„Mìlo by se v budoucnu velice peèlivì uva¾ovat,
koho nauèit èíst a psát.“
Filosof Rudolf Jièín
Posledním v øadì je obèan, který takzvané obèanské spoleènosti propùjèil pouze své jméno. Jak jsme ji¾ shledali, na dirigentském pultíku se ocitli elitáøi místní, kontinentální i svìtoví. Jsou ovládáni taktovkou moci, mediálními impérii, také armádními a zbrojními koncerny a finanèními korporacemi. Staèí otevøít televizor a mù¾ete sledovat proudy krve, války a bídu v pøímém pøenosu. Naivní divák, beztak vyplašený a úzkostný, dává okam¾itì pøednost rigidnímu uspoøádání své zemì, ba i celé planety, pøísnosti a kázni – a tak sám a dobrovolnì kapituluje a vzdává se svých výsostných obèanských práv. Je konec koncù bohatì nasycený a obává se jenom zítøejšího dne, plného nejistot a hrozeb.
Ostatnì média sama jej zámìrnì neinformují o skuteèné podstatì vìci, ale rafinovanì povzbuzují hluché a nevidomé, jaké závìry by si mìli vyvodit, a jak by mìli myslet a konat. V díle, které v závìru druhého tisíciletí vytvoøil Erich Maria Remarque (Brána vítìzství) øíká hrdina románu – Ravic, ¾e „¾ijeme v dobì konzerv… u¾ nemusíme pøemýšlet. Všechno je pøedem promyšleno, pøe¾výkáno a procítìno. Konzervy. Nemusíme dìlat více, ne¾ je otvírat. Tøikrát dennì jsou dodávány a¾ do bytu. Nezbývá ji¾ nic, co bys mohl sám pìstovat nebo nechat rùst a uvaøit na ohni otázek, pochyb a pøání… ®ije se nám lehce… Pouze bezcennì.“
Na jiném místì èteme, ¾e máme k dispozici „konzervy s falešnými nápisy… Podvodníci! Spravedlnost je rouškou ka¾dého stranického šílenství; politiètí gangsteøi jsou zachránci a mír je veliké slovo všech uchvatitelù moci. Padìlané peníze! Padìlané duchovní peníze!“
Ostatnì na výrobu tìchto konzerv máme pøíslušné receptury, jim¾ øíkáváme ideologie. Jsou pravou oblastí slovní eskamotá¾e, smìsí pravd, polopravd a l¾í, která se stává štítem lidské hlouposti, ospravedlòujícím komentáøem mocenských aspirací, intrik a i zloèinù proti lidskosti. Nebylo tudí¾ ideologického systému, aby nás nenabádal ke globalizaci, ke sjednocení nepropojitelného svìta. ®ádný systém se neobešel bez vyhlašování nejvyšších zájmù lidstva. To, jakou podobu tento „nejvyšší zájem lidstva“ dostane, zále¾í ovšem na osobách a re¾imech, které si troufají ve jménu lidstva promlouvat. V koøenech tìchto schémat je dobøe zašita netolerantnost, nepøátelství i lidská nenávist. Je tu skryt i po¾adavek moci, abychom se tu i jinde podøídili danému rastru myšlení, a ustoupili od hájemství svých individuálních pøedstav a osobních svobod v zájmu tìchto (rádoby) absolutních pravd.
V této souvislosti bychom si mìli pøipomenout francouzskou revoluci, která vítìzila pod heslem: rovnost – volnost – bratrství. Dodnes se k tomuto odkazu hlásíme, i kdy¾ nikde nedošlo k jeho naplnìní. Svoboda toti¾ hned na poèátku ustoupila bezohlednému boji o lidskou rovnost. Pod gilotinou se sešla nakonec celá spoleènost, jak se øíkává, napøíè celým politickým spektrem. Král a feudálové, rodící se pøedáci bur¾oasie i samotní autoøi tohoto øádìní.
