Mravní dìjiny èeského národa (1/2)
Existuje øada kritérií, podle nich¾ lze hodnotit vyspìlost národa. V dnešní dobì ovládané chimérickou honbou za stále vìtším ekonomickým rùstem, se povìtšinou státy a jejich obyvatelé hodnotí právì z pozice ekonomické síly, jindy síly váleèné (co¾ je snad ještì horší mìøítko), dle dodr¾ování lidských práv a obèanských svobod èi dalších vìcí. Tìch kritérií, která mù¾eme za úèelem srovnávání pou¾ít, je témìø neomezené mno¾ství – a lidé jako by v sobì mìli zakoøenìnou odvìkou potøebu neustálého srovnávání. Osobnì pak za nejnároènìjší mìøítko pova¾uji mravní vyspìlost národa.
Zde je tøeba vzít v úvahu dvì strany mince – národ jako celek a elity, je¾ ho reprezentují. Tyto nádoby jsou neoddìlitelné – v demokratických zøízeních politické elity povstávají z národa, který jim ve volbách udìlí mandát k øízení a reprezentaci zemì. I v totalitních re¾imech nese lid vìtší èi menší díl spoluúèasti na získání a udr¾ení si moci v rukou úzké skupiny totalitních sil. Taková pomoc lidu mù¾e být pøímá (vítìzství ve volbách, revoluce, kolaborace) nebo nepøímá (èekání, ¾e to za nás vyøeší nìkdo jiný, uhýbání pohledem, ohýbání páteøe), resp. kombinace obojího.
Dovolím si nyní malou odboèku k politickým elitám v demokratických zøízeních… Opravdu platí, ¾e národ má takovou vládu, jakou si zaslou¾í? Není to tak jednoduché, proto¾e pøi pozornìjším zkoumání narazíme na zará¾ející paradox volebního systému. V naprosté vìtšinì pøípadù tzv. vìtšinové volby se toti¾ vùdèí elitou stane ten, koho ale vlastnì vìtšina obèanù nechce! Pokud toti¾ daný jedinec (prezident, senátor apod.) nezíská v prvním kole nadpolovièní vìtšinu hlasù (a osobnì bych dodal ještì výraznou, ne 51%), znamená to, ¾e vìtšina oprávnìných volièù danou osobu odmítá – ale stejnì vyhraje! V pomìrných volbách dochází k obdobnému paradoxu, jen s tím rozdílem, ¾e zde vítìzná s trana posbírá k vládnutí povìtšinou spíše trpaslíky, kteøí by jinak byli bez šance na faktické ovlivòování reality, a k moci se tak dostává i ten, kdo je zcela na periférii zájmu volièù a jen málokdo si ho pøeje – a zrovna on je tøeba tím pomyslným jazýèkem na misce vah pøi zásadních rozhodnutích. Paradoxní, ¾e? Ale jak pronesl Winston Churchill, demokracie je nejhorší zpùsob vlády – s výjimkou všech ostatních, které jsme u¾ vyzkoušeli.
V 19. století, skrze boj za záchranu èeštiny a v rámci vypjatých národnostních sporù mnohonárodnostního rakouského mocnáøství se emancipoval moderní èeský národ. Hodnocení 19. století z èeského pohledu je problematické, místy bolavé, jindy obdivuhodné, ve výsledku pak s pøevládajícími pozitivy. Zformovaly se bìhem nìj politické elity jako Palacký èi Rieger, které daly národu cíle jeho existence, za pìt minut dvanáct byla hrobníkovi z lopaty vyrvána èeština, ten neuvìøitelnì krásný a bohatý jazyk, rozšíøilo se národní povìdomí a hrdost, oprášily se zatuchlé a èasto skoro zapomenuté èeské dìjiny, vznikla øada nesmrtelných umìleckých dìl… Na druhou stranu se vlastenectví zvrhávalo v nacionalismus a ve slepý, nenávistný boj proti Nìmcùm (¾ijícím zde po generace u¾ od pøemyslovských králù), k vylhávání vlastní velkolepé minulosti (idealizovaný fenomén husitství èi spory o Rukopisy královedvorský a zelenohorský), k vymezování se vùèi všemu „neslovanskému / neèeskému“, a dokonce i nechutný antisemitismus (hilsneriáda) zapustil v Èechách koøeny…
Navzdory této dvojakosti si èeský národ 19. století a osobnosti, které zrodil, zaslou¾í znaèný respekt. Z podhoubí „dlouhého století“ toti¾ vyrostla i ona slavná „I. republika“, dvacetiletá éra mezi dvìma svìtovými válkami, kdy Èeskoslovensko patøilo k nevyspìlejším státùm svìta z mnoha hledisek - z pohledu rozvoje obèanských práv, ekonomiky, umìní a dalších. Byla to doba, kdy vyvrcholily vlastenecké snahy 19. století vytvoøením samostatného, hrdého státu, doba, kdy v èele tohoto státu stanul bojovník za pravdu T. G. Masaryk, ve 20. letech obdivovaný, ale v 19. století dvakrát tím samým národem nenávidìný, kdy¾ se nejprve postavil proti nekriticky pøijatým Rukopisùm (které byly podvrhy, jak pøedpokládal) a poté se zastal ®ida Leopolda Hilsnera v pøípadu vra¾dy Ane¾ky Hrùzové a de facto zabránil jeho justièní vra¾dì. Nyní tedy tatíèek osvoboditel, hrdina, pøedtím vlastním národem proklínán a posílán s Hilsnerem na šibenici… („zaslou¾il bys, Masaryèku, jít s Hilsnerem na houpaèku“). Ve všech pøípadech pøitom Masaryk sledoval jediné – ne popularitu, nýbr¾ pravdu. A heslo „Pravda vítìzí“ vetknul i do prezidentské standardy. Škoda, ¾e takoví lidé se rodí jednou za sto, dvì stì let. A na jednoho Masaryka pøipadají stovky a tisíce … (doplòte si dle libosti).
