Milí ètenáøi poslední úvahy o tomto svìtì, které mùj man¾el napsal, byly vydány v únoru letošního roku, dva týdny pøed jeho odchodem. On vìdìl, ¾e náš svìt se brzy zmìní, jak z jeho posledního díla je zøejmé. Olga
SLOVO ÚVODEM O èem pojednává tento soubor úvah? Inu o mnohonásobné krizi dnešního svìta, který vybudoval stì¾í zvladatelné mocenské systémy, podminovanou ekonomiku, a ovládl prostor èlovìka, který se stì¾í orientuje v pavuèinové síti tìchto pøediv. Nejsme navíc s to se dohodnout zka¾eným jazykem se záplavou nesrozumitelných symbolù, postrádáme vize našich pøíštích cest a oèekávání – krom nekoneèného narùstání hmotných statkù. A to bez ohledu na stále se zvyšující devastaci pøírody, s ní¾ zacházíme, jako bychom jí disponovali na jedno pou¾ití. Ovšem opouštíme i duchovní dìdictví pøedešlých vìkù, a pøehlí¾íme reálné sociální bouøe a mo¾nost, ba i zkušenost apokalyptické zkázy, která oprávnìnì provází lidstvo od samotného poèátku.
Kumulaci tìchto bolákù soudobé civilizace sleduji ji¾ mnoho desítek let – od rukopisu Pandoøiny skøíòky, která byla sepsána v roce 1970, kdy pojem ekologie byl ještì – alespoò terminologicky – jevem zcela novým. O totální krizi jsem vydal samostatnou studii, k ní¾ mì inspirovali kolegové na univerzitì v New Jersey. Co mne ovšem hnìtlo nejvíce - byla lhostejnost zástupù, které si neuvìdomují, na jak vratké kocábce se plavíme uprostøed nekoneèného mno¾ství vesmírù. Ponìkud mì inspiroval britský filozof Thomas Hobbes (1585-1679), který napsal se znaèným pøedstihem, ¾e „peklo je pozdì poznaná pravda.“ Za takovéto zpo¾dìní se ovšem platí, nejen v obèanském ¾ivotì, ale i v planetárním sou¾ití. Inu mìl pravdu antický filozof Diogenés ze Sinópe, který pøed dvìma a pùl tisíci lety shledal, ¾e „èlovìk je uèeò a bolest je jeho mistrem a nic se nenauèíš bez bolesti.“ Tedy nás èeká dosti bolestivá kura, ne¾ pøijdeme na platnost dávné Diogenovy myšlenky, ¾e „èím moudøejší je èlovìk, tím ménì má potøeb.“
Jsem vìru stár a pravdìpodobnì se definitivního konce mých úvah nedoèkám. Budu však rád, kdy¾ se díky tìmto úvahám zamyslíte sami nad vlastním osudem. Tak jako tak nás èeká ¾ivot bez slavností a dlouhá cesta bez hospod, jak seznal ji¾ hodnì dávno Diogenùv vrstevník, øecký filozof Démokritos…
Slavomír Ravik/Listopad 2017
* * *
MYŠLENKA
Myšlenky jsou prostøedkem, který rozvíjí
civilizaci. Jsou roznìtkou revolucí. V myšlence
mù¾e být více dynamitu ne¾ v mnohých bombách.
(Duchovní Vincent Bishop).
Na svìtì není nic mocnìjšího, ne¾ myšlenka,
která pøišla vèas.
(Victor Hugo)
Je vìru podivuhodné, ¾e se v jednom, tedy v našem posledním století, vynoøilo tolik objevù, o nich¾ se lidem posledních tøí tisíciletí mohlo jen snít. Pøesto je paradoxem, ¾e se na nové otázky sna¾íme odpovídat recepturami dávných vìkù, a ¾e se tedy naše bì¾né myšlení ubírá po starých kolejích. Na èerstvé problémy nejsme s to odpovídat na pøimìøené úrovni.
Ne¾ se dostaneme k dalším úvahám o stylu našeho uva¾ování, bude u¾iteèné si pøipomenout vnímání Emanuela Rádla, který pøed stoletím ve svých Dìjinách filozofie ilustroval polohu našeho myšlení na postavì Je¾íšovì. Povšiml si, ¾e si naše doba zvykla hromadit fakta, jako by jen napichovala motýly na špendlíky. Dovedeme náramnì tøídit a popisovat takzvané objektivní údaje: pod stejným zorným úhlem se vyrovnáváme s nej¾havìjšími problémy dnešních dnù, s depresemi souèasného èlovìka. Tak také posuzujeme roli èlovìka v dìjinách a nejsme s to ani pochopit výsledky vìdeckého bádání a jejich dopadu. Zùstáváme u mdlého vyu¾ívání dostupných dat a u kapesní èi stolní komunikaèní techniky.
Emanuel Rádl tedy obna¾il naše duchovní mezery na Je¾íši. To ještì netušil, ¾e se politikové na poèátku tøetího tisíciletí budou vzdávat køí¾ù ve školách, ¾e se budou obávat slavit velikonoce èi vánoèní svátky, a ¾e do ústavy Evropské unie dokonce køes»anství nevlo¾ili mezi základy naší civilizace. Hnidopichové se ovšem ptají, zda Je¾íš vùbec ¾il, k jaké patøil sektì, jak se oblékal, z jakých sociální pomìrù pocházel a zda jeho matka zùstala pannou èi nikoliv. Odborníci shledávají, ¾e musel být slabší fyzické kondice, kdy¾ zemøel na køí¾i po tøech hodinách, zatímco jiní odsouzenci se na této konstrukci trápili i nìkolik dní.
