Rozumí se sedm peèetí, jimi¾ zaèíná biblická apokalypsa. Jedna ka¾dá ze zlomených peèetí zaèíná provinìním, za nì¾ se bude platit ve velkém. Porozhlédneme-li se kolem a budeme-li poèítat boláky naší civilizace, bude jich sice minimálnì sedm, ale ve skuteènosti bychom se nedopoèítali. Ve høe je mimo jiné nestoudnost v bezhlavém èerpání všech zdrojù, jako bychom nepostoupili od nìkdejšího bì¾ného výroku francouzského dvora, pøipisovaného markýze Pompadour (+1764). „Po nás potopa.“ Cosi podobného znal také císaøský Øím v podobì: „A» zemøu, nech» zemì zhyne v plamenech“, co¾ je citát pøipisovaný Tiberiovi, za jeho¾ vlády byl ukøi¾ován Je¾íš.
Nastane nejspíš chvíle, kdy budeme muset sešlápnout brzdný pedál a¾ k podlaze, anebo budeme k tomuto razantnímu zásahu všemi okolnostmi donuceni, a¾ nám pùjde opravdu o ¾ivot.
Planeta je ve stávajícím rozpolo¾ení svìta pøelidnìna, zejména kdy¾ aktuální statistiky sèítají lidi, kteøí umírají hlady a trpí nedostatkem vody. Pøitom obchodní øetìzce vyhazují dennì tisíce tun potravin. Prùmyslové odpady se hromadí v tak nesmyslné míøe, ¾e budeme brzy potøebovat další planetu jen jako odkladištì naší zemìkoule. ®ivotní prostøedí je ponièené, kácí se v deštných pralesích, které zásobují naše plíce.
Jestli¾e se projektantùm naší budoucnosti zdálo, ¾e budou naše potøeby jednoho dne saturovány, a potom èlovìk získá èas, aby se zaèal sám rozvíjet, dopustili se tragické chyby. Nestaèí jediné nasycení lidstva – poka¾dé po splnìní pøání, se vynoøují další potøeby a prùmysl jim ochotnì kterýkoli sen splní. Hroutí se i bankovní systémy, ka¾dý ka¾dému je dlu¾en, dokonce i Spojené státy jsou zadlu¾eny do nesplatitelné výše 20 bilionù dolarù, za dvojkou je desatero nul.
Mechanické vybavení prùmyslu se èipernì otáèí, aby se naplnila lidská pøání vèetnì tretek, které nejsou ¾ivotnì nezbytné. Ekonom Benjamin Friedman kdysi tento proces pøirovnal ke kolu, které se otáèí, díky ekonomickému rùstu. Jestli¾e by se ovšem tento pohyb zpomalil nebo dokonce zastavil, zhroutily by se pilíøe naší spoleènosti. Roztoèení tìchto koles by, podle Friedmana, bylo spojeno s celosvìtovým kolapsem, s bojem o omezené zdroje, pøièem¾ lidé chudší, a bez kontaktù by nemìli šanci na pøe¾ití. Pøitom ovšem strádající obèané by tentokrát byli ve velké poèetní pøevaze, její¾ dùsledky si doká¾eme domyslet.
Ve stejném poèetním rozlo¾ení se ovšem ocitá celá planeta – miliardy lidí sledují naši rozhazovaènost na televizních obrazovkách – a není divu, ¾e se chtìjí podílet na bohatství Evropanù a Amerièanù a jejich primadon. Hroutí se i politické struktury – takzvaná obèanská spoleènost se mìní ve flegmatickou masu, která se noøí do vlastních starostí – a jen jednou za pár let, kdy jsou pøipraveny volební urny, se stane pøedmìtem zájmu – ovšem po skonèení volební šarády se o dav volièù a jejich starosti, jak bývá zvykem, nikdo více nezajímá. Lidé, jak ještì uvidíme, se ovšem nedohodnou ani vzájemnì, jedno ka¾dé slovo má tisíce výkladù, a tak ka¾dý cestuje po své úzkokolejné trati.
Tak se stalo, a v tomto punktu se snad dohodneme, ¾e nám politika splývá s bezzásadovostí, bohatství s bezpracností, obchod s nemravností, vìdecké pokusy s ¾ivou hmotou s bezcitností. Obecná roze¾ranost a laènost postrádá morálku, a vysokoškolské tituly pøi klesající úrovni školství konèí polovzdìlaností. Záplava informací, která trápí svìt, plodí zásoby dezinformací.