Hilsner pøed soudním tribunálem | Reprofoto - Petr Podrou¾ek
Samozøejmì i Masaryk mìl øadu chyb, spoustu nedostatkù a neduhù mìla i ona dnes do znaèné míry idealizovaná a pøikrášlovaná „I. republika“, ovšem faktem zùstává, ¾e to byla doba, kdy èeský národ (mýtus èeskoslovenského národa nechme spát) snesl pøísná mìøítka a není bez zajímavosti, ¾e a¾ do hoøkého konce tøicátých let byl jedním z posledních ostrùvkù svobody, práva a demokracie v rychle se fašizující Evropì a ve svém geopolitickém prostoru zùstal nemilosrdnì obklíèený a odsouzený k pádu do temnoty. Nacistická Tøetí øíše, autokratické Polsko a Maïarsko, fašizovaní hlinkovci na Slovensku… – ti všichni se jen klepali na to, a¾ zardousí èeskoslovenskou demokracii.
Mnichovská dohoda a její akceptace vládnoucími elitami, prezidentem Benešem a vládou, znamenala zásadní dìjinný zlom. Mnichov pøinesl zaèátek hluboké a dlouhé morální devastace èeského národa. Na otázku, zda jsme se mìli bránit, se odpovìï neskládá lehce s vìdomím historických souvislostí. Ono po bitvì je ka¾dý generál… Nemìlo by se ale pøednì zapomínat na to, ¾e Mnichov byl jednak selháním celoevropským, selháním demokracie ustupující totalitì, ale i selháním samotného Èeskoslovenska. Britové nás obìtovali, Francouzi nás zradili, Hitler se nás rozhodl znièit – ale vymlouvat se na to? Byl to prezident Beneš, který sedmnáct let jako ministr zahranièních vìcí a tøi roky jako prezident nesl hlavní díl odpovìdnosti za to, v jaké neøešitelné mezinárodní situaci se Èeskoslovensko ocitlo. Byl to on, kdo jako vrchní velitel armády nevydal rozkaz k tomu nejzákladnìjšímu, co ka¾dý národ musí – braòte svou hrdost, identitu, hranice. Bránit se, èi nebránit… Ano, v ten moment to na faktické likvidaci I. republiky, navíc kolabující i vnitønì (sudetští Nìmci, hlinkovci na Slovensku) a mezinárodnì opuštìné, nemohlo nic zmìnit. A» tak èi onak, její existence skonèila. Ale to rozhodnutí nebylo jen o jednom státu a jedné epoše dìjin – bylo i (nebo zejména?) o morálce a dalším smìøování národa. I kdybychom se postavili na odpor jen symbolicky, i kdyby to bylo vykoupeno mnoha ¾ivoty, nestálo by to gesto národní hrdosti a vzdoru zlu za to? Vzdát se bez boje, odevzdat národ, který mìl motivaci a chtìl bojovat do rukou nepøíteli a následnì poní¾ený, rozèarovaný a zlomený národ v kritickém okam¾iku opustit – ano, i to je dìdictví prezidenta Edvarda Beneše. To, ¾e další prezident Hácha nucenì souhlasil s vytvoøením Protektorátu, to u¾ byla jen hoøká kapka na dnì èíše zla a završení nevyhnutelného lovu, kdy¾ byla bestie vypuštìna z klece.