A probìhlo opravdu sèítání lidu, jak se píše v novozákonních textech, a narodil se vskutku v Betlémì? Objevuje se Pilát Pontský v seznamu øímských úøedníkù? Nakonec našli archeologové Pilátùv náhrobek, pasáci objevili novozákonní svitky a postupnì byly vyøešeny mnohé všeteèné otázky. Inu jsme i nadále zvídaví, pokud se obecný lid o tyto problémy vùbec zajímá. V podstatì se však èlovìk pøestal ptát na základní pravdy. Tedy nezajímá se o témata biblických otázek, na roli lidstva v pozemském putování. Autoritou dneška by se mohl stát Francis Bacon, který k otázce „co mám dìlat“, dodal „abych byl pánem na tomto svìtì“.
Tedy dva názory, dva postoje k jedineèné a neopakovatelné roli jednoho ka¾dého z nás. Èím víc jsme se vzdalovali pátrání po našem údìlu, tím ménì jsme se zamìstnávali smyslem svého bytování na jedineèné pouti. Z Je¾íše se tak stala èasem jen vybledlá historická kuriozita. Budeme-li pátrat po genezi našich dnešních myšlenkových pochodù, shledáme, ¾e nás formovala staletí dávno minulá.
×
Snad se všechno poèalo okam¾ikem, kdy renesanèní èlovìk pocítil únavu z dlouhého èekání na spásu, na poslední soud a na vìèný ¾ivot. Chtìl se spasit sám, vyøešit problém hmotné bídy z dostupného materiálu a na tomto svìtì; rozhodl se prostì pøenést øešení svých problémù na pevnou zemi. Svìt se v té dobì stal také daleko zajímavìjším ne¾ kdy pøedtím. Na obzoru zaèalo svítat nové technice, první koráby se vydávaly na objevitelské cesty k zámoøským konèinám. Lodì sice pøivá¾ely ukoøistìné zlato, ale moøeplavci na svých dobyvatelských výpravách a pøi podmaòování cizích svìtù ztratili širší perspektivu. Zaèali mìøit dostupný svìt mìøítkem vlastního ¾ivota a širší èasové horizonty poèaly blednout ve stínu okam¾iku, momentálního èinu a bezprostøedního úspìchu.
Ruku v ruce s tímto zalo¾ením došlo k prvním pøevratným objevùm vìdy. Koperník posunul zemìkouli ze støedu vesmíru na obì¾nou dráhu kolem Slunce a otec novodobé fyziky a pøírodovìdy Galileo Galilei uèinil pøírodu støedem svého zájmu. Vzniká klasická mechanika, Isaac Newton objevuje gravitaèní zákon, rodí se kyvadlo a s ním i nejdokonalejší pøístroj své doby – hodiny v našem smyslu slova. Francouzský filozof René Descartes pøipodobòuje k tomuto veledílu celý vesmír - celý svìt se v jeho oèích promìnil v hodinový mechanismus, který Bùh kdysi natáhl – a nyní ji¾ tyto stroje jenom bì¾í podle daných zákonù mechaniky. Zatímco Descartes ještì pamatoval na toto první cvrnknutí, které uvedlo do chodu èas a pohyb tehdy známého vesmíru, jeho následovníci zapomínali na ono první nata¾ení a tak svìt u¾ zùstal jen obdivuhodnou mechanikou.
Na celé èáøe vítìzí i matematika a nìmecký filozof Immanuel Kant se domnívá, ¾e ve vìdì je jen tolik vìdeckosti, kolik je v ní matematiky. Všechny objevy té doby mìly nepochybný význam pro pokrok lidského ducha, tøeba¾e kdosi napsal, ¾e nositelé fyzikálních pøevratù byli „chladní jako bolševici a nepoetiètí jako logaritmické tabulky.“
Jedné osudové chyby se ovšem tito mu¾i pøece jenom dopustili. Èlovìk má toti¾ v¾dycky tendenci zjednodušovat svùj pohled na svìt, co¾ nám jako jejich dìdicùm vskutku zùstalo. Tak Descartes porovnával èlovìka s nata¾eným strojem a ve zvíøatech vidìl nejspíše obdobu chodících automatù. Tvùrci klasické mechaniky studovali zejména zákony, podle nich¾ se pohybují kuleèníkové koule po zeleném suknì – a na tyto prosté posuvy v èase a prostoru se pokusili zredukovat i ¾ivou pøírodu. Byl to èas lineárních systémù, které jsou uspoøádané a dají se popsat lineárními rovnicemi, které nabízejí jednoduchá øešení. O pár století pozdìji, tedy v èase, který pro¾íváme, se objevily systémy nelineární, teorie chaosu èi katastrof, k nim¾ se pozdìji vrátíme. Naši øadoví obèané se tìmito objevy tuze nezabývají, i kdy¾ si následkù – èasto se slzami - u¾ívají dosyta.
×
Vra»me se však do svìta lineárních rovnic. Tehdy se stal jediným objektem pozornosti spoèitatelný svìt, trojrozmìrný prostor a hmota v pohybu – co se do zorného pole tohoto prizmatu nevešlo, bylo druhoøadé, subjektivní a tedy – svým zpùsobem – ani neexistovalo. Tehdejší velikáni nemohli ovšem ani tušit, ¾e tento pohled na svìt, na ¾ivot a vìci kolem nás, je svým zpùsobem atentátem na ¾ivou skuteènost a na smysl naší existence vùbec.