Z bratrství se stal nejspíše vztah, který pøipomíná biblické sou¾ití Kaina a Abela, a ze svobody se stala, díky marxismu, „poznaná nutnost“, tedy pøizpùsobení se moci, co¾ je stále pro¾ívané dìdictví dìjin. Z rovnosti, která byla pokøivena od zaèátku, nezbylo u¾ vùbec nic. Došlo, jak øíkáme, k homogenizaci spoleènosti rovných a nerovných, ke znásilnìní všech pod heslem jiné, doèasné pravdy, urèené pro prùmìrnì zalo¾eného obèana. Tomu øíkáme nikoli rovnost, ale konformismus.
Øadovému obèanovi tedy zùstalo jen právo volby. Politický svìt po nìm ne¾ádá nic více, ne¾ obèanství, úèast a minimum inteligence, aby se voliè strefil se svým volebním lístkem do úzké štìrbiny volební urny. Na dalších nìkolik let je jeho obèanské právo opomíjeno. K tomu dodejme, ¾e na volebním seznamu se objevuje øada naprosto neznámých jmen, s nimi¾ není voliè vùbec obeznámen. Všechno bylo pøipraveno v kuchyni šéfù politických stran – pøièem¾ nehrála roli inteligence, vzdìlanost, ¾ivotní praxe, ale pøedevším a hlavnì poslušnost.
Tudí¾ se nedivme, ¾e øízení spoleènosti bylo na léta svìøeno neodpovìdným diletantùm èi rychlokvašeným nadšencùm moci anebo psychicky poškozeným deprivantùm, kteøí nebyli s to se vìnovat vlastní profesi, na ni¾ se v ¾ivotì pøipravovali. ®e tato prapodivná melan¾ není s to nést odpovìdnost, dokonce není ani pøipravena pøinést øešení, v pøípadì náhlého kolapsu, na nìj¾ bychom mìli být v kterékoli chvíli pøipraveni, je nasnadì.
Ani na obsazení ministerských køesel nemá prostý obèan vliv. Kdy¾ na dané téma psal svou úvahu Karel Kosík, napsal doslova: „Nikdo ze zdejších politikù, politologù a ideologù neøekl, co mám jako obèan dìlat, abych ovlivnil veøejné zále¾itosti, abych si nepøipadal jako páté kolo u vozu. Vzkazují mi jen, ¾e mám-li námitky, nech» je projevím za ètyøi roky ve volbách. To je absurdní. Oni se mi do oblièeje nestydí øíci, ¾e musím èekat… A setrvat nìkolik let v bezmocnosti.“
Ovšem po oné nìkolikaleté odmlce stejnì ani Kosík, (který ostatnì ji¾ ne¾ije, a tudí¾ se ji¾ netrápí), ani kdokoli z ¾ijících volièù nebude moci pøispìt v nejmenším k promìnì svìta, ba ani vlastní zemì. Bude mít v¾dycky jen právo vlo¾it pøipravené „hospodské menu“ do obálky, a strefit se do úzké prùrvy volební urny. Karel Kosík ovšem ke své úvaze dodává: „Pøesto¾e vìtšina spoleènosti s opovr¾ením shlí¾í na mocenské taneèky vládnoucí vrstvy, ta v tanci pokraèuje.“ A tudí¾ Kosík komentuje, ¾e „stávám se spoluviníkem fatality, která vede ke katastrofì.“
×
A to jsme nehovoøili o morové nákaze všech èasù, o korupci. Víme, o èem je øeè, bez analýz tohoto pojmu. Nikdy ovšem nebyla tato choroba tak rozšíøená, jako v našem „civilizovaném.“ èase. Pyramida moci, k ní¾ se obèas vracíme, je doslova pro¾raná touto nákazou. Všichni buï pøijímají úplatky, nebo je ochotnì dávají, pøièem¾ trestní postih má v podstatì stejnou váhu. Ovšem èástky, o nì¾ se jedná, se pravidelnì liší podle jednotlivých pater, èím vyšší patro, tím náramnìjší jsou sumy, které vstupují do hry. Nakonec se korupce rovná vylo¾ené kráde¾i – èasto v pøímém pøenosu, proto¾e ve skandálech si všechna média doslova libují. Trestù se zpravidla nedoèkáme, proto¾e v korupèním kolotoèi se otáèejí i soudci, zejména ovšem moc zákonodárná i moc výkonná – od vlády pøes byrokracii. Jen obèas se dá slyšet nìkterý z idiotù, zapojený do tohoto øetìzce, ¾e nezná špinavé peníze – je to prý pouze platidlo.
