BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ /11 NAŠE POTØEBY A ZBYTEÈNOSTI
„K tomu všemu jsou hlavy davu
pøíliš bídným jevištìm,
aby tam pravé štìstí mohlo mít své sídlo.“
(Arthur Schopenhauer)
Tak se dostáváme k další kapitole, k akcentování hmotných potøeb, a tedy k další úvaze o krizi lidské bytosti v našem svìtì. Jak jsme se ji¾ zmínili, ekonomika bez zábran je rozhodujícím èinitelem našeho vìku – a tedy si pøizpùsobila èlovìka svým zámìrùm. Promìnila nás v jednotný typ, jako vytvarovaný v matrici. Jsme tedy osobním ladìním jeden jako druhý. S touto myšlenkou pøišel filozof Rudolf Jièín, který napsal, ¾e „lidový èlovìk“ je matricový produkt, „stojící mimo dìjiny a vývoj… Proto je zcela lhostejné, co si myslí nebo nemyslí, co èiní nebo neèiní. Také je lhostejné, zda matricových lidí je miliarda, milion èi tisíc. Vyjde to nastejno, jako kdyby existoval jen jeden, kterého je mo¾no chápat jako reprezentanta.“
Je to sice ponìkud jednoduchý náhled na èlovìka na této planetì, máme pøece jen duši, svìdomí, urèitou intelektuální výbavu, které si buï hledíme, nebo ji pomíjíme, èasto pod tlakem vnìjších okolností, a svìdomí buï respektujeme, anebo ho zanedbáváme. Nicménì svìt ekonomiky a technických vymo¾eností s námi zachází jako s jednotnou, statistickou jednotkou. Kdysi èlovìk zaèínal u bì¾ícího pásu a obsluhoval stroje jednoduchou, oblbující manuální prací. Dnes jej dokonce mohou nahrazovat automaty nebo robotizaèní technika. Ovšem místo èlovìka výrobce nastoupil konzument, vypìstovaný módními èasopisy, ovládaný médii, který nadmìrnou spotøebou pohání nekoneènì se otáèející kola ekonomické mechaniky.
Chceme být za ka¾dou cenu „in“ a tedy mìníme šatníky s ka¾dou sezónou. Kdepak jsou doby, které autor tìchto øádkù pamatuje, kdy si lidé poøizovali jeden sváteèní odìv na celý ¾ivot; na svatbu, do kostela, a nakonec ještì do rakve. Bývaly i èasy, v nich¾ modlitba otèenáše, se slovy „chléb náš vezdejší dej nám dnes“, byla skuteènou a úzkostnou prosbou o základní pokrm ka¾dého dne.
Lidé vidìli na vlastní oèi, ¾e èlovìk, odebírající se na vìènost, odchází s prázdnýma rukama, právì tak, jako na svìt pøichází. Tušili, ¾e ze své krátké pouti budou jednoho dne skládat úèty, proto¾e bylo a je nemyslitelné, aby nièemùm prošla všechna velká provinìní, na nì¾ jsou paragrafy trestního zákoníku krátké.
Pøitom je dodnes velkým pouèením a dùraznou výzvou autentická historka øeckého právníka jménem Biás (620-550 pøed Kristem), ¾ijícím v mìstì Priéné (mezi Efesem a Milétem). Kdy¾ na toto mìsto útoèil mocný nepøítel, lidé opouštìli mìsto a valili pøed sebou všemo¾né krámy, aby zachránili co nejvíce svého majetku, Biás odcházel vystrojen bez tlumokù, odìný jako výletník. Sousedé se pøirozenì podivili a soudce a mudrc v jedné osobì odvìtil struènì: „Všechno své si nosím sebou.“ (Omnia mea mecum porto). Kdopak by si dnes dovolil, aby na jeho hrobì byla vytesána tato prostinká vìta!