A tak se chtì nechtì vracíme k totální absenci nosné vize pro komplikovanou budoucnost. Jak kdysi napsal ševcovský král Antonín Ba»a (roku 1937), „státy se rozpadají, jakmile ztratily svùj cíl, svou myšlenku. Jakmile vedoucí a odpovìdní lidé a jakmile všichni bezejmenní a poctiví pracovníci nevìdí, proè pracují a k èemu mají smìøovat, pozorujeme na celém národì zlenošení, zmalátnìní, úpadek…“
***
V této souvislosti si mù¾eme pøipomenout soudobé matení mysli a orientace v souèasném svìtì. Najednou se zaèalo houfnì u¾ívat pøedlo¾ky „post“ – tedy hovoøíme o postkultuøe, o postdemokracii, o postfaktickém èase, o postmodernì, o postliterárním èase. Dokonce se nám objevuje postpravda. Nikdo se nezabývá vysvìtlením tìchto pojmù, které se mno¾í s neuvìøitelnou rychlostí. Jak napsal politický analytik Jaroslav Bašta, ¾e kdyby se konala soutì¾ o nejpopulárnìjší pøedlo¾ku, vyhrála by ji na poèátku našeho tisíciletí tato pøedlo¾ka. Ve skuteènosti je „post“ výrazem naší neschopnosti orientovat se ve svìtì, ve svých myšlenkách. Nejsme s to se vyznat v nedefinovatelných pojmech pøi popisu ráznì se mìnícího svìta, v nìm¾ ovšem vystupujeme jen jako více èi ménì pøizpùsobiví herci.
Nejlegraènìjší je ovšem postpravda a také pojem postfakta. Bylo tedy to, co nám pøedcházelo, dejme tomu „pøed-pravda“ l¾ivým klamem, ¾ili jsme jen v bludech, které nás konfrontují s novými pravdami? Nebo nabízejí nám dnešní mudrlanti, za postfaktickou bariérou nová fakta, co¾ nám starším pøipomíná skuteènost, ¾e jsme ¾ili v èasech, o nich¾ víme, ¾e se dnes interpretují jinak? V tomto pøípadì by nastával Orwellùv èas, v nìm¾ se upravují stará vydání novin, podle momentálních zájmù a potøeb. Také dìjepisné uèebnice jsou ji¾ bì¾nì upravovány, ne-li cenzurovány, tak¾e to, co sami pamatujeme, se asi odehrálo v pøed-pravdì se nyní podává jako post-pravda. Inu americký prezident Donald Trump tuto situaci vyjádøil s vìtším taktem, kdy¾ mluvil o „alternativních faktech“. Èlovìk nadaný duchem, shledává, ¾e na dìní lze nahlí¾et z rùzných smìrù, interpretovat je roztodivným zpùsobem, i kdy¾ fakta jsou z hlediska vìènosti jednou prov¾dy daná. Ovšem alternativní výklady jsou v praxi zejména výraznou známkou mediálních kampaní, zahraniènìpolitických analýz a komentáøù, které se sna¾í vsugerovat nám sdìlení o nevšedním úspìchu našeho èasu. No a také jde vìtšinou o bulvární podání, které v hlavách televizních divákù a ètenáøù novin vytvoøí skuteènou paseku. Dezorientované davy nakonec nevìdí „která bije.“
Základní vysvìtlení nám podal ji¾ pøed koncem dvacátého století autor spisu o vzpourách davù, Ortega y Gasset. Napsal toti¾, ¾e se „naše doba vyznaèuje podivným domnìním, ¾e je více ne¾ kterýkoliv èas minulý; ba nevšímajíc si ¾ádné minulosti, neuznávajíc dob klasických a normativních, vidí v sobì samé nový ¾ivot, vyšší ne¾ všechny pøedešlé a nepøevoditelné na nì.“
Tudí¾ svìt je plný iracionálních nálad a pohledù, tak¾e je snadné zamìnit minulý svìt za dìtinské bláboly a naše ¾ivotní zkušenosti pøeválcovat jako neskuteènou povìru. Je-li tomu ovšem tak, ¾e postfaktická iracionalita ovládá publikum dneška, pak ji podléháme všichni – najmì politici, cti¾ádostivé celebrity – v nejlepším pøípadì jen poloslepí vùdci nevidomých zástupù.
