranice. Hranice, kterou nelze pøekroèit. Øada dnešních lidí se chová „bezhraniènì“ – v dìtství nemìli ¾ádné mantinely a zvykli si, ¾e dostanou, po èem zatou¾í. ®ijí bez hranic a logicky tu samou pøedstavu chovají o všem. Jsou zamìøeni pouze na „já“. Jen¾e svìt má hranice. Hranice, jejich¾ pøekroèení bude fatální a nevratné.
Stále vìøíte v to, ¾e reálnì existuje jakési ohranièené „já“ odlouèené od všeho ostatního, a ¾e to není jen konstrukce vaší mysli? Pokud zítra nevyjde Slunce, pokud u¾ nikdy nezasvítí – jak bude existovat vaše „já“? Pokud se bude planeta dále ohøívat a prùmìrné teploty stoupat – jak se s tím vypoøádá vaše „já“? Vidíte, ono „já“ je souèástí samotného vesmíru. Není „já“ a „svìt“, „já“ a ti „druzí lidé“, existuje pouze jeden propojený celek. „My“ jsme jeho souèástí, „my“ jsme ten celek.
Jestli¾e doká¾ete pøijmout tuto pravdu o podstatì bytí, zaènete se také dívat úplnì jinak na… nu ano, úplnì na všechno. Otevøou se vám dosud netušené obzory a pro¾itky. I kdy¾ se bojíte, ¾e ztrátou „já“ zchudnete, ¾e ztratíte „nìco“, co vlastnì ani nedoká¾ete definovat, ve skuteènosti se váš ¾ivot obohatí a bude laskavìjší a vìdomìjší ne¾ vše, co jste dosud pro¾ívali. A¾ budete sedìt na zahradì a kolem vás zabzuèí vèela, neuvidíte jenom vèelu jako døív (ve skuteènosti ji spousta „já-jedincù“ ani nezaregistruje). Uvidíte sebe sama. Pokud se nedoká¾ete èi nechcete oprostit od toho slova „já“, mù¾ete se na onu vèelku zahledìt a øíct si: „To jsem já. Ta vèela jsem já. Ten kvìt jsem já. Ta broskev, a¾ dozraje, jsem já.“ (Nejenom proto, ¾e ji sníte a fakticky se tak stane vaší souèástí.). A¾ spatøíte, jak se vám v bazénu topí èmelák, nenecháte ho vcucnout filtrací, nýbr¾ mu pøidr¾íte pøed tìlíèkem kousek vìtvièky. Všimnete si, jak úpornì se všema no¾kama drápe vzhùru, jak ka¾dièkou sekundu bojuje o ¾ivot a pocítíte uspokojení a vdìènost nad svým èinem. Jemnì ho nasmìrujete ke kvìtu, který se sytí sluneèními paprsky – ale nesetøesete ho z vìtvièky, trpìlivì poèkáte, a¾ si na nìj pøeleze sám. Jste š»astní, proto¾e si pomyslíte: „Nezachránil jsem èmeláka. Zachránil jsem sebe.“ To vy jste se topili v tom bazénu. Kdy¾ budete lhostejní „jájínkové“, utopíte nejen sami sebe, ale celý svìt. Prosím, probuïte se. Zahoïte falešné „já“.
Zaènete se také jinak chovat v mezilidských vztazích. Budete jim pøikládat vìtší pozornost a váhu, budete empatiètìjší a laskavìjší. Vìdomí, ¾e nejednám s protivným èlovìkem, ale sám se sebou, otevøe èlovìku jiné perspektivy. Stejnì jako byste se ptali u sebe, bude vás mnohem více zajímat, proè je druhý dneska tak popuzený, co se mu pøihodilo, ¾e s ním není kloudná øeè, co mù¾ete udìlat proto, aby se cítil lépe… proto¾e vy „sami“ se pøece chcete cítit lépe, nebo snad ne? Kdo se chce dobrovolnì cítit špatnì a nic s tím nedìlat? Ve vašem ¾ivotì ubydou hádky. Závist. Vztek na druhé. Všechno bude najednou více propojené, laskavìjší, vše bude dávat vìtší smysl.
Pro mnohé mù¾e být zpoèátku pøedstava bytí jako „ne-já“ nejen tì¾ko uchopitelná, ale pøímo dìsivá a ohro¾ující samu podstatu vlastní existence. Spousta lidí se ztoto¾òuje se „svým“ majetkem, tituly, kariérou, sociálním statusem… pro øadu z nich to je definice jejich štìstí, jejich ¾ivota. A teï pøijdu a øíkám: „Zahoïte to.“ Ano, zahoïte to. Pokud vykroèíte touto cestou, pøinese to øadu bolavých a nepøíjemných prozøení. Samozøejmì. Na druhou stranu lehké cesty málokdy vedou k cíli, který by skuteènì za nìco stál.