Lze ovšem dìní kolem nás sledovat bez vztahu k okolnímu svìtu? Koneènì podívejme se, jak si – ve svých limitovaných mo¾nostech – zjednodušili pohled na svìt vùkol naši pøírodovìdeètí velikáni. Tak Galileo pravil doslova: „Vìøím, ¾e filozofie jest kniha pøírody, kniha poøád otevøená pøed námi… písmeny této knihy jsou trojúhelníky, ètverce, kruhy, ku¾ele, pyramidy a jiné obrazce matematické...“ Heslem se stalo tvrzení: mìøit, co mìøit lze a uèinit mìrným i to, co bezprostøednì mìøit nelze. Anglický filozof David Hume šel ještì dál: „Vezmeme-li do ruky nìjakou knihu, napøíklad o teologii nebo o školské metafyzice, zeptejme se: je v ní abstraktní úvaha o kvantitách nebo èíslech? Není. Je v ní nìjaká experimentální úvaha o faktech a existenci? Není. Hoï ji tedy do ohnì; nebo» není v ní jistì nic jiného, ne¾ sofistika a iluze.“ Tedy bychom mohli rovnou spálit všechny spisy všech vìkù – a nedivme se, ¾e dìdictví Pythagorovy vìty se zapsalo do lidského podvìdomí hloubìji ne¾ napøíklad ideje Platónovy èi Aristotelovy.
Iluze pøevést celý svìt na jednoho jednoduchého spoleèného jmenovatele klasické fyziky, najmì na mechaniku, dostáhla vrcholu v devatenáctém století. Badatel Hermann Helmholtz, zvaný Øíšským kancléøem vìdy, se vyjádøil lapidárnì: shledal toti¾, ¾e problémem fyzikální vìdy je pøevést pøírodní jevy na nezmìnitelné pøita¾livé a odpudivé síly, jejich¾ intenzita závisí jenom na vzdálenosti. Doslova uvedl, ¾e úloha vìdy „skonèí, jakmile všechny pøírodní jevy budou pøevedeny na jednoduché síly a bude dokázáno, ¾e je to jediný mo¾ný pøevod, jeho¾ jsou tyto jevy schopny.“ Pozoruhodný je ovšem dodatek, ¾e o pár let pozdìji vystoupil Albert Einstein s teorií relativity, co¾ byl poèátek nových objevù, které neèekanì pøevrátily naše myšlení.
Ve svìtle tìchto fakt je ú¾asná pøipomínka na století francouzské revoluce, kdy¾ jinak významný chemik Lavoisier srovnával pokusnì dýchání morèete s plápolající lampièkou. Pøi spalování i pøi dechu u¾ívalo zvíøátko, stejnì jako lampa, kyslík, a obojí uvolòovalo do ovzduší kyslièník uhlíku. Z èistì chemického uva¾ování jde o stejné procesy, ale souèasnì o optický klam. Podle tohoto pozorování bychom mohli i èlovìka porovnávat s obyèejnými kamny. Jindy bychom mohli v tìle vidìt prazvláštní chemickou továrnu, v ní¾ se stále rozpadají a utváøejí slo¾ité organické molekuly. Dokonce bychom mohli potvrdit Lavoisierovo tvrzení analýzami a rovnicemi.
Zále¾í ovšem na tom, jaké otázky budeme øešit. Budeme-li v èlovìku jako lidské bytosti vidìt obyèejná kamna, dostaneme pøirozenì kladnou odpovìï. Stejnì bychom v nìm mohli vidìt chodící automat nebo dokonce jen stroj, jak usoudil la Mettrie, anebo skøíòku na nástroje, jak soudil slavný lékaø sedmnáctého století, slovutný profesor anatomie Georgie Baglivi. Zuby mu pøipomínaly nù¾ky, ¾aludek sklenici, ¾lázy se v jeho oèích staly síty, cévy trubièkami a srdce èerpadlem. Inu chceme-li takto vidìt èlovìka, musíme odhlédnout od všeho, co v lidském stvoøení mìøit nelze, co nemù¾eme posoudit pohledem na misky vah.
Byl to tedy, a do jisté míry je dodnes, odkaz klasické mechaniky. Mù¾eme tedy mìøit proudy pùsobící v lidském mozku a odhlédnout od všeho, èím mozek mù¾e být. Dokonce mù¾eme provádìt experimenty se psy nebo s pokusnými morèaty. Podobností tu najdeme víc ne¾ dost – ale trápená zvíøátka nás sotva mohou pøesvìdèit, ¾e velká díla lidského ducha vznikala a rodí se na humusu nejelementárnìjších pochodù. O svìdomí, o duchovním zalo¾ení èlovìka se ovšem jako o neva¾itelných pojmech nedozvíme nic. I nejskvìlejší obèané planety, skuteèní duchové našeho èasu, nám o svých zá¾itcích a zalo¾ení nebudou vyprávìt – proto¾e nemohou, neb nenajdou patøiènou slovní výbavu, anebo si svá tajemství ponechají, nebo o sobì jako o nositeli inspirace ani nevìdí.
Jestli¾e jsme do této chvíle vzpomínali na nedokonalou minulost vìdy a myšlení, tedy asi jen proto, ¾e jsme tyto náhledy v bì¾ném ¾ivotì podìdili jako dávný odkaz. Dávné náhledy našich pøedkù, nezájem o duchovní proporce svìta, i o konstrukci zázrakù, obsa¾ených v poèítaèové technice, èi v televizních bednách, jimi¾ média ovlivòují naše myšlení, jsou dokladem toho, ¾e jsme nedokázali dávné dìdictví setøást ze svých myslí.