Jaké jsou tedy ony základní potøeby èlovìka? V prvé øadì jsou to potraviny, voda a vzduch, nezbytné pro uchování ¾ivota. Musíme být však zakotveni i v pevných vztazích mezi lidmi, zejména tìmi nejbli¾šími. Potøebujeme také vnímání krásy vùkol, ¾ivou pøírodu, vlastní dùstojnost a orientaci ve svìtì svého èasu. Psychologové èasem rozprostøeli základní potøeby do široké barevné palety, do ní¾ nále¾í nejen citové a estetické vazby, ale i potøeby filozofického a nábo¾enského rázu. Jsou tu zastoupeny nároky na tvoøivou práci, na individuální uplatnìní. Do popøedí se dostává potøeba dobrých lidských vztahù. Odborná literatura se zmiòuje i o potøebì bezpeèí, jistoty a poøádku, o touze nìkomu nále¾et.
K tvùrèímu ¾ivotu nále¾í i potøeba presti¾e a ocenìní. Rovnì¾ touha po seberealizaci, ¾ivotním naplnìní, ale i potøeba ochrany a pomoci. Koneènì sem pøísluší i osobní autonomie, touha po nezávislosti a tichém soukromí, tedy všechno, co bychom mohli zaøadit do vnitøní exteritoriality ¾ivota a zejména svìdomí. Tato pùda je pro nás svatá a ¾ádná moc svìta nemá právo vstupovat na toto svrchované území.
Vùbec nejvyšší lidskou potøebou je touha pro nalezení smyslu vlastního ¾ivota – co¾ je nezbytné pojítko, které vá¾e dohromady všechny potøeby fyzické i duchovní. ®ivotní smysl vy¾aduje i pevný bod, z nìho¾ mù¾eme smìøovat své kroky – orientujeme se tak svìdomím, jako magnetickou støelkou, a dospíváme èasem k potøebì víry, k hledání vyššího principu, zákona, jen¾ je vyšší a vzdálenìjší ne¾ krátké ¾ivotní etapy.
Potøeba identity, jak jí rozumìjí psychologové, pøedstavuje cosi jako vnitøní kapitál osobnosti, jistinu, kterou spoøíme bìhem úspìšnì zdolaných krizí a konfliktù, jim¾ není mo¾né se vyhnout ani v kratinkém pùsobení na této modré planetì. Jestli¾e jsme s to zachovat si toto¾nost, být sami sebou uprostøed promìnlivého svìta, zachováme-li si vlastní já, peèlivì budovanou architekturu svých postojù, charakterových vlastností a osobního pojetí ¾ivotního smyslu, máme ji¾ napùl vyhráno.
Není divu, ¾e tuto škálu potøeb zvolna objevovali právì psychiatøi, tváøí v tváø svým pacientùm, kteøí cestou selhávali, trpìli ve vakuu mezilidských vztahù, ale byli i válcováni promìnlivou mocí. I jen letmý pohled na soubor nekoneèných potøeb lidské bytosti nám dokládá, ¾e zùstat èlovìkem za všech okolností, je zadáním vìru nároèným. Pøitom èlovìk netrpí ani tak nedostateèným krytím fyzických potøeb, jako spíše stále intenzivnìjším vstupováním moci do jeho výsostného soukromí. Jaký div, ¾e lidé konèí v psychiatrických léèebnách, nebo se kurýrují sami nejrùznìjšími drogami a alkoholem, anebo se prostì pøesycují dostupným zbo¾ím a pøejídají se. Odsud, jak se dovídáme, pramení silná obezita v øadì civilizovaných zemí, v daném okam¾iku zvláštì ve Spojených státech.
