Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpánka,
zítra Felix.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mravní dìjiny èeského národa (2/2)
 
O duchu doby leccos vypovídá zákon è. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Èechù a Slovákù. Tento zákon schválilo Prozatímní Národní shromá¾dìní dne 8. 5. 1946, tedy rok po konci války v Evropì. Klíèový je první paragraf: „Jednání, k nìmu¾ došlo v dobì od 30. záøí 1938 do 28. øíjna 1945 a jeho¾ úèelem bylo pøispìti k boji o znovunabytí svobody Èechù a Slovákù nebo které smìøovalo ke spravedlivé odplatì za èiny okupantù nebo jejich pomahaèù, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných pøedpisù trestné.“ Je logické, ¾e bylo tøeba zpìtnì legalizovat odbojové akce bìhem druhé svìtové války. Ale! Ta skonèila 8. 5. 1945. Zákon však byl napsaný a¾ do 28. 10. 1945! Zloèiny na Nìmcích èi domnìlých kolaborantech èi vlastnì komukoliv, kdo byl patøiènì „onálepkován“, byly vykládány jako „spravedlivá odplata“. Veškerá zvìrstva, ke kterým bìhem pùl roku (!) po konci války docházelo, byla ergo dle zákonù ÈSR v poøádku. Opravdu divná doba s divnou morálkou.
 
Jistì, atmosféra doby byla extrémní a vše, co se v polovinì 20. století odehrálo, do té doby nemìlo obdoby. Bìhem pováleèného Norimberského tribunálu byly poprvé v dìjinách souzeny zloèiny proti lidskosti. Nacisté se dopouštìli èinù slovy jen stì¾í popsatelných. Na nìkteré vìci zùstává asi jakýkoliv jazyk krátký… Poprvé v dìjinách systematicky zprùmyslnìli smrt. Èeši pro nì byli podlidé, jejich¾ ekonomický potenciál mìl být vyu¾itý bìhem války a po nacistickém vítìzství mìli být vysídleni na východ èi vyvra¾dìni… Znamená to ale, ¾e ka¾dý Nìmec byl nacista? ®e ka¾dý páchal zloèiny proti lidskosti? A ¾e kdy¾ to dìlali oni, je v poøádku, abychom to dìlali i my? Oko za oko platilo v Chamurappiho zákoníku pøed 3 700 lety. To jsme se skoro za 4 000 let vývoje nikam neposunuli? Oko za oko a svìt bude slepý, prohlásil Mahátma Gándhí, mimochodem zavra¾dìný… Svou roli v tìchto událostech nepochybnì sehrála i frustrace a poní¾ení z mnichovského diktátu a roky ohýbání páteøe v dobì okupace a mo¾nost najednou to vrátit tìm, co za všechno mù¾ou a umlèet tak hlodání pochybností o vlastní vinì a selhání.
 
Na únor 1948 lze nahlí¾et z rùzných pohledù. Mù¾eme ho interpretovat jako zneu¾ití moci a násilný puè. Zároveò jako legální proces v rámci tehdejších zákonù. Také jako formalitu, které na faktickém dìní nic nezmìnila. A nebo komunistickou optikou jako „vítìzný únor“. Toto vše se skrývá pod tìmi nìkolika dny pøed více jak sedmdesáti lety. A je symbolické, ¾e v této krizi ještì naposledy vstoupil na kolbištì dìjin prezident Beneš, aby sehrál závìreèný part tragédie svého prezidentského úøadu. Jeho ustoupení Gottwaldovi a vyhovìní jeho po¾adavkùm definitivnì spustilo období druhé totality trvající dlouhá ètyøi desetiletí. Období, kdy ti, kteøí ještì mìli síly, kvality a odhodlání se postavit totalitní moci, byli opìt pronásledováni, perzekuováni, muèeni, zavírání na dlouhá léta do ¾aláøù, vra¾dìni a popravováni. Období, bìhem nìho¾ podle rùzných odhadù opustilo území Èeskoslovenska a¾ na pùl milionu jeho obyvatel. Období, kdy èást národa, ranìná u¾ bìhem války, dále krvácela a v jiné èástí se opìt probouzely ty nejni¾ší a nejzavr¾eníhodnìjší pudy, které se tentokrát institucionalizovaly v podobì Státní bezpeènosti a sítì jejich agentù a pøisluhovaèù. Období, které zasáhlo nìkolik generací a vytvoøilo pokøivené hodnoty a vzory a dokonce dokázalo vìc zdánlivì nemo¾nou – mìnit dìjiny. Poka¾dé, kdy¾ totalitní re¾im dostane tolik èasu a prostoru, aby si vychoval nové generace, za¾ere se pod kù¾i národa zhoubnìji a vytrvaleji ne¾ jednorázový akt agrese. A bují jak nádor dál, i kdy¾ je navenek odstranìn.
 
