Moje babièka byla ú¾asná ¾ena. A nejen to. Byla diplomatka, soudkynì, rádkynì, babka koøenáøka, hašteøivá paní, blázen, ta co mi naøezala, ta co mì pohladila, nevìøící nikomu a nièemu, obèas taky ale sklonila hlavu, nikdy se nevzdala, tu a tam ledasco pokazila, èasto mnoho napravila a i výjimeènì se spletla.
Byla to ta nejú¾asnìjší Babièka na svìtì.
Minulý èas, jeliko¾ u¾ ne¾ije je sice správný. Jen¾e kdyby jste se mì zeptali, tak minulý èas nepou¾iji. Neumøela. Všechny její vrtochy, rady a moudra tady zùstaly se mnou. Tedy i moje babièka.
Nezemøel ten, kdo ¾ije v mysli ¾ivých. Tohle je citát u¾ našich dááávných pøedkù!
Tedy, zemøela babièka, a» ¾ije Babièka.
Tak by se podivovala nad dnešním svìtem! Ó jak by ¾asla v novotách, kterým se sice bránila, leè zvìdavost byla víc, ne¾ za¾ité a nucené pravdy.
Ó, Ó jak by plakala nad vlastní dcerou, která o padesát let pozdìji, není vùbec pøístupná novotám a inovacím.
Ptám se PROÈ!!!
Moje babièka se narodila v roce 1907.
Moje maminka v roce 1946.
Babièka neztratila nikoho ve válkách, v kterých ¾ila. ®ila v kraji, kde nerekrutovali. Byla z rodiny, kam nepøišli verbovat. I tak si pro¾ili ve válkách své. Mìli VELKÉ HOSPODÁØSTVÍ. Zásobovali a mìli zdroje pro vojsko. Èasto jejich celoroèní døinu shrábnul nìjaký regiment, nebo jak to nazvat. Nicménì... nikdy nepøišli o všechno, ale jejich ¾ivot byl velmi tì¾ký. A kdy¾ si jen já vzpomenu na její vyprávìní, kterak v tý prašivý dobì vìdìli co komu a kam a proè, nikdy by neumøeli hlady. Umìli v tom zkrátka chodit. Nebyli hloupí. A pak v letech normalizace, bylo taky tì¾ko.
V tìch letech bylo znárodòování, nebo u¾ znárodnìno bylo. Ale moje babièka?
Myslíte si, ¾e si na ní nìkdo pøijde?
Krmili se u nás dvì prasata. Jedno ve chlívku na dvoøe a druhé v kùlnì na døevo. A se slovy mé babièky: pøeci tìm chytrákùm nedáme všechno, nesla pašíkovi do kùlny na døevo, tu nejlepší šlichtu. Øezník z JZD zabil pašíka ze dvorka, postavil všem co maj dostát a v noci se udìlala na èerno zabíjaèka. Aby vùnì ovaru neprozradila naše rù¾ové vykrmené tajemství. Na nás si nepøišli. Byly to naše pozemky, naše stroje, naše pole, tak jsme si z nich vzali desátek. Jak øíkala babièka. Ale my jsme nesmìli ani hlesnout.
Moje maminka byla a je stále jiné nátury. Vyrostla v RE®IMU na statku, nechodila na jinou ne¾ základní školu, její rodièe na to nemìli, kdy¾ jim všechno vzali a zemìdìlku tak zvanou hnojárnu dìlali jen kluci. Byla odstrkovaná, jako dcera kulakù, ani nevìdìla o co jde, dodr¾ela pravidla socialistické spoleènosti. Vdala se, pracovala, porodila dìti. Tak, jak se správnì mìlo. ®ádný názor, ¾ádné úchylky, dìlej co máš a opova¾ se nìjak vyboèit z øady.
Byla to pro nì dost slo¾itá doba, moc dìlat nemohli, pokud chtìli trochu slušnì ¾ít.
Ale my mù¾eme. Mo¾ná proto nás mladé, starší lidé nemohou, nechtìjí nebo nedoká¾ou chápat.