A jak je to tedy (krom plných ¾aludkù a šatníkù) s našimi ¾ivotními potøebami. Dávný náš pøedchùdce Arthur Schopenhauer shledal, ¾e my „obyèejní“ „se musíme s tì¾kým sebezapøením vzdát tøi ètvrtin svého já, abychom se podobali ostatním.“ Na tomto úkolu dnes a dennì pracují média, která nás pouèují, jak se máme chovat, co je na trhu nového, a co se od ka¾dého z nás ve spoleènosti oèekává. Tedy, vzdáme-li se tøí ètvrtin svého já, zbývá otázka, co se v tomto odpadu nakonec nalézá – nejspíše vlastní seberealizace, která by nás vedla do vyšších duchovních sfér. Pøitom klesneme-li na prùmìrnou hladinu své spoleènosti, musíme se podobat lidem vùkol, o nich¾ Schopenhauer napsal, ¾e se setkává „s velmi vadnými exempláøi lidské povahy, a ¾e je lépe nedotýkat se jich.“
Tudí¾ se sni¾ujeme pod své poslání na této zemi, pro¾íváme své selhání – a toto zklamání a kapitulaci neseme v duši celý ¾ivot, jako velkou psychickou bolest. Èechoamerický profesor ekonomie, Milan Zelený, si tedy svého èasu posteskl, ¾e svìt se „zglajchšaltoval“ a dodal, ¾e ¾ijeme v celém svìtì v ladìní, kterému se øíká „intelektuální monokultura“. Všude stejné plody, všude utilitární spoleènost, a tedy „jsme teï úplnì neschopní a bezradní, proto¾e jsme si nenechali ani tìch pár remízkù, kde nìkdo pøemýšlí jinak.“
S tím souvisí i celková charakteristika moci, která je šitá také podle jednoho vzoru. Švédský spisovatel a spoleèenský kritik Vilhelm Moberg obohatil náš slovník novým výrazem, charakteristikou moci na našem kontinentì. Jeho výraz „demokratura“ má být kombinací demokracie a diktatury. Podal nám i patøièné vysvìtlení: „V demokratuøe existují všeobecné svobodné volby, formálnì i svoboda projevu, ale politiku a média ovládá establishment, který povoluje jen urèité názory. Obèané jsou vychováváni v pøesvìdèení, ¾e mají úplný a objektivní názor reality. Represe nepohodlných názorù je dobøe skrytá; svobodná a otevøená debata je pøiškrcená. Spoleèným rysem tìchto spoleèností je, ¾e vìtšina obèanù si ani neuvìdomuje, ¾e ¾ijí v demokratuøe.“
×
K tomu si pøipoètìme byrokratizaci demokratického systému – s tím je spojen chumel zákonù, naøízení a vyhlášek, v nich¾ se dnes pomalu nevyzná ani právník a u¾ vùbec ne prostý obèan. Ten trpí nejistotou a dosti obtí¾nì se potýká s bezmocí, domoci se spravedlnosti, navíc zkorodované korupcí.
Parlamenty, které se kdysi scházely obèas, zasedají dnes skoro dennì a jeho poslanci, vìtšinou neznalí oborù, o nich¾ rozhodují, pojednávají dnes o zdravotnictví, zítra o jaderné energetice, pozítøí o témìø nepøehledném
rozpoètu nebo o úèasti na kosmickém výzkumu. To co vyprodukují, je obèas nazýváno jako „legislativní smrš»“ nebo „legislativní smog“. Pøitom páni poslanci chrlí dnes a dennì novely starých zákonù, a to s takovou frekvencí, ¾e se v hromadách lejster stì¾í orientují i pracovníci justice. Obèan se v nich nevyzná u¾ vùbec – a nemá tedy prostor o hlubší navigaci svých vlastních cest. Je ovšem vystaven stálému sledování – i jen z poèítaèe lze vyèíst údaje o ladìní èi duchovním zalo¾ení svého majitele. Kdosi se na poèátku tøetího tisíciletí pokusil dokonce vybrat z databází údaje o své osobì, a došlo mu nìkolik tisíc stran. Tedy éra intimity a soukromí, pokud jsme si jich vùbec u¾ívali, skonèila, a tím padla další z potøeb civilizovaného lidstva.