×
Pøitom nezapomínáme na pøehnaný optimismus pøírodovìdcù pøed zaèátkem minulého století. Zejména fyzika se pokládala do poslední chvíle za uzavøený, hotový systém, který nepotøebuje ji¾ zvláštní korekci. Matematikové ještì na poèátku minulého vìku dál dokazovali, ¾e telegrafní spojení mezi Amerikou a Evropou je nemo¾né, létání s pøístroji t쾚ími ne¾ vzduch bylo do poslední chvíle pokládáno za nesplnitelnou vizi. Elektøina nemìla být nikdy praktickou a pou¾itelnou formou síly, pøenášení hlasu drátem bylo provázeno adjektivem „slabomyslné“. Atomová energie nemìla být nikdy uvolnìna, elektrické svìtlo nemìlo šanci nahradit plynové lampy, èlovìk nemìl nikdy pøe¾ít stav beztí¾e a o kosmických letech se psalo jen v dílech Julese Vernea a nìkterých dalších snílkù.
Francouzská Akademie vìd nepøijímala práce na tøi témata: kvadratura kruhu, øiditelné balony a tunel pod Lamanšským prùlivem. Pøitom vìtšina zmínìných a suverénních rozhodnutí byla podlo¾ena øadou matematických rovnic, slo¾itými a pøesvìdèivými propoèty. Tedy bychom si mìli odvodit jedno pouèení – ¾e mezi myšlenkovou správností a pravdou existuje pøece jenom rozdíl, který bychom nemìli ani v bì¾ném ¾ivotì opomenout.
Z toho, co tu bylo uvedeno, si dovedeme pøedstavit význam pøevratu, který se odehrál v minulém století: Einsteinova teorie relativity, objev radia a rentgenových paprskù, kvantová teorie, objev jaderné struktury, zásadní prùlomy v genetice, objev genetického kódu, odvaha lékaøù, kteøí pokládali do té doby srdce za nedotknutelný orgán, nástup elektroniky, která otevøela dveøe pro ètvrtou prùmyslovou revoluci… po dávné konstrukci parního stroje a zavádìní elektøiny a prvních poèítaèù nastal vìk robotizace. Nastal èas kosmických letù, vysílání sond do sluneèní soustavy i do hlubin vesmíru. Nicménì vìda sama se oprostila od dávné nadutosti a sebejistoty badatelù, kteøí kdysi, ve vìku mechaniky, zakládali náš triumfální dnešek. Kdy¾ se jeden z badatelù Sean Carrol zabýval Velkým tøeskem, poèátku našeho vesmírného dìjství, pøiznal, ¾e „je to nìco, co nezapadá do naší logiky vnímatelného svìta.“
A dodal, ¾e „musíme lidem dát vìdìt, ¾e ve skuteènosti sami nemáme tušení, o èem mluvíme“. Naše informace nejsou úplné.“
Samosebou se zmìnil i náš ¾ivot – zejména v menší èásti vyspìlého svìta. Alespoò v tìchto konèinách uspìl boj s tradièní bídou – i kdy¾ spoleènost v tomto sna¾ení obstála jen proto, ¾e dovedla skvìle manipulovat svìtovými zásobami surovin, technikou, hotovými výrobky – a bohu¾el i èlovìkem. Klasická vìda a také ekonomika, které se zrodily z principù spoèitatelného svìta, sice obstály, ale to jen proto, ¾e pøehlédly skuteènost, ¾e èlovìk nemù¾e v¾dycky jen získávat. Ka¾dým vzestupem blahobytu se musí mnohého také vzdávat. Jednou vody, jindy èistého vzduchu, také svobody individuality a duchovního ladìní obecného lidu.
I kdy¾ konèí éra tradièního prùmyslu, nezapomeòme, ¾e pøedchozí prùmyslové revoluce spoèívaly na jednoduchém principu – na rozdìlení slo¾itých pracovních operací na drobné úkony, tak¾e i nekvalifikovaný èlovìk u pásu si mohl rychle osvojit rutinní pohyby a zapojit se „do øady.“ Tedy dìlník, kdysi zvyklý vytváøet celý výrobek sám, byl odsouzen ke galejím stereotypní, v podstatì bezduché práce. To byla jediná cesta k vysokým výkonùm a k relativnì levnému tovaru. Èlovìk galejník se v osudném rozhodování vzdal své individuality ve prospìch vlastního nasycení. Ekonomika smìøovala k láci, k vysokému objemu, ale souèasnì zaèaly hmotné zájmy pøekrývat a odsouvat hodnoty ducha. Technika zaèala diktovat takt mechaniky, svou vùli i tempo èlovìku. Lidé se stali abstrakty, která lze velmi snadno nahradit. Lidská bytost, která je s to, dejme tomu jako klavírista, ovládnout celou klávesnici svého duševního piana, se spokojila s tím, ¾e vy»ukávala nìkolik málo tónù na všeobecnì známou a hezky ohranou melodii. Pøizpùsobivost nám ovšem zùstala i v mìnícím se èase a prostøedí – to je odkaz èasù minulých i souèasných.
Pøizpùsobení ovšem nekonèí jen u výrobního soukolí. Lidé se pøizpùsobili nárokùm doby, také svým ¾ivotem a rostoucími nároky. Tak se z nìkdejších nádeníkù stali ochotní zamìstnanci, jim¾ zprvu nedocházelo, ¾e jsou snadno zamìnitelní roboty. Jejich konzumní nároky jsou bez mezí, a tedy selhaly nìkdejší pøedstavy, ¾e èlovìk se zaène ve volném èase kultivovat. Nikoli – jenom školská výuka se zaène svou úrovní sni¾ovat, aby byla pøístupná všem.