Zále¾í ovšem na tom, „kdo komu“, „co za co“… Tak zní pravidla našeho èasu, a není spoleènost na této planetì, která by proti tìmto kšeftùm byla imunní. Jinak sám výraz korupce je odvozen z latiny, která u¾ívá slova „corrumpere“, které skýtá hned nìkolik výkladù – znamenají toté¾ co kazit, nalomit, oslabit, znetvoøit a také – nejbì¾nìji - podplatit. Tøeba¾e vìtšinou máme na mysli poslední výklad, tedy podplácení, všechny alternativy jsou pro daný stav u¾iteèné – zejména oslabit rozhodnutí práva nebo kazit dobrou povìst spoleènosti jako celku a i znetvoøení moci, i èlovìka jako odpovìdné bytosti. Svou roli v této špínì hraje vydírání, zastrašování, protì¾ování kandidátù moci, kteøí se ovšem musí revanšovat. Do hry vstupují i lobbisté, co by zprostøedkovatelé moci, nositelé vlivù a splnitelných i nesplnitelných slibù. Proto¾e málokdo je spokojen se svou pozicí, nacházíme v moci zákonodárné i výkonné té¾ figurky, které studovaly docela jiné obory, nìkdy hodnì vzdálené veøejné správì. Napøíklad lékaøe, ovšem i postavy, které nejsou dostateènì vzdìlané.
To co bývalo kdysi zvykem na královských dvorech a v církevních organizacích, toti¾ prosazování pøíbuzných (zvané nepotismus), je dnes u¾ bì¾nou fintou, za ni¾ se nestydí ani èlovìk, který pùsobí svým osobním heverem, ani tupé bøemeno, které je zvedáno do nových pater hroutící se pyramidy. Z èeho¾ plyne pocit bezmoci obyèejného obèana, ale také znaèné ostøihování osobních svobod, které se stále více stávají jen papírovým sloganem.
×
®e je toto téma spoleèné všem takzvanì vyspìlým zemím, svìdèí americký název zvaný zloèin bílých límeèkù. Jiný výraz anglosaské terminologie hovoøí o „state capture“, které obsahovì pojímá legislativní proces, justièní a kontrolní mechanismy státu a jejich ovládnutí soukromými objekty – vìtšinou organizacemi, které se tak, samozøejmì, dostávají do sféry zloèinu. Italové se svými mafiánskými bossy jsou pak otevøeným projevem korupèní zloèinnosti, i kdy¾ ve všech sférách prodejného svìta jde èasto i o ¾ivot.
Co se soudní a zákonodárné, ba i výkonné moci týèe, hovoøí se i o nezákonném uvalení vazby, o zpronevìrách, neodpovìdném promíjení trestù, o zneu¾ívání moci, o vylo¾ených podvodech, zkreslování dat, co¾ posunuje do této sféry i média jako taková. Probíhají tyto operace v podstatì dennì. Všude ve svìtì se hovoøí o falšování volebních výsledkù, o manipulaci s volièi, o konfliktech zájmù, pøijímání darù a ovšem¾e i o daòových podvodech nebo o konfliktu zájmù. Tedy, jak vidno, toto téma by vydalo svou pestrostí a všudypøítomností na velmi rozsáhlou encyklopedii.
Jak nepatrný protipól proti tomuto diktátu mocenských klanù hraje lidské svìdomí! Nic není ovšem takøeèenému „racionálnímu“ zalo¾ení moci tak vzdálené jako cit èi dobré mravy anebo prostý lidský stud. Ve svìtì moci dokonce i racionální uva¾ování našich mocipánù se mìní v poèetní kalkul, v chladný propoèet zisku.