Tajné nejsou ani bankovní údaje, zdravotní stav pacientù, dokonce není tajemstvím i naše ¾ivotní cesta, ji¾ lze sledovat pár desetiletí zpìt. Z èeho¾ plyne, ¾e se mìní i náš náhled na spoleènost i na hodnoty, na nì¾ jsme byli ochotni pøísahat. Z pravdy se stala postpravda, svoboda dostala pøídomek okleštìná, radost ze ¾ivota vystøídala nejistota, úcta k bli¾ním se promìnila ve lhostejnost. Místo dùvìry v èestné slovo a podanou ruku nastoupila obecná bezohlednost a fikaná vypoèítavost. Odvahu riskovat jsme zamìnili za hazard, termín èisté hry „fair play“ nahradilo obyèejné hulvátství. Co se soukromí týèe, ztratila se zvìdavost, která se promìnila ve zvídavost – tedy pronikání do našeho nejbytostnìjšího nitra. Nu a kultura a èetba v prosté obèanské spoleènosti se naplòuje v podobì bulvárních listù, ve sledování televizních polol¾í a idealizovaných seriálù a na našich stolech se objevují pestré katalogy nejrùznìjších obchodních øetìzcù.
Co se základních potøeb týèe, se rozmno¾ila škála našich nárokù – èasto presti¾ních, nebo» chceme být v ka¾dém èase v popøedí spoleèenské poptávky, nebo» i automobil se stal legitimací našeho bohatství a pøedmìtem soutì¾ivosti, aby „sousedé èumìli.“ Tudí¾ i závist se promìnila v energii pohánìjící svìtovou produkci, tøeba¾e u¾ Øímané usoudili, ¾e záš» co by rodná sestra závisti, nezná dny sváteèního klidu.
Nu¾e slabý èlovìk mù¾e pod vlivem obecného ladìní kapitulovat a vzdát se svého já, svého programu, a asi by mìl dùvod hledat vinu ve spoleèenských pomìrech. Nelze si beztrestnì usnadnit roli v tomto ¾ivotì, kde bychom se mìli, jak øíká Exupéry, uskuteèòovat. Propadneme-li obecným nástrahám, budeme se koncentrovat nikoli na bytostnì lidské potøeby, které z nás tvoøí èlovìka, ale vrhneme se na nabídku konzumu. Tak si místo nesnadného ¾ivota, zaèneme u¾ívat a zneu¾ívat své snazší a lákavìjší šance. V¾ité zvyklosti pohodlného pøezimování, nám usnadòuje reklama a zaèneme soutì¾it o honosné vybavení, které má zdaleka viditelnou cenovku. Tudí¾ se sna¾íme reprezentovat na spoleèenském ¾ebøíèku, abychom mohli co nejsnadnìji nahradit vlastní sebejistotu doklady své zámo¾nosti.
To mìl na mysli ji¾ citovaný Ortega y Gasset, kdy¾ napsal: „Hanebný a zesurovìlý zpùsob ¾ivota èeká toho, jen¾ odmítl být tím, èím být mìl. Jeho pravá bytost proto ještì nezemøela, ale obrací se v ¾alující stín, v pøízrak, který mu stále dává poci»ovat nízkost ¾ivota, který vede, proti tomu, který mìl vést.“ Jak øíká Ortega y Gasset, takový èlovìk „je sebevrahem, jen¾ sebe sama pøe¾il.“
K tomu si dodejme, ¾e ¾ijeme na Zemi na krátké slu¾ební cestì, která nekonèí smrtí, ale zúètováním, a souèasnì zápasíme o vìènost. Co¾ nám pøipomíná francouzského myslitele a ekonoma, který skonal pøed koncem minulého tisíciletí (+1990). Byl to Jean Fourastié, který navázal na naše osudy zejména ve vìku osamoceného do¾ívání, a tedy napsal: „Nikdo nebude moci doufat, ¾e a¾ zemøe, zazvoní mu na jeho kostele umíráèek, a celá obec, lidé na všech polích, které znal, zvednou hlavu a pomyslí si: ´Tak nám umøel Jan ze Lhoty´“. V této nostalgii francouzského vìdce poci»ujeme pøirozenou obavu moderního èlovìka pøed ¾ivotním finále, které u¾ nepøináší úctu šedinám, ale jen bezvýznamné èekání konce. ®ivot bez svìdomí, bez skuteèného ¾ivotního stylu a bez pøátel, postavený na vratkých základech, se promìòuje v tragédii staroby. A lidem se na posledním lo¾i promítají vzpomínky a èiny, které nelze napravit.