Bìhem okupace se ukázalo, ¾e národ stále mìl své odhodlané hrdiny, ale také zrádce. A tak zatímco èást stateèných bojovala v cizinì i doma, vycvièení vojáci i „obyèejní“ lidé riskovali vše za vyrvání vlasti ze spárù netvora, obìtovali ¾ivoty vlastní i blízkých, zatímco tito lidé konèili v rukou gestapa, SS, v muèírnách a na popravištích, jiní kolaborovali, udávali a zrazovali, a další se uèili být neviditelnými a uhýbat pohledem, nevidìt a neslyšet. A zatímco pro nìkteré se mravnost a pravda staly dùvody pro polo¾ení vlastního ¾ivota, pro mnohé další se morálka stala èímsi velice relativním, pøizpùsobivým situaci a v posledním dùsledku obtí¾ným bøemenem, které je záhodno setøást. Bìhem druhé svìtové války tak ztratil národ mnoho cenných, nenahraditelných hrdinù, vzorù a vlastencù, èím¾ se otevøela krvácející rána a usnadnila cesta nástupu další totalitì.
Téhle totalitì ale opìt znaènì pomohla i jedna z nejkontroverznìjších osobností našich dìjin – prezident Beneš, který u¾ v roce 1943 podepsal se Stalinem smlouvu o pováleèné spolupráci obnoveného Èeskoslovenska a Sovìtského svazu. O budoucím vývoji tedy bylo rozhodnuto dávno pøed únorem 1948… Tento krok je jedním z nejneobhájitelnìjších èinù – kdo v roce 1943 netušil, co je Stalin zaè? I kdyby nic jiného, spolu s Hitlerem byl v první fázi války agresorem, který zaútoèil na Polsko, Pobaltí, Finsko…A to opravdu „kdyby nic jiného“ a zapomnìlo se na pøedchozí ètvrt století v bývalém carském Rusku. Kdo mohl Stalinovi vìøit, ¾e se do pováleèného vývoje ÈSR nebude vmìšovat? Vìøil mu Beneš, byl tak neuvìøitelnì naivní? Nebo byl tak zahoøklý z pøedváleèného vývoje a neschopný vìcného úsudku? Nebo si to vyhodnotil jako jedinou cestu, jak se po válce udr¾et u moci a zaprodal zbídaèený národ pro vlastní ego – v¾dy» neváhal Stalinovi „vìnovat“ Podkarpatskou Rus? Nebo doopravdy vìøil, jako¾to národní socialista, ¾e èiní správnì a ¾e komunismus je cesta budoucnosti? Mù¾eme spekulovat o Benešovì pozici pøi Mnichovu 1938 èi únoru 1948, souhlasit èi nesouhlasit s jeho kroky, tato smlouva je ale neodpustitelná. Kdoví, jak by probíhal další vývoj a kde by byla stanovena demarkaèní linie, kdyby vùbec nìkdo z èeskoslovenské politické reprezentace mìl zájem, aby Prahu osvobodili západní spojenci a ne rudý kormidelník z východu… Jen¾e on ten zájem nikdo nemìl. Smutné, velmi smutné.
O období let 1945-1948 sice hovoøíme jako o „III. republice“, ale o demokracii mù¾eme mluvit èím dál tím ménì. Toto období patøí k nejtemnìjším v národních dìjinách. Ji¾ bìhem války byl naplánován další vývoj ve spolupráci demokratických stran a KSÈ. Jen¾e demokratické strany selhaly a košický vládní program proto naplòoval priority KSÈ. Do toho nad vším ènìl prezident Beneš, který svými dekrety veškeré kontroverzní zmìny posvìtil. Je to období nevyrovnání se s válkou, období otøesného odsunu sudetských Nìmcù èi znárodòování prùmyslu, období pozemkové reformy a sílící socializace. Je a¾ s podivem kolik údìsných vìcí se bìhem tìch nìkolika let stihlo udát… A tøeba i to, jak se „bratrùm“ Slovákùm zapomnìlo, ¾e byli hitlerovským kolaborantským státem a aktivnì pøispìli k rozbití pøedváleèného Èeskoslovenska èi jak se za války podíleli na holocaustu – jistì, pøece byli ve vleku malé hrstky slovenských fašistù kolem Jozefa Tisa, vìtšina za nic nemohla, a také si pøipsali na konto slovenské národní povstání… tak¾e vlastnì vše v poøádku. Zato kdo byl Nìmec…
Pokraèování zítra…
Tomáš Záøecký
***
Edvard Beneš, foto: Library of Congress
Zdroj anotaèní ilustrace Deník.cz
