Tak tento pojem bloudí mou myslí od doby, kdy jsem zaèala chápat svìt.
Betlémská Hvìzda je mou mystickou hvìzdou, myšlenkou a nesèetnými otazníky.
Dnešní hvìzdoznalci jsou schopni vypoèítat pohyby všech vesmírných tìles, která známe, a¾ do dávné minulosti. Ovšem nic prozatím neodpovídá dnu zrození Krista.
Dnes jsem ale èetla velmi zajímavý èlánek. Zaènu však od vlastních úvah.
Logicky jsem pøedpokládala, ¾e tehdy letìla v dohledu kometa, ¾e snad spadl meteorit, který byl velmi viditelný, mnoho konspiraèních teorií jsem proèítala. Pídila a hledala jsem nìjaké vysvìtlení i pro ateistu. Pro èlovìka, vìøícího ve fyziku, matematiku a pravidla vesmíru. Nikdy jsem nenašla ¾ádnou adekvátní odpovìï.
Hledala jsem ... a nakonec našla. Ale úplnì nìkde jinde. Doufám ¾e alespoò pro nás, souèasníky, èásteènou srozumitelnou odpovìï. Pojïmì projít tuhle moji cestu.
Jsem náturou tulák. Miluji cesty bez cíle a všeho majetku. Obèas se vydám na takové cesty. Ale moje poznání se stalo, kdy¾ jsem se svou rodinou byla kempovat. Chata v kempu byla malá, stísnìná, a mì lákaly bolidy, které v ten èas padaly. Perseidy. A tak jsem si vzala spacák a šla spát ven, pod hvìzdy. Moji maminku to uvádìlo v šílenství, ¾e spím jako pes... a tak tomu od té doby tak øíkám. Jdu spát na psa. Koukám do oblohy a nemohu usnout, proto¾e se bojím, ¾e mi unikne nìco z toho obrovského vesmíru. Dívám se s oèima doširoka otevøenýma, proto¾e po tmì vidíme my lidi blbì a závidím sovám i jiným zvíøatùm, co ve tmì vidí líp. Jen¾e, podle všeho, tato zvíøata snad ani neuvidí hvìzdy, nebo se na nì ani nepodívají. A já le¾ím na nì¾nì chladivé zemi, vonící trávou a veèerním vánkem a èumím do nebe, abych pochopila nekoneènost vesmíru.
Je krásný letní veèer. Slunce umlèelo své paprsky za obzorem mého dohledu. Tma se stává skuteèností a ztichlo mnoho bytostí v okolí. V dáli zní trempská kytara a nìkolik lidských hlasù ve zpìvu. Ve vzduchu cítím vùni soumraèné rosy a nedaleké øeky. Zvuky se scvrkly na pøenádhernou píseò stromù, vánku a posledních zpìvù kosa. Zatímco moje tìlo vnímá chladnou zemi, na ní¾ spoèívám, moje oèi cítí ¾ár a dychtí po svìtle z vesmírné dálky nade mnou. Srdce plné oèekávání a otázek. Jako ka¾dý mùj veèer pod hvìzdami. Mysl moje je uvolnìná a slastnì si vychutnává tento okam¾ik. Poèítám padající Perseidy. ...Èíslo u¾ mi zaèíná pøerùstat mùj vlastní vìk a usmìju se pøi té myšlence. A tehdy mì to napadlo.
Kdybych ¾ila v jiné dobì, pøed elektrikou, pøed velkými záøícími mìsty, vidìla bych urèitì víc. A ano. Uvìdomuji si souèasnost. Po levé ruce mi záøí nedaleké mìsto a hvìzdy tam nejsou vidìt. Jen ty výrazné, silné. Tam právì by mìlo být moje souhvìzdí. Panna. Nemohu jej vidìt, kvùli svìtelnému zneèištìní.
Ti, kteøí ¾ili v dobì narození Krista, mìli nebe nad hlavou jako báò, plnou záøících drahokamù. My dnes u¾ neuvidíme nikdy tolik hvìzd, jako ti, kteøí ¾ili v roce tøeba 1226. Tehdy toti¾ došlo ke konjunkci planet Saturnu a Jupitera a pro èlovìka zøícího tento úkaz, se stalo nìco ...nepochopitelného... jejich obloha byla známá, a teï toto? A snad tomu tak bylo i v den, veèer, narození Krista. Podle astrologù, záøily tyto planety stojící v jedné linii velmi silnì a tváøily se jako nádherná nová hvìzda. Ale jen krátký okam¾ik. Druhou noc u¾ to nebylo mo¾né vidìt.
Vùbec, lidé v dávných dobách, bez televize, internetu a jiných novot, se èastìji vìnovali sledování zemì, hvìzd, zvíøat a mo¾ná i vìcí, který dnes u¾ ani nevíme. Jak jinak by tøeba umìli postavit Stonehenge. Vidìli svìt jinak, víc, krásnìji. Podrobnìji. A my jsme dnes slepí. Napíší tento týden v astrologickém týdeníku, ¾e dojde ke konjunkci Jupitera a Saturnu. Kdo si toho asi všimne? Je to 800 let dávno, kdy tento úkaz bylo mo¾no vidìt na zemi. Tak, jako mo¾ná v den narození Krista.
Kdy¾ tak le¾íte na té naší matièce Zemi a vidíte to obrovské vesmírné záøení, spojené tak dokonale s hmotnou tmou, cítíte se jako nejmalinkatìjší drobeèek, který je toho souèástí nedílnou. Mù¾ete cítit strach z prostoru, vlastní zbyteènost, nebo malost. Ale já cítila jen pár okam¾ikù naprostou dokonalost všeho. Dùle¾itost lidského ¾ivota. I mého. Dùle¾itost nejménì toho, ¾e tu nebeskou krásu mù¾e nìjaké oko vidìt, ocenit a tìšit se z ní.
Tak¾e vysvìtlení mé otázky je snadné. Musela bych vypnout všechna svìtla na Zemi. Cítit a vnímat to, co tenkrát lidé znali a vìdìli. A to nejde. Nemìli bychom to dìlat jen na Vánoce, kvùli nìjaké Betlémské hvìzdì, nebo zrození Krista. Mìli bychom to dìlat hlavnì pro sebe. Ka¾dý den.
Kdy¾ obèas nezvedneme oèi ke hvìzdám, díváme se do šedých chodníkù pøed našimi kroky. Vesmír, planety a hvìzdy patøí k nám. My se ale nedíváme. Jsou samozøejmé. A jen na vánoèní svátky obrátit zraky k obloze, to asi není v poøádku. Nìkdy i Slunce si zaslou¾í náš pohled, nejen kdy¾ jej tøeba zastíní Mìsíc. Hvìzdy, vesmír a Mìsíc jsou našimi èleny rodiny. A bez nich...
...co myslíte?
Zdroj ní¾e.
***
Tìsnì pøed pøíchodem Vánoc nastane jeden z nejsilnìjších nebeských úkazù. Jupiter a Saturn vstoupí do nejtìsnìjšího pøiblí¾ení za posledních 800 let. Dne 21. prosince nastane také zimní slunovrat. A datum 21. 12. 2020 je zajímavé také z hlediska numerologie. "Jedná se o bod zlomu. Uzavíráme jednu etapu a otevírá se nám druhá," øíká v rozhovoru pro ®ivotvÈesku.cz známá astrolo¾ka Alita Zaurak.