Jaký div, ¾e se èlovìk bìhem krátkého pùsobení na tomto svìtì zaèíná utápìt v psychických chorobách nejrùznìjší podoby. To vzniká neúèastí na skuteèném ¾ivotì, je to daò za pøe¾ívání v marodném svìtì a výsledek pocitu nenaplnìní.
Není divu, ¾e se lidská bytost v tomto stavu zaène bát samoty, bojí se ponoru do vlastních myšlenek, proto¾e tam, kde by mìlo panovat tiché pøemítání, se usazuje deprese a úzkost. Na rozdíl od adresného strachu je to dìs jako takový. Zøejmì lidé, kteøí nebyli s to svést zápas o dùstojnou podobu vlastního ¾ivota, prchají pøed výèitkami svìdomí. Je to trest, který èasto nezvládnou ani psychofarmaka, ani halucinogenní drogy. Jen málokdo se dovede utíkat do své samoty, opouští davy, a cítí, ¾e se pojednou ocitá ve slušné spoleènosti.
Všechny bez rozdílu pak stíhá stres, i v dobøe zakotveném materiálním svìtì. Je to výsledek nadprahové zátì¾e, do ní¾ nále¾í obavy o zamìstnání, hroutící se rodinné vztahy, velký poèet nesezdaných a na druhé stranì neúplných man¾elství, povadlé mravy – a také pocit, ¾e jsme byli pøipravováni pro jiný ¾ivot, ne¾ s jakým se v praxi setkáváme.
Jak smìšné jsou pokusy tento stav matematicky vyhodnocovat rùznými indexy. VÍme o hrubém domácím produktu, který má charakterizovat naši hospodáøskou prosperitu. Pokoušíme se vytváøet index udr¾itelné spoleènosti, index lidské chudoby, kterou máme i tak pøed oèima dost a dost. Sna¾íme se zmìøit kvalitu ¾ivota, osobní ekonomickou svobodu, a máme i index š»astné planety, indexy lidského rozvoje, dostupu k sociální a zdravotní péèi, pøístupu k informacím, k úøadùm a soudùm i index ¾ivotní spokojenosti.
Jaká to pitomost – takhle se pøece spoleènost nepromìòuje. Je to jen tradièní mìøení, o nìm¾ jsme hovoøili ji¾ v první kapitole – tedy chorobný pokus, který nepovede k úspìchu, zejména kdy¾ svatá trojice soudù, výkonné a zákonodárné moci jsou vytvoøeny poka¾dé jinými ignoranty, zvolenými vìtšinou jen na krátké období nìkolika let. Jedinec se ovšem hroutí, a proto¾e k borcení spoleènosti dochází odspoda, nakonec se rozpadnou nejen národní, ale i mezinárodní pyramidy, dokud nebudou jednoho nepøedvídatelného dne nakopnuty gigantickou zkouškou, na ni¾ nikdo není pøipraven – ani morálnì, ani odbornì. Budeme zkrátka mlsat a¾ do soudného dne…
Všichni tušíme, ¾e nazrál èas ke zmìnì ve všech sférách našeho ¾ivota, ovšem zaèít bychom mìli u sebe, jenom¾e ke zmìnì vlastního já nemáme ani dost vùle, ani dost odvahy. A to tím spíše, ¾e dusnou atmosféru a nespokojenost vytváøí spoleènost sama a její mocenské velièiny. Jak jsme ji¾ èetli, neuspokojené základní potøeby jedincù nakonec skonèí zhroucením celku. Moc regionální stejnì jako celoplanetární zatím válcují vyšší potøeby lidstva, a tedy právo vstupuje do hry hned s nìkolika aspekty – neviditelnì vsouvá do uspoøádání lidstva napøíklad urá¾ku veøejného èinitele, vstupy soukromých médií do ¾ivota lidstva, máme všudypøítomnou autocenzuru, mocní mohou blokovat ulice, a bývalé komunistické re¾imy mohou dnes závidìt techniku sledování a odposlechù, i uzákonìné odzbrojování, které teprve v takzvaném svobodném svìtì dosáhly vrcholné dokonalosti. To co nám nejvíce vadilo na bývalých re¾imech se opakuje v jiných, noblesnìjších podobách. Surovost re¾imù není dnes tak oèividná jako døíve, je jen ménì nápadná. Je skoro neviditelná svou strukturou a proto se jí èlovìk snadnìji podrobuje.
Nicménì holandský filozof Baruch Spinoza, který se narodil uprostøed tøicetileté války (1632-1637), shledal ji¾ pøed mnoha staletími, ¾e lidé jsou obecnì tak utvoøeni, ¾e nic nesnášejí ménì trpìlivì, ne¾li kdy¾ se názory, které pova¾ují za správné, poèítají za provinìní proti zákonùm. V ka¾dém pøípadì nepova¾ují za neèestné, nýbr¾ za velmi èestné, míti tyto zákony v ošklivosti a neštíti se ¾ádného èinu namíøeného proti vládì…“ Všechno je ovšem otázkou èasu, a tak èekáme jen na moment, kdy u¾ podrobení nejsou s to snášet svùj údìl, a kdy se u¾ mocní nejsou s to vyrovnat s nastávajícími pomìry.
Ale to jsme zatím hovoøili jen o takzvaném „civilizovaném“ svìtì, který tvoøí zhruba desetinu svìtové populace na poèátku tøetího tisíciletí. Vezmeme-li v úvahu i zbytek planety, shledáme, ¾e miliardy lidí nejsou s to dosáhnout ani splnìní základních fyziologických potøeb, mezi nì¾ nále¾í nasycení a dostatek vody. Nicménì chudina v takøeèeném zaostalém svìtì má i v nejubo¾ejších chatrèích televizní aparáty – a sleduje, v jakém pohodlí ¾ijí bohatí sousedé. I zapìjí si starou píseò o tom, ¾e znám jeden š»astný kraj, kde lidi se dobøe maj´ - a text této melodie, který se opakuje, øíká: „Tak se zvednem a pùjdem tam…“ Tak¾e se takzvaní matricoví lidé dostanou do pohybu – a zamíøí do této, zdánlivì š»astné krajiny. Tedy do Evropy a do Spojených státù, do konèin, které nejsou na velké stìhování národù vùbec pøipraveny.
Nakonec se øítí nikoli jen za chlebem a vodou, ale za tušeným bohatstvím, se skrytou touhou obsadit místa u prostøeného stolu, a dokonce ovládnout celé toto pohostinství. Ani netuší, ¾e se tlaèí – jako v celých dìjinách – do konèin, které nejsou ani právnì ani psychicky, ba ani ekonomicky pøipraveny na záplavu cizích hostí z asijské a africké pevniny. Hrozí tak spoleèenskému uspoøádání, které bìhem dìjin vytvoøilo jistá pravidla ¾ivota, prosadilo rovnoprávnost ¾en, zbavilo se trestù smrti, zvládlo hygienické návyky, a samo navíc trpí masovou depresí. Ta se stala témìø pravidelnou prùvodkyní našeho ¾ivota – kterou familiárnì zveme jako „depku“, èili obecné rozladìní a utrpení. Jak uvádìjí oficiální statistiky, ka¾dý tøetí èlovìk na svìtì skonèí v prùbìhu ¾ivota v ordinaci psychiatrù.