Polistopadová 90. léta pøinesla éru nadìjí a šancí na zmìnu. Vzhledem k pøedchozímu pùlstoletí vývoje by bylo zpìtnì naivní oèekávat, ¾e se kormidlo dìjin rázem otoèí o sto osmdesát stupòù. Jednoduše proto, ¾e tìch pozitivních sil nebylo a ani nemohlo být tolik, aby mìly dostatek síly jednoznaènì se vypoøádat s tìmi negativními. A tak nìjak k tomu chybìla i vìtší vùle… A stejnì, jako se národ nedokázal vyrovnat s nacistickou okupací, nedokázal se vyrovnat ani se ètyøiceti lety komunistické diktatury. Tím spíše, ¾e se „nadechl“ ještì slabší ne¾ døíve a èelící nepøíjemné skuteènosti, ¾e zatímco vinu za druhou svìtovou válku šlo svalit na „ty druhé“ a pøipsat jim jednoduše vše špatné, teï by bylo tøeba zamìøit pozornost do vlastních øad…  A tak se 90. léta promìnila v pole promarnìných pøíle¾itostí. Kupónovou privatizaci mù¾eme najít definovanou jako snahu o transformaci socialistické ekonomiky v kapitalistickou, ale zrovna tak se k ní hodí pøízviska o kolosálních podvodech a nebývalém rozkrádání státu. Z øady bývalých pionýrù socialismu se stali kapitáni kapitalismu, mnozí bývalí stoupenci komunismu náhle prozøeli a uvìdomili si, ¾e vlastnì byli odjak¾iva demokraty, spousta lidí ztratila pamì» a nepamatovali si, ¾e se támhle s nìkým scházeli a o nìkom nìco vykládali, èást lidí nìkde nìkdo podepsal, ani¾ by o tom tušili, spousta slo¾ek a materiálù se záhadnì ztratila èi byla znièena… a samotná KSÈ si jen zmìnila název a dál tlaèí tu káru proletáøské revoluce svìtem a ¾e má velké bratry, ke kterým mù¾e vzhlí¾et a uèit se od nich – a bohu¾el nejenom ona. Ostatnì u¾ v roce 1929 to Klement Gottwald v poslanecké snìmovnì tehdejšího Národního shromá¾dìní vyjádøil jasnì: „Øíkáte koneènì, ¾e jsme pod komandem Moskvy a ¾e si tam chodíme pro rozum. […] A my jsme stranou èeskoslovenského proletariátu a naším nejvyšším štábem je skuteènì Moskva. A my se chodíme do Moskvy uèit, víte co? My se od ruských bolševikù do Moskvy chodíme uèit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, ¾e ruští bolševici jsou v tom mistry… Pøejde vás smích!“ Ale to u¾ je dávná minulost, ¾e… Nebo snad ne?

 
 
Z deziluzí, rozèarování a nenaplnìných nadìji 90. letech vyrostly na poèátku 21. století na èeské politické scénì podivuhodná uskupení i persony. Mìli jsme tu a dosud máme politické podnikatele, marketéry, demagogy, populisty èi extrémisty. Pokud se zamyslíme ale nad celkovým vývojem, lze to vnímat jako logické pokraèování a do urèité míry snad u¾ koneènì i vyústìní pøedchozích dekád a (zlo)èinù, které byly na èeském národì spáchány. Kdy¾ se vrátíme k èeskému národnímu obrození 18. a 19. století, šlo o fenomén, který se rozpínal po nìkolik generací. A teï si vezmìme, ¾e padesát let tu byly systematicky likvidovány a vyhánìny èeské mravní, intelektuální, kulturní èi politické elity. Ztráty národa z téhle „doby temna“, by» asi tì¾ko dopoèitatelné, se budou pohybovat v øádu vyšších statisícù. A tahle prázdnota se musela projevit a nyní se musí znovu zaplnit, co¾ ale není nic snadného ani rychlého. Navíc v neustálém boji se silami inklinujícími ke „starým“ poøádkùm nebo s obyèejnou lidskou hloupostí a malostí.
 
Pokud jsme nyní tøicet let po sametové revoluci, je to z pohledu lidského ¾ivota kus, ale z pohledu ostatních dìjù jen mrknutí oka. Pøed témìø šedesáti lety (roku 1963) pronesl Martin Luther King slavnou øeè I have a dream, v ní¾ vyslovil pøání, ¾e jednou vymizí rasismus a synové bývalých otrokù i otrokáøù vedle sebe doká¾í ¾ít jako bratøi. Pøesto¾e od té doby uteklo témìø dvojnásobné mno¾ství èasu co od pádu ¾elezné opony v bývalém Èeskoslovensku, rasismus ani dnes není uzavøeným tématem v USA ani v jiných èástech svìta a stále je mezi lidmi pøítomný a nebezpeèný a pochybuji, ¾e za touhle ideologií udìláme v dohledné dobì tlustou èáru. Kdy¾ vznikla ji¾ vzpomínaná „I. republika“, mìla štìstí, ¾e vyrostla na pevných a širokých základech, které byly budovány po vìtšinu 19. století. A právì díky nim také vùbec vznikla. Èeská republika na poèátku 90. let se naopak ocitla v situaci, kdy podobné podhoubí bylo desetiletími komunismu a nacismu vymýceno a teprve musí znovu vyrùst.
 
