Covid – zpráva z bojištì
Kdy¾ k nám v bøeznu dorazil èínský balíèek s koronavirem, cítila jsem se strašnì. Hrozba, která visela za humny a my mohli jen bezmocnì èekat, kdy a jak udeøí, kopírovala mou noèní mùru. Pocit blí¾ící se apokalypsy, kterou nelze nijak zvrátit.
V bøeznu jsem se tak cítila. Bylo depresivní mít náhle omezený pohyb venku, chodit všude v roušce, vyhýbat se na ulici kolemjdoucím. Nic podobného naše generace dosud neza¾ila. Jako by zaèala biologická válka. Nad mìstem visel strach.
Potom pandemie koronaviru zasáhla celý svìt a odchýlila køivku vývoje jiným smìrem. Negativnì ovlivnila ekonomiku, pøinesla mnoho osobních tragédií a zdravotní personál provedla peklem. Mnohým zpùsobila psychologické problémy. Moc jsem si pøála, aby nám tato zkušenost pøinesla i mnoho hezkého. Doufala jsem, ¾e nás to vrátí zpátky k sobì a skuteèným hodnotám. V¾dy» jsme na tom byli všichni stejnì, najednou celý svìt na stejné lodi. V Èechách se odehrál malý solidární zázrak. Nedostatek roušek zpùsobil samovolný vznik dobrovolné obèanské iniciativy, všichni zaèali šít. Posílali roušky potøebným.
Uvìdomíme si èasto hodnotu toho, co máme, a¾ kdy¾ o to pøicházíme – a pøesnì tohle se stalo. Zamysleli jsme se nad krásou svobody, dùle¾itostí pøírody, svou vlastní péèí o zdraví. V našem mìstì se v prùbìhu bøezna zavedl nový zvyk. Ka¾dý den v poledne se rozeznìl kostelní zvon, aby nás všechny, vìøící i nevìøící, vyzval k modlitbì. O mìsíc døív by se takovému nápadu všichni divili, ale v bøeznu? Se strašákem covidem za zády? Krásný nápad, který nás spojoval a dojímal.
Øíkala jsem si tehdy, ¾e ve skuteènosti lidstvo potøebovalo pøesnì tohle: zpomalit. U¾ léta filozofové upozoròují na to, jak se poøád vše zrychluje. Od poèátku vìdecko-technické revoluce jsme udìlali neuvìøitelný pokrok, jenom¾e právì pouze na poli vìdecko-technickém, ale co ostatní oblasti? Co naše pøíroda? Co naše duchovní hodnoty?
Mìla jsem velkou radost, kdy¾ se objevily zprávy, ¾e se nad Pádskou ní¾inou i Èínou proèistilo ovzduší. Bylo jasné, ¾e se to všechno vrátí zpátky, a¾ se svìt znovu prùmyslovì nastartuje, ale existovala aspoò titìrná šance, ¾e se mo¾ná nìco nìkde kousek posune k lepšímu. Proto¾e si nyní pøece mnohem lépe doká¾eme pøedstavit, co se vlastnì odehrává s planetou, kdy¾ vyrábíme a produkujeme, kdy¾ stavíme jednu silnice vedle druhé. Jak moc vlastnì pøírodu uzurpujeme a nièíme, jak ji neustále utlaèujeme do ústraní.
Na èas jsme zpomalili. Na první pohled se zdálo, ¾e jsme nový údìl pøijali s pokorou. ®e snad poøád jsme hluboko v sobì všichni soucitní a plní lásky a pochopení. ®e jsme pohlédli do svého nitra a pochopili, jak obrovský potenciál v sobì všichni máme. ®e se snad nìco pohnulo…
Jenom¾e nepohnulo. Svìt nezpomalil. Ekonomické dopady toho všeho ještì pocítíme, ale jinak se nezmìní nic. Jako lidstvo budeme dál tupì pokraèovat na pùvodní cestì. Moje idealistická vize zemøela.
Na povrch zaèaly vyplouvat další vìci. Odehrály se nové události, které provìøily, ¾e mocní budou dál zneu¾ívat svého postu. ®e svìtem nevládne láska, ale peníze. Zkouškou prošla i lidská povaha – a ne v¾dy dopadla dobøe. Nìkteøí zaèali lynèovat naka¾ené. Udávat sousedy, kteøí porušili karanténu. (Zajímalo by mne, který z nich sousedovi nabídl, ¾e mu dojde nakoupit.) Všechny nás ovládl strach. Ukázalo se, ¾e mnozí hrozbu velice podceòují a ignorují. Nedodr¾ují ¾ádná opatøení, je jim to jedno.
V záøí k nám pøišla nová vlna. Silnìjší ne¾ ta první. Tentokrát to ale vìtšina z nás vnímá jinak. Všichni jsme u¾ unavení. Lidé stávkují, odmítají se podøídit. Nedivím se jim. I já u¾ toho zaèínám mít dost. Jestli máme ¾ít v opakovaném vìzení, máme pøijít o svou svobodu pohybu a k tomu ještì i o mo¾nost vydìlat si peníze (napø. mne se zavøení slu¾eb velmi dotýká), tak to to radìji risknu, nakazím se a budu doufat, ¾e mi to vyjde s lehkým prùbìhem. Ne¾ ¾ít celý ¾ivot v karanténì, radìji tohle. Risknu to. ®ivot zkrátka je smrtelný. A nelze proto ¾ít v neustálém strachu.
Nezdá se, ¾e bychom nad virem vyhrávali. Naopak je na naší stranì stále více pora¾ených. Je jich mnohonásobnì víc, ne¾ se ukazuje v tabulkách. Znám ve svém okolí na desítky pøípadù, kdy nemocní se všemi pøíznaky covidu zùstali deset doporuèovaných dní doma, ale na testech vùbec nebyli. Je slo¾ité se na nì dostat. Navíc lepší léky stejnì nedostanete. Pokud nemáte komplikace, chce to prostì vyle¾et, testy tu nemají ¾ádný smysl.
Dá se pøedpokládat, ¾e i v jiných krajích je situace podobná. Tak¾e co se týká promoøenosti, je situace mnohonásobnì horší, ne¾ se ukazuje na oficiálních grafech. Ale mù¾eme se na to dívat také obrácenì, je mnohonásobnì lepší, proto¾e se zøejmì pøese všechny snahy pøirozenì promoøujeme. A potvrzuje se navíc, ¾e si opravdu velmi vysoké procento naka¾ených projde onemocnìním bez potøeby lékaøského ošetøení. Zároveò se jedná o mnohem vyšší procento, ne¾ vypadá v tabulkách. Smrtnost je tím pádem mnohem ni¾ší ne¾ ta oficiální – a to je další dobrá zpráva.
Z vlastní zkušenosti vím, ¾e je tu ještì další faktor, proè èísla v tabulkách neodpovídají realitì. Od zaèátku epidemie odborníci tvrdí, ¾e se v tabulkách díváme do minulosti. Je to proto, ¾e trvá nìkolik dní, ne¾ se u naka¾eného projeví první pøíznaky. Jenom¾e my se nedíváme do minulého století, my se díváme do pravìku. Minimálnì v našem kraji urèitì. Proè? Proto¾e objednání na test trvá deset a¾ ètrnáct dní. Ironicky tu pak dochází k tomu, ¾e kdy¾ onemocníte, jdete na test a¾ ve chvíli, kdy u¾ vlastnì nejste infekèní. Je to dost nepøíjemné, proto¾e naøízená karanténa se poèítá a¾ od chvíle testu, tak¾e vás potom èeká dalších 10 dní doma – u¾ úplnì zbyteènì. Statistika vás ovšem vidí a¾ v tuhle chvíli, podle ní jste nemocní a¾ teï. Papírová epidemie je úplnì jinde ne¾ ta skuteèná! Honíme se tu za lochnesskou pøíšerou.
Tímto úhlem pohledu dostávám na epidemii trochu jiný názor. Nebudu tvrdit, ¾e „je to jen chøipeèka“, i kdy¾ ta španìlská zabila mnoho lidí. Ale nelze to takto shrnout. Ka¾dé tìlo reaguje na vir jinak a nikdo z nás si nemù¾e být nièím jistý, chce to pokoru. (Ale ne strach!)
Zaèínám chápat ty, kteøí demonstrují proti vládním opatøením. Nìkterá jsou navíc skuteènì nesmyslná (zavøené obchody místo toho, aby se do nich pouštìl v¾dy jen urèitý poèet lidí závislý na ploše, zákaz vycházení v noci) a o úèinnosti jiných se dá hodnì polemizovat. Nejvìtší význam a smysl mají urèitì roušky, peèlivá dezinfekce rukou a sociální zdr¾enlivost. (Vìøím, ¾e kdybychom v tomhle byli všichni dostateènì ukáznìní, bohatì to staèí!)
Pøipouštím a uvìdomuji si, ¾e je snadné kritizovat. Vláda to vùbec nemá lehké a nechtìla bych být na jejich místì. Uèí se za pochodu, zkoušejí nové zpùsoby, jak to pojmout, ka¾dá strana jim dává jiné informace. A oni pøitom netuší, s èím vlastnì bojují. Støílí do prázdna a doufají, ¾e nìkterá z kulek si najde svùj cíl.
Všichni ale tušíme, ¾e takhle nelze dlouhodobì ¾ít.
Vím, ¾e tu máme poøád problém pøeplnìných nemocnic (na druhou stranu záchranáøi si stì¾ují, ¾e mnozí pacienti volají pomoc zbyteènì, potøebují spíš prášek na uklidnìní ne¾ nemocnièní péèi). Snad by se tedy dala najít øešení, která by inovovala ta stávající?
Mìli bychom zamìøit svou ochranu na dùchodce a ohro¾ené skupiny obyvatel (lidé s nadváhou, kteøí trpí cukrovkou èi vysokým tlakem). Pøedevším ti by mìli zùstat v karanténì, a proto právì sem bychom mìli smìrovat naši pozornost, finance a èas. (Vyhradit dùchodcùm opìt urèitou otevírací dobu v obchodech. Zajistit hlídání dìtí pro rodièe, kteøí nemohou pracovat z domova, aby vnouèata neskonèila u prarodièù. Poskytnout dùchodcùm sociální pracovníky, kteøí by jim nakupovali. Komu ovšem pomù¾e rouškovné?)
Ostatní obyvatelstvo bychom mìli nechat pøirozenì promoøit, jak se spekulovalo v zaèátcích a i mnì se to pùvodnì zdálo jako šílený nápad. Ale nyní ji¾ souhlasím. Stejnì se tak dìje.
A ¾e tak mluvím jen proto, ¾e jsem to u¾ prodìlala a nemám strach? Omyl. Jsem na tom stejnì jako všichni dosud nenaka¾ení. Nevím nic, nemám jistotu. Covid se potvrdil u man¾ela i dcery, já se o nì oba starala, ale oba moje testy dopadly negativnì. Buï jsem asymptomatická, nebo jsem zatím jenom mìla štìstí. Stát se mù¾e leccos a jisté je jenom to, ¾e další vlna zase pøijde.
Dívám se teï na koronavirus ale úplnì jinak ne¾ na jaøe. Rozhodla jsem se ho pøestat bát. Pøijala jsem ho jako nezbytnou souèást ¾ivota a tohoto svìta. U¾ tu s námi prostì bude. Nechci se proti nìmu nechat oèkovat, pokud taková látka bude, chci se nauèit s ním ¾ít. Vybudovat si proti nìmu vlastní imunitu, nauèit tìlo na nìj reagovat. Odmítám trpìt noèními mùrami. A prosím vládu a média, aby je ve mnì u¾ neprobouzely.