Moje maminka ¾ila v jiné dobì, kousek si z toho pamatuju. Ale ona se odmítá posunout. Hlavnì proto, co jí vštípila rodina. A hlavnì spoleènost a doba. Já sama jsem pøesvìdèena a moje dìti mi to velmi èasto dokazují, ¾e èasem èlovìk moudøí a dostává rozum. Není tomu tak mezi mnou a mojí maminkou. Neumím tento problém popsat. Kdy¾ jsem pomáhala jiným starým lidem, tak se v¾dy na mì tìšili. Nebyla jsem jen ta paní co jim pøišla pomoct vy¾ehlit, nebo posekat zahradu. Byla jsem také jejich pøítelkyní. Rádi si se mnou povídali, diskutovali, dokonce i o soukromých a rodinných zále¾itostech. V¾dy jsem z tìchto hovorù brala nìjaké poznatky pro sebe. A také, pokud jsem vidìla problém u nich, jsem nemlèela. V¾dy se našel zpùsob, jak jim øíci, ¾e by mohli dìlat nìco jinak a tím jejich problém nìjak vyøešit. Nikdy to nepokazilo náš hezký vztah.
Kdy¾ to tak obecnì všechno shrnu, pøipadá mi, ¾e v mnoha rodinách mladí, tak staøí se navzájem vùbec neposlouchají. Vyslyší radìji cizí. Pøedevším se ztratila úcta k pøedkùm, kteøí pro¾ili všechny strasti, aby se mohli do¾ít dne zplození nás, nebo našich rodièù. Díky spoleènosti, která vychovávala naše rodièe v ateismu a striktních pravdách, se vùbec vytratila víra. Víra v èlovìka, duši, lásku a vùbec v rodinu. Víra v ¾ivot, který nám dává pøeká¾ky, jen¾ nás mají posílit, abychom naplnili ¾ivot láskou, dìtmi a rodinou. Víra v Boha, která nám mù¾e dát sílu, kdy¾ klesáme pod tíhou ¾ivota. Víra v lidskou sílu, sílu ducha. Tohle komunistický re¾im znièil. Mladí tì¾ko budou mít úctu k pøedkùm, kdy¾ ti naši pøedci znali jen normy a pøedpisy, spoleèenská normalizaèní pravidla a tøeba høbitov brali jen jako nutné zlo, nebo dùkaz své velmi dobré finanèní situace v honosném vzhledu hrobky. Leè, èasto bez kvìtin za celý rok.
Bude to ještì dlouho trvat ne¾ dojde k nápravì tìchto chyb!
Nezbývá, ne¾ vlastní potomky uèit, ukazovat jim to dobré, nezapomenout na špatné. Jistì se tento stav zlepší. Ale zítra to neèekejte. Myslím, ¾e zaèátek je v hledání víry. Tak se kolem sebe dobøe rozhlédnìme...
Ztratila se úcta k pøedkùm
Kdy¾ to tak obecnì všechno shrnu, pøipadá mi, ¾e v mnoha rodinách mladí, tak staøí se navzájem vùbec neposlouchají. Vyslyší radìji cizí. Pøedevším se ztratila úcta k pøedkùm, kteøí pro¾ili všechny strasti, aby se mohli do¾ít dne zplození nás, nebo našich rodièù. Díky spoleènosti, která vychovávala naše rodièe v ateismu a striktních pravdách, se vùbec vytratila víra. Víra v èlovìka, duši, lásku a vùbec v rodinu. Víra v ¾ivot, který nám dává pøeká¾ky, jen¾ nás mají posílit, abychom naplnili ¾ivot láskou, dìtmi a rodinou. Víra v Boha, která nám mù¾e dát sílu, kdy¾ klesáme pod tíhou ¾ivota. Víra v lidskou sílu, sílu ducha. Tohle komunistický re¾im znièil. Mladí tì¾ko budou mít úctu k pøedkùm, kdy¾ ti naši pøedci znali jen normy a pøedpisy, spoleèenská normalizaèní pravidla a tøeba høbitov brali jen jako nutné zlo, nebo dùkaz své velmi dobré finanèní situace v honosném vzhledu hrobky. Leè, èasto bez kvìtin za celý rok.