Navíc nerespektujeme-li rozum a k tomu ještì svìdomí, je vìru snadné dosadit zásadám slušnosti nový obsah. Místo cti, lidskosti a moudrosti mù¾eme dosadit do svého zalo¾ení prohnané chytráctví, násilnictví, aroganci i krutost, co¾ jsou pøíznaèné rysy mocenských systémù. Mù¾eme spatøovat v souèasném dìní dokonce i takøeèené falešné svìdomí, které nám dává pouvoir u¾ít kterékoli zbranì, jen proto, ¾e úèel svìtí prostøedky. Tudí¾ se v tomto ohledu stírá i rozdíl mezi dobrem a zlem.
×
Jestli¾e nás naplòuje tváøí v tváø tìmto faktùm neklid, skuteèný dìs by asi vyvolal fakt, ¾e nejinak vypadá celá planeta. Zejména nìkolik mocností, jejich¾ poèet bude èasem vzrùstat, je intelektuálnì a morálnì nalo¾eno jako panstvo jednotlivých zemí. S tím rozdílem, pravda, ¾e tu jsou ve høe silnìjší trumfy – pomsta je tu podtr¾ena mno¾stvím jaderných zbraní, jimi¾ disponují i zdánlivì malé a bezvýznamné státy. Pøipoètìme i bakteriologické zbranì, které jsou s to vyhubit ¾ivot na celé planetì. Drony mohou jako anonymní technika pøekraèovat hranice, bez ohledu na mezinárodní práva, a to ještì nevíme, kolik dìsivých zbraní obeplouvá vesmírné konèiny a obì¾né dráhy naší planety. Je ovšem pozoruhodné, ¾e si všechny tyto potenciální pohromy neuvìdomuje ¾ádný z pohodových smrtelníkù na této planetì. Do poslední chvíle budeme tanèit na palubì Titaniku?
Albert Einstein, který patøil k týmu, který pøipravoval první jaderné pumy, vìdìl své. A kdy¾ tedy pohlédl na dnešní svìt, vyjádøil s jistotou podstatu mezinárodních vztahù velmi pøesvìdèivì. Shledal toti¾, ¾e ka¾dý (rozumí se mocipán) jedná tak, aby byla pozice jeho národa èi státu v pøípadì války co nejvýhodnìjší. A proto¾e si tak poèíná ka¾dý, rozpory mezi zemìmi se prohlubují a spìjí ke koneèné katastrofì. Není pøece náhodou, dodáváme, ¾e ka¾dá z velmocí se cítí neustále ohro¾ena? A to nemluvíme o ladìní mocných, kteøí disponují s kuføíky apokalypsy, a tou¾í ovlivnit a zapasovat do svých koncepcí celou planetu. Nu¾e, co schází…?
×
Tuto kapitolu našich úvah fakticky uzavøel Rudolf Jièín, který nás opustil zaèátkem tøetího tisíciletí. Tento ¾ivotem a mocí zkoušený filozof toti¾ napsal doslova, ¾e „parchanti, kteøí pro své pøesvìdèení jsou nejvýš ochotni potají strèit do urny hlasovací lístek, nesmìjí mít vùbec ¾ádné právo, pøísluší jim jen dr¾et hubu a krok. Právo musí patøit tomu, kdo je ochoten pro své pøesvìdèení nìco obìtovat, riskovat, v naléhavém pøípadì i zvednout zbraò a nasadit svùj krk, ne smradlavým ¾vanilùm, kteøí na masových shromá¾dìních lezou davùm do zadku, aby se zalíbili a byli zvoleni za poslance nebo senátory“.
„Vládnou-li takové svinì, nemù¾eme v tom vidìt pokrok, ale fatální úpadek. Pøitom je lhostejné, jaké jsou jejich politické názory. U¾ ze zpùsobu, jakým se dostávají ke korytùm, plyne, ¾e v jejich pøirozenosti je nemít vùbec ¾ádné názory, pøizpùsobovat se vrtkavým a tupým pøedstavám lidu.“ A koneènì: „Demokracie je vláda vìtšiny. Co je však na vìtšinì tak znamenité, aby ji to opravòovalo vládnout?“
Text: Slavomír Pejèoch - Ravik
Grafika: Olga Janíèková
BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ
