Svìt u¾ nikdy nebude stejný
Pandemie koronaviru nás mìní. Všichni si uvìdomujeme, ¾e je a ještì bude natolik rozsáhlá, ¾e zcela odchýlí køivku souèasného vývoje jiným smìrem. Ne nutnì špatným. Mo¾ná nás to vrátí zpátky k sobì a ke skuteèným hodnotám.
Podobnì jako svìtové války zasáhne i koronavirus opravdu celý svìt. A bude to bolet. Odehraje se mnoho osobních tragédií a zdravotní personál si projde peklem, které logicky nemù¾e zùstat bez psychologických následkù, ekonomiku mnoha zemí to zlomí nebo minimálnì oslabí. Èeká nás tì¾ké období. Ale jsme na tom všichni stejnì, najednou jsme na stejné lodi.
A stanou se i hezké vìci. Dìjí se u¾ teï. Nedostatek roušek zpùsobil samovolný vznik dobrovolné obèanské iniciativy: zaèal vyrábìt ka¾dý, kdo mì doma šicí stroj, aby mohl poslat roušky potøebným. A proto¾e si my lidé èasto uvìdomíme hodnotu toho, co máme, a¾ kdy¾ o to pøicházíme, zaèínáme plnì chápat krásu svobody, která nám všem teï tolik chybí a na kterou se všichni zase moc tìšíme. Snad si budeme i víc vá¾it pøírody, která nám je náhle vzácnìjší, a obchoïáky u¾ nebudou tak narvané k prasknutí jako døív. Budeme si jistì víc vá¾it svého zdraví a vìøím, ¾e spousta z nás se o nìj bude lépe starat.
V našem mìstì se ode dneška bude ka¾dé poledne rozeznívat kostelní zvon, aby nás všechny, vìøící i nevìøící, vyzval k modlitbì. Pøed ètrnácti dny by se takovému nápadu všichni vysmáli, ale teï? Budeme namìkko, kdy¾ si pøedstavíme, ¾e všichni, celé mìsto, myslíme v jednu chvíli na toté¾. Tìším se na to, bude to fajn.
Ve skuteènosti lidstvo potøebovalo pøesnì tohle: zpomalit. U¾ léta si toho všímáme, jak se poøád vše zrychluje, filozofové na to upozoròují. Od poèátku vìdecko-technické revoluce jsme udìlali neuvìøitelný pokrok, jenom¾e pøedevším právì pouze na poli vìdecko-technickém, ale co ostatní oblasti? Naše duchovní èistota, skuteèné hodnoty jako láska nebo èest? Velmi mì trápí, jak zcela neodpustitelnì zanedbáváme a likvidujeme pøírodu, kterou neustále více a více utlaèujeme do ústraní. (Návrat labutí a ryb do Benátek stejnì jako èistší ovzduší nad Èínou je jen zlomkový pøíklad toho, jak moc potøebuje planeta odpoèinout od našich technických a chemických vymo¾eností.)
Teï jsme všichni zpomalili. Nebìdujme nad tím, nelitujme se a proboha, pøedevším nelynèujme naka¾ené. Nenechme v sobì pøevládnout strach. Postavme se k nìmu èelem. Buïme kreativní. Sami v sobì se na chvíli zastavme. Nespìchejme nikam. Pøijmìme to zastavení s pokorou, nechme èas plout. Pohlédnìme do svého nitra a pochopme, jak obrovský potenciál v sobì všichni máme - jsme pøece hluboko v sobì všichni soucitní a plní lásky a pochopení.