Stejnì nabubøelý byl antický Øím, obléhaný barbary. Ruský historik (1938-1980) Andrej Amalrik na dané téma napsal, ¾e v pátém století našeho letopoètu v Øímì vyrùstaly nìkolikapatrové budovy, a v rozmaøilosti u¾ byly parou pohánìny kolotoèe. Kdyby se tehdy v centru veleøíše objevil náš futurolog s bì¾nì u¾ívanými køivkami extrapolaèního rozvoje, mohl by oèekávat, ¾e v pátém století dojde k ekonomickému vyu¾ití páry zatímco ve mìstì se mohly nebo mìly stavìt vì¾ovité domy nebo dokonce mrakodrapy. Omyl – v pátém století se ve skuteènosti na legendárním Foru Romanu pásly kozy.
***
Nositelé Nobelových cen, jich¾ se roku 2017 sešlo padesát, si nejspíše uvìdomili míru tohoto rizika, a vytvoøili malou inventarizaci pohrom, které hrozí souèasnému svìtu. Neopomnìli pøirozenì populaèní rùst, klimatické zmìny a mo¾né zápasy o potraviny a vodu. Také pochopili riziko jaderného konfliktu, zejména proto, ¾e mnozí na tomto poli pracovali. Zaznamenali riziko virových onemocnìní – zejména kdy¾ se pokoušíme v laboratoøích vytvoøit nové viry, o jejich¾ riziku vìdátoøi nemají ani potuchu. /zdùraznìní provedla v roce 2020 Olga J./ Do souètu mo¾ných nehod pøidali i sobectví a ztrátu poctivosti, která se projevuje v malém, toti¾ v zalo¾ení jedincù i ve velkém, ve svìtì mocností. Do inventury nále¾í i vùdcové, zaèasté jako ignoranti. Patøí sem i terorismus, podmalovaný ještì nerovností na planetì, drogy a rùst psychické závislosti, a konec koncù sem patøí i naše neznalosti a komolení zjevných pravd.
***
A tu nás v závìru této pasá¾e napadá, ¾e málokterá pøíhoda mù¾e velkou èást všech rizik ilustrovat tak výmluvnì, jako zkáza Titaniku, svého èasu nejvìtší námoøní katastrofy. I kdy¾ jde o èasovì dávnou pohromu, nikdo na zkázu gigantického plavidla nezapomnìl. V dárkových obchodech se dodnes prodávají malé palubní zvony s letopoètem 1912. Jeden mnohem vìtší visí v pøedsíni autora této úvahy, hned vedle starého portrétu jeho pradìdeèka, který na Titaniku našel svou smrt. A¾ po dnešní dny pokraèuje vyšetøování této neblahé události a filmoví scénaristé natoèili bezpoèet snímkù, které pøipomínají drama, je¾ se odehrálo pøed celým stoletím.
Pokud nìkdo shledá podobnost Titaniku s osudem naší spoleènosti, je tu shoda, která je víceménì náhodná, ale pravdivá. Tak tedy pár základních dat: Titanik si objednala spoleènost White Star Line, a po katastrofálním potopení bylo shledáno, ¾e na tomto „nepotopitelném“ parníku zahynulo 1517 lidí. Po století plném váleèných konfliktù a pøírodních pohrom je tato cifra témìø nevýznamná, nicménì vnímavého èlovìka tato epizoda novodobých dìjin inspiruje k mnoha pouèením.
Titanik se stal klasickou ukázkou naší psychické nedbalosti. Ji¾ pøi konstrukci se projektanti vìnovali zejména luxusním interiérùm v horních patrech, nikoliv vybavení tak øeèeného „nepotopitelného“ veleparníku záchrannými èluny. Všem tøídám ovšem kralovali boháèi, kteøí mìli k dispozici bazén, tìlocviènu, láznì, také knihovnu a taneèní parket. Pøirozenì i luxusní restauraci a paøí¾skou kavárnu. I kdy¾ bylo na palubì pøes 2200 osob, záchranné èluny mohly poslou¾it jen polovinì cestujících. Jejich kapacita èinila jen 1180 míst.
Kapitánem Titaniku se stal Edward J. Smith, èlovìk dùchodového vìku, který dostal za do¾ivotní úspìchy odmìnu v podobì poslední jízdy na kapitánském mùstku. Na velekorábu tedy putovali boháèi v nejvyšších patrech, lidé støedního stavu v patrech ni¾ších, ale i chudina, která se chtìla v podpalubí pøepravit k americké pevninì. Tedy uprchlíci èi migranti.
Titanik sám byl výkladní skøíní dobového vybavení, triumfem techniky, který se pokoušel o pøekonání rychlosti pøeplavby Atlantiku. Závodilo se o modrou stuhu, a tedy se parník nesoucí jméno antických Totánù øítil Atlantikem plnou parou. Hned na zaèátku sice zaèal po¾ár v kotelnì – vzòalo se palivo, leè kapitán se nechal ubezpeèit, ¾e topièi svùj problém zvládnou. Nikdo nevzal v potaz mo¾nost, ¾e bude ovlivnìn pláš» plavidla, který by za normálních okolností mohl odolat i srá¾ce s ledovcem. Kdy¾ se dostalo toto honosné plavidlo do pole ledovcù, bylo mo¾né poseèkat na ranní svítání, kdy bude oceánská hladina mnohem zøetelnìjší. Jak ovšem víme, spoleènost usilovala o rekord a o modrou stuhu za ka¾dých okolností. Opatrnosti bývá èasto namále, tentokrát na ni nikdo ani nemyslel.
Titanik, který opustil irský pøístav 11. dubna 1912, byl na cestì ji¾ ètvrtý den, kdy se 14. dubna dvacet minut pøed pùlnocí srazil s ledovcem. Pohroma byla evidentní – pravý bok Titaniku byl masou ledu rozerván v délce 90 metrù pod èárou ponoru, tìsnì nad úrovní vodotìsných komor. Tyto mohly chránit plavidlo v podpalubí, ale nikdo nepoèítal s mo¾ností, ¾e by komory mohly být zaplaveny z prora¾eného boku – tedy shora. K èemu¾ došlo – a to byl koneèný ortel. Spokojení a nic netušící turisté první tøídy v té chvíli ještì vesele tanèili a u¾ívali si pohodlí interiérù. Nemìli ani tuchu, ¾e se jedná o poslední hodiny jejich vlastního ¾ivota.
Kapitánovi trvalo ještì patnáct minut, ne¾ vydal rozkaz ke spouštìní záchranných èlunù. Došlo tedy k panice – nejprve se mìly nalodit ¾eny, dìti, ale rodiny se nemínily zbavit svých mu¾ských ¾ivitelù. Mnohé èluny byly pøeplnìné, jiné odplouvaly bez vyu¾ití všech míst. Nejmenší nadìji mìli chudáci v podpalubí – jejich touha po nové existenci za Atlantikem vyhasla pøedèasnì. Na Boha si všichni vzpomnìli a¾ v poslední chvíli, kdy poslední pasa¾éry na Titaniku a záchranné èluny vùkol, doprovodili hudebníci na palubì èeskobratrskou písní: Blí¾ k Tobì, Bo¾e blí¾…
Zachránil se ovšem hlavní konstruktér, který si po ètyøi dny u¾íval svého osobního triumfu a také kapitán Edward Smith. Ti se stali hlavními obì»mi následujícího vyšetøování. První záchranné transoceánské plavidlo Carpathia dorazilo na místo, kde ji¾ le¾el Titanic pod hladinou, o pùl ètvrté ráno.
Co¾pak tanec na palubì, ledabylost konstruktéra a únavné selhání kapitána nepøipomínají naše dennodenní selhávání? Inu, je-li podminována planeta jako celek, poèínáme si všichni, právì tak jako naši pøedkové na Titaniku.
Zvolníme sami svùj nekontrolovaný (nekontrolovatelný) rozvoj (pseudorozvoj), šlápneme na brzdu dobrovolnì vèas, nebo budeme jednou pouze bojovat o omezený poèet záchranných èlunù?
BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ
Kapitánovi trvalo ještì patnáct minut, ne¾ vydal rozkaz ke spouštìní záchranných èlunù. Došlo tedy k panice – nejprve se mìly nalodit ¾eny, dìti, ale rodiny se nemínily zbavit svých mu¾ských ¾ivitelù. Mnohé èluny byly pøeplnìné, jiné odplouvaly bez vyu¾ití všech míst. Nejmenší nadìji mìli chudáci v podpalubí – jejich touha po nové existenci za Atlantikem vyhasla pøedèasnì. Na Boha si všichni vzpomnìli a¾ v poslední chvíli, kdy poslední pasa¾éry na Titaniku a záchranné èluny vùkol, doprovodili hudebníci na palubì èeskobratrskou písní: Blí¾ k Tobì, Bo¾e blí¾…