Ten den jsem se probudila pøed polednem. Sice ne úplnì, ale na další spaní to u¾ nevypadalo. Sedím na posteli a pøemýšlím, co jsem to na tom svìtì vlastnì chtìla. Víèka se mi klí¾í, ale navzdory tomu se pokouším vstát.
Kráèím pomalu podél stìn do kuchynì. Vidím kávovar. Uvaøit si kávu? Na to ještì nemám. Vracím se váhavým krokem zpátky do postele. Pøihazuji si pod hlavu ještì jeden polštáø, abych náhodou neupadla do bezvìdomí, a pøemítám, co vlastnì budu dnes dìlat. Jedno je jisté. Odpoledne musím zajet do centra na pravidelnou schùzku spolku Jeleni.
Dotyèní pánové si tak øíkali, kdy¾ byli mladí a poøád v øíji. Teï jsou zase jeleni z toho, ¾e u¾ v øíji nejsou. Aèkoliv nìkteøí to ještì nevìdí jistì. Mne tam zvou, proto¾e se k nim nìjakým zpùsobem doneslo, ¾e jsem ze všeho, co se dìje, taky jelen.
Spolek má pøedsedkyni. Je to Laò. Koneènì, jak by se Jeleni mohli obejít bez Lanì?
Nadešlo odpoledne a mì dovezla dvaadvacítka na Karlovo námìstí pøed restauraci, kde u¾ sedí všichni èlenové jeleního spolku kolem dlouhého stolu.
Jsou to samí vzdìlaní lidé. Vìdí, ¾e pøed šedesáti miliony let Alpy ještì neexistovaly, umìjí popsat archaeopteryxe, pùl ptáka, pùl plaza, mluví o neuroplasticitì a také o tom, ¾e servírka má dneska hezké nohy. Jako by pøed dvìma týdny mìla jiné.
Ovšem visí-li ve vzduchu nìjaký nový, záva¾ný problém, dívají se jeden na druhého bez jediného slova. Znají se léta a ètou si z tváøí, co si kdo o tom myslí. Takovému dorozumívání je nauèily doby minulé a mo¾ná trénují i na doby budoucí.
Takové posezení s nimi vypadá jako seance. Pøesto, ¾e všichni mlèí, všichni navzájem vìdí, jaký kdo má na vìc názor. Pøed ka¾dým pùllitr piva. Pøed nìkterým u¾ nìkolikátý. Ticho, klid.
„Tak jsme zas všechno pìknì vyøešili,“ pochvalují si Jeleni pøi louèení.
„Za ètrnáct dní na shledanou,“ rozcházejí se do tmy, ka¾dý jiným smìrem.
My spolu s Laní zùstáváme u stolu. Laò dopíjí víno, já pivo. Bavíme se o tom, jak velkou sílu má pøátelství, to pomyslné brnìní, pro ka¾dodenní boj, aby nás starosti, pracovní úkoly, nenaplnìné i naplnìné lásky a jiné choroby neporazily. Kdy¾ nám došla øeè, vracíme se i my do svých domovù.
Proto¾e veèer ještì nemá bílé vousy, listuji v novinách. Vyrá¾í mi dech zpráva, ¾e vèera pytláci zastøelili devìt jelenù v øíji.
To ze závisti? Blesklo mi hlavou. Byli snad impotentní? Prý se pøemno¾ili.
„Jeleni, nebo pytláci?, ptám se sama sebe. Jeleni sice okusují kùru stromkù, ale lidé klidnì porá¾ejí celé lesy, aby mohli vyrobit letáky, nabízející rùzné zbo¾í, samozøejmì za výhodné ceny. Tøeba výhodný nákup jeleního masa na guláš.
A je to. Šup do postele. Peøinu pøes hlavu. Dnes jsem si s Jeleny, pøipíjela. A bylo jich devìt! A byli v øíji! Jeden tedy urèitì!
Jeleni