Co¾ posléze skonèí tím, ¾e se nìkdejší obsluha mechaniky stala povolným a èasto poslušným soukolím kteréhokoli re¾imu na této planetì. Zprvu vkusem, naivním nadšením, posléze i potìšením u televizních bednièek. Lidé nenadaní duchem se sklonili pøed informacemi a obrázky, které nám nesdìlují, samozøejmì, skuteènì ovìøené informace, ale ladí nás na pøedem projektované myšlení. Jak si èasto uvìdomujeme, slou¾í zkreslené polopravdy nikoliv pouèení, ale nauce, jak bychom mìli sami myslet, uva¾ovat a posuzovat okolní svìt. Tak se stalo, ¾e potenciální hrobaøi podnikatelské elity, se promìnili ve zvláštní rod, zvaný homo economicus.
Naneštìstí mají televizní aparát i nejubo¾ejší chudáci ve svých slumech, v ubohých boudách, aby se dovídali o pozemském ráji zvaném Amerika nebo Evropa. Netuší, ¾e jsme museli zaplatit svou døinou a pílí vysoké školné, ¾e se dlouhé generace dopracovaly patøièné zruènosti. I nedivme se, ¾e zatou¾ili podílet se s námi na plodech posledního evropského tisíciletí. Zejména, kdy¾ vìtšinou postrádají vodu a základní potraviny, jimi¾ ve vyspìlých zemích doslova plýtváme. Tím spíše, kdy¾ se hromadného konzumování úèastní èasto lidé, kteøí ztratili respekt pøed hlubšími horizonty a smyslem lidského ¾ivota.
Èeský filozof Rudolf Jièín tak pøípadnì vyhodnotil postavení a úroveò souèasné civilizace následující pasá¾í: „Pøedstavme si takzvanì inteligentní tvory z vesmíru, kteøí navštívili Zemi, aby se pouèili o èlovìku. Samozøejmì se jich ihned ujímají intelektuálové. V jejich doprovodu navštíví cizinci nìkolik koncertù. Na programu tentokrát kupodivu není Armstrong a Fitzgeraldová, ale Bach a Beethoven. Poté si cizinci prohlédnou galerie, prostudují krásnou literaturu, nauèné a filozofické slovníky. Strnou v nìmém ú¾asu nad velikostí èlovìka.
Jak nádherný tvor je èlovìk, zaplesají cizinci. Jen jedno jim nejde na rozum: proè je historie tìchto velkolepých tvorù plná nejbestiálnìjšího krvavého øádìní a nejodpornìjších zloèinù? Proè se z továren, nazývaný lidmi jatkami, ozývá ten nervy drásající øev zoufalství a bolesti?
Intelektuálové blekotají nebo krèí rameny. Pøedstavme si, ¾e cizí tvorové budou studovat èlovìka bez moudrého vedení intelektuálù, stejnou metodou, jí¾ zoologové bì¾nì studují zvíøata. Náhodnì pochytají nìkolik desítek lidských exempláøù a podrobí je rùzným testùm. Nebudou studovat mýtus, který o èlovìku vytvoøili intelektuálové, ale èlovìka statistického neboli prùmìrného.
Nech» provedou s náhodnì vybranými lidmi bì¾né testy vìdomostí a inteligence. O výsledcích nelze pochybovat – budou katastrofální. Kdyby s nimi byli seznámeni intelektuálové, propadli by se studem nad mentální úrovní svých lidských spolubratøí. Inteligence a vìdomosti nám ale o èlovìku mnoho neøeknou. Pøeceòování tìchto kvalit v moderní dobì je u¾ samo o sobì dùkazem úpadku èlovìka. Pro poznání a hodnocení èlovìka je dùle¾itá pøedevším jeho morálka.“ No a v tomto ohledu jsme vìru nepostoupili, a tudí¾ jsme podle citovaného filozofa ani ¾ádného pokroku nedosáhli.
×
Povšimnìme si v této souvislosti jednoho paradoxu: lidé si vytvoøili mechanickou, racionální koncepci v touze, aby mohli nevysvìtlitelný svìt vtìsnat do pøehledných schémat. Chtìli jistì poznat svìt, aby ho mohli pochopit a ovládnout. Avšak co bylo výsledkem této zvídavosti? Byla to spoleènost s výkonnou ekonomikou, s mocenskými elitami, pavuèinovou sítí totálnì neprùhledných vztahù, se spletitými pøedivy øízení, které se vymykají lidské kontrole. Nejen to – stojí proti èlovìku jako nesmírná, nepochopitelná a iracionálnì fungující obluda. Èlovìk sám si tak vytváøel, nic netuše, pomìry, vùèi nim¾ je témìø bezmocný. Vznikl svìt nezvládnutelný v chodu a neposti¾itelný ve výsledku.
