Od pøedklonìných k hrbatým
Tak nìjak se mnì jeví vývoj lidstva z pohledu dr¾ení tìla.
Ti prví lidé, uèenì homo erektus - èlovìk vzpøímený, co¾ mnì nikdy nehrálo s malùvkami primitivních lidí, proto¾e na nich nebyli vzpøímení, ale spíše pøedklonìni s klackem v ruce a vypadalo to, jako by byli pøipraveni k nìjakému útoku a» ji¾ na jiného homo èi na ulovení nìèeho k jídlu. Pro obojí potøebu to pøedklonìní bylo zcela pøirozené a øekl bych i potøebné.
I potom, kdy¾ se zaèali usazovat a rozšíøili jídelníèek k tìm pùvodním úlovkùm, tedy výhradnì masu dalšími pøílohami co neulovili, ale natrhali a mnohem pozdìji i vypìstovali si, ten pøedklon museli zachovat. Jak jinak se chcete rýt v zemi?
Potom, pochopitelnì po staletích, se zaèali lidé narovnávat, opìt z potøeby pøe¾ití. Bojovat s kopím v ruce proti nepøíteli, èasto na koni, by v pøedklonu skuteènì nešlo.
Nìco jiného je ohýbání høbetu. Zaèalo to ohýbáním pøed vrchností a neskonèilo to dodnes, jen tu vrchnost nahradili jiní vyvolení. To u¾ je ale jiná kapitola a toto úèelové ohýbání bývá krátkodobé, jinak ale doba pøivedla lidi ke vzpøímenému dr¾ení tìla, a to i pøi chùzi. Nakonec tomu pomohla i móda, tì¾ko si lze pøedstavit mu¾e v cylindru, ale i obyèejném klobouku v pøedklonu. Poøád by mu padal, nato¾ nìjaká ozdobná huèka na hlavì ¾eny. Pak sice byly vynalezeny i kulichy, ale ten zvyk chodit a dr¾et tìlo rovnì nezvrátily.
Proto¾e však nic netrvá vìènì, tak i s tím dr¾ením tìla, vèetnì jeho dr¾ení pøi chùzi dochází ke zmìnì. Ne, ¾e by se objevilo nìco nového, jde o takový revivar, návrat k tomu co u¾ tady bylo, k pøedklonu, ale jen na letmý pohled. Ve skuteènosti jde o takové napodobování hrbu.
Bez povšimnutí v této poloze pracuje vìtšina úøedníkù shrbených nad klávesnicí, dìtí, které místo hraní si s ostatními venku sedí doma a napodobují ty úøedníky pøi všech tìch virtuálních hrách na poèítaèích a nyní v dùsledku pandemie i v dobì školy. U¾ nemají ani tu cestu do a ze školy plnou pohybu. Alespoò jsem si to tak myslel, vycházeje ze vzpomínek z mého dìtství, kdy jsme cestou ze školy se honili a dokonce lezli i po stromech. Konkrétnì po tøešních v aleji v dobì jejich zrání.
Nyní jsem byl vyveden i z této iluze. Zjistil jsem, ¾e dìti i cestou ze školy napodobují dospìlé, kteøí i pøi chùzi civí v nahrbení do mobilu, èi nìjaké verze PC.
Uvìdomuji si, ¾e jsem tím popisem vývoje tvaru zad popsal i vývoj vztahu èlovìka k pøírodì. Zatím, co ten první primitivní byl na pøírodì zcela závislý, tak ten souèasný homo sapiens, èlovìk moudrý si poèíná tak, ¾e ji ignoruje.
Místo pohledu na kvetoucí tøešni na jaøe, radosti z nalezení høibu v lese na podzim a všem dalším mo¾nostem, které pøíroda nabízí ji nahrazuje monitorem mobilu a rùzných provedení PC.
Pokud pøíroda tím koronavirem chtìla vyslat varování, ¾e tato cesta není vhodná, ¾e je tøeba se zamyslet na vztahu èlovìka k pøírodì, nelze jí to vyèítat. Zbývá jen doufat, ¾e se co nejdøíve udobøí a varování ukonèí. Problém je však v tom, ¾e z hlediska pøírody i to nejkratší období, mù¾e být delší ne¾ jsou pøedstavy èlovìka.
Všem pøíznivcùm magazínu pøeji vše nejlepší do Nového roku 2021.