Co¾ je, jako celá migraèní krize, jedním ze ¾havých neurologických bodù „civilizovaného lidstva.“ Krom toho se napøíklad Evropa, ba i Spojené státy hroutí sní¾enou plodností, trvalým úbytkem pùvodní populace, ale i svévolnou demobilizací vlastních základù, na nich¾ byly zbudovány. Jak jsme se ji¾ zmínili, vzdává se nábo¾enských ideálù, koøenù našeho svìta. Aby neurá¾ela matrièní dav, snímá køí¾e, obává se urá¾et návštìvníky bohatších zemí vánoèními a velikonoèními svátky. Rozklad díla posledního tisíciletí, který jsme neèekali.
Dodejme, ¾e pøíchod do zmínìného „š»astného kraje“ vypadá ponìkud jinak, ne¾ si jej vymalovaly prchající davy pøed obrazovkou televize anebo na obálkách èasopisù – za své zklamání neobviòují sami sebe a svou pùvodní naivitu, ale ovšem zemì, do nich¾ s rizikem a velkou námahou putovali. Tedy se mstí na zdánlivém pohodlí hostitelù, mordují se – nepochopili, ¾e byli zprvu vítáni jako doplnìk skomírající populace a pracovních sil. Zklamání, k nìmu¾ došlo na obou stranách – nové natìšené síly postrádají manuální zruènost, na jejím¾ zakotvení v genetické výbavì pracovaly spousty generací. Schází jim vzdìlání, a z negramotnosti š»astné konèiny skonèily u¾ dávno. Tedy jejich nadìjná volba, uskuteènìná nohama chodcù, skonèí zoufalstvím všech…
A tak znaky psychické krize, fobie, úzkosti, neurastenie èi hysterie, které tu byly domovem ji¾ dávno pøed migraèní krizí, teï dvojnásobnì rozkvétají. Do této chvíle hovoøili ekonomové v pøedkrizovém období o pøehøáté ekonomice. Nyní se nadmíru ohøívá – i psychicky – celá planeta. Do tìchto èasù nebyla naplnìna tady i ve vzdálených konèinách paleta zmínìných potøeb. Nyní nastává èas mnohem hlubšího deficitu, o nesplnìných pøáních ani nemluvì. Inu pøicházíme na chu» florentinskému politikovi a filozofovi Niccolo Machiavellimu (1469-1527), znalci politických manipulací, který k danému tématu napsal, ¾e za nic se tak lidé nemstí, jako za klamy a darebáctví, kdy¾ prohlédnou.
Inu na tìchto pilíøích našeho poznání, a na spoleènost nabouranou nejen migraèní krizi, ale i krizemi v nejrùznìjších podobách, nelze postavit staticky spolehlivou stavbu nároèné spoleènosti dnešních èasù. Zejména vezmeme-li v úvahu choulostivé postavení naší zemìkoule na obì¾ných drahách na periferii všech mo¾ných vesmírù.
Co z toho plyne pro jednotlivý lidský osud je prosté – proto¾e jeden ka¾dý ¾ivot nese v sobì nadìji, a neodmyslitelné zadání, musíme bdít nad ka¾dým a zejména nad vlastním ¾ivotem. Jistì tím mnoho nezmìníme – ale ¾ivot ka¾dého z nás je podmínkou a vzorem pro duchovní rozvoj okolí. Èlovìk toti¾ mù¾e být opravdu velký jen ve své potenciální vìènosti, k ní¾ je naše pozemské bytování pøedehrou.
A co se moci týèe, nic není tak svatého, abychom si museli hrbit høbet. Ostatnì rozhlédnìte se vùkol a pøipomeòte si starý pozdrav a nauèení, které nechali našemu èasu èínští filozofové – taoisté:
„Velcí vládci jsou ti, jejich¾ existenci lidé nepozorují.
Menší jsou ti, k nim¾ jsou lidé pøipoutáni, a které chválí.
Ještì menší jsou ti, kterých se bojí.
A nejmenší jsou ti, jich¾ si nevá¾í.“
Text: Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika: Olga Janíèková