A co víc – v køeèovité honbì za bohatstvím a komfortem jsme pominuli svou odpovìdnost za vývoj svìta. Pøestali jsme formulovat otázky o smyslu naší jedineèné slu¾ební pouti na této planetì. Škrtli jsme ze své mysli všechno co nebylo pøevoditelné na náš elementární metr. Tudí¾ to, co se nám do tohoto schématu nevešlo, co bylo subjektivní, tudí¾ nevìdecké, fantastické jsme ze ¾ivota škrtli. Naše mimosmyslové vnímání, nepozorovatelné jevy, tedy i víra se ocitly mimo náš duchovní horizont. Samosebou i vèetnì morálního øádu. Lidé se noøí do takzvané „šedé zóny“, v ní¾ i naprostý tupec pøiznává, ¾e øád svìta, vyšší mocnost, existuje – ale nikdo si ji netroufá pojmenovat, Mnozí ¾ijí tak, jako by Bùh byl, jiní jako by Boha nebylo. Ostatnì autor tìchto úvah svého èasu publikoval knihu o pøírodních vìdách a Bohu (Bùh ¾ije), v ní¾ se vìnoval soudobému vìdeckému poznání, vèetnì pøírodovìdcù, kteøí k víøe dospìli vlastním výzkumem. Dílo je ji¾ zastaralé, proto¾e za pùl století pokroèilo bádání tak výraznì, ¾e by útlý svazek na popsání souèasného stavu vìdy ji¾ ani nestaèil.
Nicménì zapomnìli jsme na vlastní osobní cíl – na odpovìdnost èlovìka za vlastní osud a cíl našeho krátkého pozemského pobytu. Lidé ztratili mìøítka, podle nich¾ by mohli hodnotit smysl, úèel – mìøitelné jsou pouze prostøedky, jimi¾ smìøujeme ke snadným a víceménì prùhledným pozemským cílùm. Jsme-li navíc materiálnì chtiví, je nám nejspíše lhostejná èistota a slušnost tìchto prostøedkù. De facto nám mohou poslou¾it jakékoli prostøedky, jestli¾e si tento kalkul zdùvodníme. Konec koncù racionálním se stane, podle pozemských mìøítek, takové chování, které vede k nejúèelnìjšímu vyu¾ití prostøedkù, k dosa¾ení nejvìtších výhod s minimem námahy.
Konec koncù anglický filozof John Locke kdysi prohlásil, ¾e pánem myšlenky je praktický úèel – a v tomto smyslu mohl tedy èlovìk posoudit jen praktickou stránku vìci, ne úèel sám.
×
Autority svìta a øadoví obèané nemají ani potuchy o biblických textech. V páté knize Moj¾íšovì (Dt 17,16) se praví doslova: „Hospodin vám pøece øekl: ´Nikdy se u¾ touto cestou nevracejte´.“ Texty vìštecky oslovovaly všechny èasy, a jejich autoøi netušili, ¾e budou aktuální i na poèátku tøetího tisíciletí.
Logika a hlavnì ¾ivotní zkušenost, ba i psychiatrie shledávají, ¾e je cosi shnilého v tomto svìtì, v nìm¾ se vytratila morální kritéria. Stal se bulvárem plným násilí. Je v nìm dovoleno témìø všechno, není stupnì a pøání, jeho¾ bychom si nemohli dopøát. Není ani ¾ádosti, kterou bychom nemohli ukojit, plodu, který bychom nemohli urvat a úèelu, který by neposvìtil jakékoli prostøedky.
Vývoj posledních staletí pøipravil èlovìku relativní blahobyt, ale ochudil nás o mnohé dimenze, bez nich¾ èlovìk na této zemi ¾ít nemù¾e, respektive nemù¾e ¾ít s pokojem v duši. Mno¾ství psychicky labilních jedincù konèí tedy v psychiatrických léèebnách, ¾ije – èasto mimo odbornou pomoc s pomocí nejrùznìjších antidepresiv. Také propadá alkoholu a pestré škále narkotik.
Inu èlovìk, vìèná promìnná, není jen tím, kým momentálnì je, ani tím, za koho ho pokládáme, ale tím, kým se stane, nebo by se mìl v této pozemské „polepšovnì“ stát. Nebo» smrtí se ¾ivot nekonèí a pohøební rubáš nemá kapsy. Na polepšení a povznesení ducha máme pøitom dosti slušnou èasovou rezervu, která trvá nìkolik desetiletí. Tak vznikají nové otázky, které nám pøedkládají významné osobnosti. Napøíklad „mít èi být“ ve smyslu psychoanalytika E.Fromma. Jsou zde i výzvy „tady a teï“. Ale je tu i další zásadní otázka, „jak a proè“. Èlovìk umí pøekonávat rychlost zvuku, doká¾e vytváøet jaderné zbranì a nejrùznìjší zbrojní techniku, i soukromník si mù¾e objednat soukromý dron, který mù¾e obtì¾ovat svìt vùkol.
Co se jaderných zbraní týèe, jsou dostupné komukoli. Všechny souèásti, jak nám radí nìkteøí odborníci, mù¾eme poøídit v bì¾né drogerii – krom plutonia, jeho¾ se ztrácí roènì mnoho tun. Jedinou otázkou, na ni¾ nemù¾eme spolehlivì odpovìdìt je problém, na kterou stranu padne mrakodrap, který napadneme. Tedy zaèala i éra nezmìrného terorismu, K èemu¾ mù¾eme pøidat švédské pøísloví, ¾e „myšlenky jsou beze cla, ale ne bez pekla.“ Oscar Wilde ironicky poznamenal, ¾e „myšlenka, která není nebezpeènou, není hodna nazývat se myšlenkou.“ Soud tohoto irského ironika si lze ovšem dešifrovat mnoha zpùsoby.
Tak si dosavadní myšlenkový vývoj, dokonce i pravidla a poznání pozitivních vìd pøipravily pozoruhodná pøekvapení. Místo dosavadní iluze o lineárním øešení všech problémù jsme v chaosu, dokonce i ve vìdeckém smyslu slova.
×
Tytam jsou doby, v nich¾ (1887) jinak slavný chemik Marcellin Berthelot usoudil, ¾e „vesmír u¾ je bez tajemství“. Dnes nás èeká pøekvapení z roku na rok. Kandidátù na Nobelovu cenu je bezpoèet. Toté¾ se týká kvantové fyziky. Od kdysi jednoduchého jaderného modelu N.Bohra jsme se dopracovali tøíštìní jaderných èástic na další èásti, tedy na kvarky a v souèasné chvíli jsme skoèili u teorie superstrun a povahy energie, prozrazujících obsah teorie relativity. Její vzorec mezi hmotu a energii vlo¾il rovnítko.
Padla pøedstava o absolutním èasu a prostoru – co¾ nám otevøelo, mimo jiné nový prostor a pøedstavu o vesmíru. Koneckoncù náš vlastní vesmír je souèástí mnohem širšího obzoru, v nìm¾ se vyskytují miliardy dalších vesmírù, s velkou pravdìpodobností s jinými fyzikálními zákony.
I biologie skoncovala se starými premisami, ¾e v ¾ivém organismu pùsobí zejména fyzikální zákony. Jenom¾e dnes u¾ víme, ¾e v ¾ivé hmotì jsou mnohem významnìjší procesy, v nich¾ fyzika je jen okrajovou otázkou. Objevem genetického kódu a v soustavì èástic ¾ivé buòky se otevøel nový a nedozírný svìt.
Zhroutila se i základní premisa klasické fyziky – zákon pøísné kauzality, vycházející z øetìzce spoèítatelných pøíèin a úèinkù. Ka¾dá pøíèina zahajuje další spoèitatelný sled úèinkù. Co¾ vyhovovalo jednoduché pøedstavì prvotního cinknutí, v podstatì høebíèku, na nìm¾ byla zavìšena celá kauzalita.
Klasické zákony o spoèitatelnosti mechaniky neplatí v historii vùbec. Jak by si nìkdejší dìdic karteziánského myšlení a tradièního zalo¾ení kauzality vysvìtlil, ¾e rozdrobené øecké státeèky odolaly daleko mocnìjším silám perské øíše, a ¾e unavené Rakousko a rozdrobené nìmecké státy zdolaly Napoleona? Tady pou¾itelnost klasických myšlenkových šablon prostì konèí. Jak bychom si podle tradièního myšlení mìli vysvìtlit, ¾e dvì stejné pøíèiny vedou v lidské historii k rùzným následkùm? V dìjinách se toti¾ rozhodujeme bez pøedloh a na vlastní odpovìdnost.
To, co bylo po staletí pokládáno za zavedené a perfektní, bylo najednou shledáno nedokonalým, co se vydávalo ještì nedávno za koneèné øešení, se ukázalo být jen provizoriem. Lidstvo vùbec spìje ke zmìnì svého skupenství; chronické zaostávání lidských hodnot, kritérií a myšlení za našimi bytostnými potøebami, je nadále neúnosné.
K tomuto pocitu nutných zmìn se vyjádøili dva pracovníci amerických laboratoøí spoleènosti Bell, pánové Kelly a Selfridge. „Naši pozici lze pøirovnat k pionýrùm na okraji nové pevniny. Vyzkoušeli jsme své sekyry na vìtvièkách a udìlali si ¾ebøíky a èluny z papyru. V teorii mù¾eme porazit kterýkoli strom, ale stromy mìøící nìkolik metrù v obvodu dají zøejmì práci tak dlouhou, ¾e to div neodradí. V teorii mù¾eme mostem nebo èlunem pøeklenout ka¾dou øeku, ale je-li tou øekou Amazonka, proudící padesátikilometrovou rychlostí, pak to tøeba nedoká¾eme. A pevnina mù¾e být dva svìtelné roky hluboká. Ale jako pionýøi nevidíme øeku ¾havé lávy, která by z nás pøi prvním spatøení vynutila doznání, jak nedostateèné jsou naše nástroje.
Najednou jsme v té chvíli, jí¾ mù¾eme nazvat bankrotem samozøejmosti, objevily tì¾ko pøekonatelné meze. Tak jsme dospìli v kvantové fyzice, díky Heisenbergovi, k teorii neurèitosti, proto¾e jsme zjistili, ¾e napøíklad u elektronu mù¾eme zjistit jen jednu hodnotu - rychlost, ale nikoli kde se nachází. Jaderná fyzika tak byla postavena pøed øadu záhad, jejich¾ mno¾ství rostlo s ka¾dým novým objevem. I shledáváme, ¾e hledání pravdy povede velmi úzkou a slo¾itou cestou, která nemá konce.
Najednou byly v koncích i lineární systémy poèítající s uspoøádaným svìtem a popsatelné lineárními rovnicemi. Ji¾ koncem devatenáctého století se vyskytovaly jevy, které nemohli vìdci vysvìtlit. Šlo o nepøedvídatelné chování nejen ve fyzice ale i ve spoleèenském ¾ivotì. Tak francouzský vìdec Henri Poincaré odhalil, ¾e newtonovská dynamika, která chodila jako perfetní hodinky, vykazuje chaotické vlastnosti. Tak vznikla v našem vìku teorie chaosu, katastrof, èi bifurkací. Ten poslední termín se napøíklad týká náhlých zmìn chování. Vznikla tak nová terminologie, k ní¾ patøí také atraktor, bod, k nìmu¾ smìøuje trajektorie chaotických systémù. Jinak chaos má øadu synonym – mù¾eme o nìm hovoøit i jako o „šumu“ nebo o „poruše“, o systémové „disfunkci“ jako porušené rovnováhy, èi neèekaném a obèas nemilém pøekvapení.