Kdo se nìkdy staral o zahradu, rozumí tomu zdlouhavému procesu. Vypìstovat ji trvá v pøípadì menších kvìtin èi keøù roky, v pøípadì stromù desetiletí. Vybudovat a udr¾ovat krásnou zahradu je nároèný proces, který však mù¾e být zhacen bìhem jediného okam¾iku. Strom, který roste staletí, zvládne èlovìk pokácet bìhem pár minut. Škùdci, plevel, pùda otrávená chemikáliemi, nedostatek vláhy… Postaèí chvíle nepozornosti èi zlého úmyslu a z oázy radosti se stane místo zkázy. Jen¾e i tahle pùda jde znovu obdìlat, znovu jí vrátit øád a ¾ivot, jen to není hned a nejde to lehce. Opìt slovy Winstona Churchilla, stojí to krev, pot a slzy. Ale i pouš» se dá zmìnit v úrodnou krajinu.
 
A z toho dùvodu, navzdory neutìšené souèasnosti, jsem s výhledem do budoucna mírným optimistou. A jako
Martin Luther King i já mám sen. Sen o hrdém a mravním národu, který ve spoleèenství ostatních národù zaujme dùstojné místo a jeho¾ elity i øadoví èlenové si nebudou navzájem dìlat ostudu. Sen o národu, který bude partnerem ostatním národùm, ne potí¾istou èi èerným pasa¾érem, který se jen veze, kdy¾ je mu to výhodné, a dìlá problémy, kdy¾ se po nìm nìco ¾ádá. Národu, který bude soudr¾ný a semknutý kolem skuteèných hodnot, ne rozeštvaný a slabý. Je to cesta køivolaká, plná nástrah a slepých odboèek, cesta, po které budeme kráèet ještì dlouho, ale ta cesta tudy vede a to je dùle¾ité. S ka¾dou novou generací se musí posilovat mravnost, etické hodnoty, vzdìlanost a øada dalších dùle¾itých ctností a naopak oslabovat ty špatné. Pøestat zalévat semínka zloby, závisti, hlouposti, nenávisti, omezenosti a další jim podobná. Nechme je hluboko pohøbené a dopøejme vláhu tomu dobrému v nás.
 
Po padesáti letech to potrvá alespoò dalších padesát, spíše sto let, ne¾ takový stav nastane. Musí se to doslova od¾ít a narodí se ještì nìkolik generací, ne¾ nastane skuteèná sebereflexe èeského národa a jeho soudobých dìjin následovaná tolik potøebnou katarzí. Teprve a¾ koneènì uzavøeme ty pøedešlé kapitoly, zaènou se psát nové. Zatím stále ještì nejsme na další stránce, i kdy¾ u¾ ubìhlo tolik let. A ano, naplnìní tohoto snu se pravdìpodobnì nedo¾iju, mo¾ná se ho nedo¾ije nikdo a èeský národ ten rozhodný krok nikdy neudìlá. Jeho prohra. Ale vìøím. Vìøím, ¾e mé dìti u¾ do téhle doby nahlédnou, a jejich dìti v ní budou i ¾ít. Práce s nastupujícími generacemi mì plní nadìjí, ¾e èeský národ má potenciál mravnì vyrùst. Musíme však za tím cílem jít, bojovat o nìj a nevzdávat to. Proto¾e za¾ijeme ještì hodnì pádù, ran, slepých cest a zrady. Být slušný a èestný je jedna z nejt쾚ích èinností v ¾ivotì, zároveò je to ale i ¾ivotním posláním skuteènì lidských bytostí.

 
Tomáš Záøecký
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 05.04.2021  05:18
 Datum
Jméno
Téma
 05.04.  05:18 sv
 04.04.  14:05 polarka
 03.04.  17:14 Tomá¹ Záøecký
 03.04.  14:12 Marta
 03.04.  11:39 ÈÁRYFUK
 03.04.  11:11 Ludmila
 03.04.  10:55 olga janíèková
 03.04.  10:50 Václav Podìkování paní vydavatelce i autoru èlánku
 03.04.  10:40 Ctirad Pánek Neobyèejnì hodnotné
 03.04.  10:38 Von
 03.04.  09:21 Ivan Pani Karle
 03.04.  08:39 KarlaA
 03.04.  07:56 Václav Pokorný Velmi hodnotný èlánek!
 03.04.  02:54 Ivan