Co¾ neplatí jen v pøírodních vìdách, ale té¾ a pøedevším ve spoleèenských systémech. Jak ještì uvidíme, jsou nevypoèitatelné ekonomické prognózy – ke krizím dochází neèekanì, ve chvílích, kdy jsme je nejménì èekali. Nìkdy jejich zaèátky tušíme, ale nejsme s to jim zabránit. Toté¾ se týká i bankovních systémù, v nich¾ všichni analytici selhávají ve svých rozhodnutích – výsledky bývají opaèné, ne¾ kdokoli èekal. O trhu a jeho pohybech ani nemluvì. Inu tam, kde zasahuje èlovìk, jeho pøedstavy a oèekávání, systémy selhávají.
S tìmito momenty nejen ve vìdách ale i v lidské spoleènosti se tedy sna¾í vypoøádat nelineární systémy, které hledají øád i v chaosu. Lidské chování jednoho ka¾dého z nás, i lidské spoleènosti jako celku, je tudí¾, jak známe z vlastní praxe, nepøedvídatelné. Hroutí se banky, rozpadají se man¾elské svazky, padají mocenské systémy, jimi¾ se budeme ještì zabývat, ale na vlnách se potápìjí i politická hnutí. Dokonce bychom mohli konstatovat, ¾e neuspoøádanost je víceménì normálním stavem. Zejména ekonomické soustrojí, se z matematického hlediska chová vylo¾enì chaoticky.
K tomu mù¾eme jen dodat, ¾e lidé specializující se na tyto teorie shledali, se chaotické systémy vyznaèují navíc tím, ¾e naše nejistota v kritické chvíli vede ještì k totální neznalosti stavu systému. Tudí¾ naše schopnost pøedvídání se absolutnì vytrácí. Ji¾ dnes lze konstatovat, ¾e nemáme dostatek solidních dat, co¾ se mù¾e stát pøedzvìstí potenciální krize, a navíc tato mezera podtrhuje neschopnost ekonomických analytikù pøi tvarování ekonomiky.
Mnohé napovídá i jiné téma, k nìmu¾ se budeme vícekrát vracet – jsou to otevøené nù¾ky sociálního vývoje – jejich výsledkem je dìlení spoleènosti na bohaté a chudé, ba ještì chudší, èi nejchudší. Tento neúprosný proces samovolnì pokraèuje v ka¾dé zemi, a ještì výraznìjší je na planetì jako celku. Ukazuje se, ¾e na poèátku tøetího tisíciletí nìkolik málo postav vlastní témìø celou planetu. ®e tohle rozevírání nù¾ek neskonèí dobøe, ¾e nazrává situace, jí¾ se mù¾e zabývat teorie katastrof, na to se mù¾eme spolehnout.
Posléze si pøipomeòme, ¾e i nepatrná odchylka, èi chyba se èasem ve svých dùsledcích mnohonásobì vymstí. Jak vyprávìjí lidské zkušenosti, nemáš-li høebík, nepøikováš podkovu. Kdy¾ nemáš podkovu, budeš postrádat konì. Tedy nebudeš mít ani jezdce. Následnì prohraješ v bitvì a pøijdeš o svou královskou korunu. V teorii se zhusta hovoøí o efektu motýlích køídel. Jejich mávnutí mù¾e nakonec zpùsobit uragán na docela jiném místì planety. Zcela prùhledné je to v brutálních zásazích do našeho ekosystému, co¾ je téma, u nìho¾ se ještì zastavíme. Nemù¾eme se divit, schází-li lidem strategická surovina, toti¾ pitná i u¾itková voda. Konèíme také u znièené ornice a zplundrovaných lesù.
A to nemluvíme o lidském osudu – podíváme-li se v pokroèilém vìku na cestu, kterou jsme absolvovali, mù¾eme spoèítat spousty neèekaných náhod, které formovaly trasu našeho pochodu. Náhoda je souèást naší pouti, a její výsledek dostane smysl právì pohledem do zpìtného zrcátka. Nìkteøí zkušení lidé soudí, ¾e náhoda je pseudonymem Boha, který se nechtìl podepsat.
Nezbývá nám ne¾ pøiznat, ¾e pøi nedostatku spolehlivých informací nejsme s to pøedvídat naši budoucnost, jestli¾e nás èeká pøekvapení na ka¾dém rohu. Máme na pozemské lodi sice kormidlo, o nì¾ se pere nìkolik nepøipravených diletantù, schází nám i odpovìdná a momentálnì uskuteènitelná vize, která by mravnì i odpovìdností zvedla o nìkolik pater naše nazírání na budoucnost a na základní ¾ivotní problémy celé planety.
Autor textu: Slavomír Pejèoch-Ravik
Grafika: Olga Janíèková
O èem pojednává tento soubor úvah? Inu o mnohonásobné krizi dnešního svìta, který vybudoval stì¾í zvladatelné mocenské systémy, podminovanou ekonomiku, a ovládl prostor èlovìka, který se stì¾í orientuje v pavuèinové síti tìchto pøediv. Nejsme navíc s to se dohodnout zka¾eným jazykem se záplavou nesrozumitelných symbolù, postrádáme vize našich pøíštích cest a oèekávání – krom nekoneèného narùstání hmotných statkù. A to bez ohledu na stále se zvyšující devastaci pøírody, s ní¾ zacházíme, jako bychom jí disponovali na jedno pou¾ití. Ovšem opouštíme i duchovní dìdictví pøedešlých vìkù, a pøehlí¾íme reálné sociální bouøe a mo¾nost, ba i zkušenost apokalyptické zkázy, která oprávnìnì provází lidstvo od samotného poèátku. 
