Mám ráda sobotní rána, zvláš» na jaøe. Pøi cestì pro noviny a èerstvé peèivo se rozhlí¾ím, hledám a nacházím stopy jara – kvítky zlatého deštì, keøe obalené polorozvitými svìtle zelenými lístky… Jak tak jdu a kochám se tou jarní atmosférou, najednou mi nìco køupne pod botou. Podívám se a ejhle – šlápla jsem na jeden ze støípkù rozbitého talíøe. Vypadl z odpadkového koše, nebo je to stopa po man¾elské hádce? Taky ho mohou mít na svìdomí veselí svatebèané… Ale a» u¾ je to, jak chce, ty støípky mì najednou pøenesly do minulosti.
Je Bílá sobota a já jdu s babièkou èasnì zrána podél plotu Novotných zahrady na mladé kopøivy do velikonoèní nádivky. Babièka je u¾ daleko vpøedu, já se za ní loudám a dívám se, co u¾ u Novotných kvete.
A najednou mì a¾ píchne u srdce. Tady má Mirka svou støípkovou zahrádku. V rohu, za rezavým drátìným plotem má vystavené své poklady, barevné støípky zapíchané mezi oblázky a sedmikráskami.
I já jsem mìla takovou a vlastnì všechny malé ¾abky ve vsi. O prázdninách jsme prolezly všechny okolní skládky a doma jsme hypnotizovaly ka¾dého, kdo právì dr¾el v ruce nìjaký porcelánový zázrak. Upustí, neupustí? Ale støípek s tak nì¾nou rù¾ièkou, jaký mìla Mirka, v mé v zahrádce chybìl. Tou¾ila jsem po nìm tak, ¾e jsem z toho byla a¾ nemocná.
Chtìla jsem ho vymìnit za své dva pomnìnkové a s velkým sebezapøením jsem na misku vah pøihodila i ten s krásnì vybarveným ptáèkem. Vše marno. A teï mám pøedmìt své touhy na dosah ruky! Ne¾ jsem domyslela, sáhla jsem pod pletivo a u¾ byl mùj. Ale závratné štìstí se nedostavilo.
Zalila mì vlna pocitù, ze kterých jsem tehdy rozumìla jen jedinému. Byla mi strašná hanba. Slunce zašlo za bouøkové mraky a ptáci v úleku nad tím podlým èinem onìmìli. Støípek v dlani mì pálil jako mince vyta¾ená z kováøské výhnì. V m¾iku jsem ho vrátila zpátky. Tak rychle, ¾e se mi rezavý drát plotu zaøízl do høbetu ruky. Babièka mi pøilo¾ila provizorní obvaz z jitrocele, vyslechla mou zpovìï a tak nìjak smutnì se usmála: „A» je ti ten støípek ke štìstí, dìvenko…“
Víc ani øíkat nemusela. Spíš citem ne¾ rozumem jsem jednou pro v¾dy pochopila, ¾e a» èlovìk po nìèem tou¾í sebevíc, nemù¾e jen tak jít a vzít si to. ®e šrámy na duši sice nikdo nevidí, ale to neznamená, ¾e tam nejsou. A ¾e mù¾eme ztratit mnohem víc, ne¾ získáme.
Škrábanec se hojil dlouho, ale mnohem delší dobu k vyléèení si vy¾ádala rána na duši. Musela jsem tu bolest vykoupit jinou – všechny své poklady jsem zabalila do kapesníku a Mirce je odnesla…
Sehnula jsem se a jeden støípek s malou nì¾nou rù¾ièkou jsem sebrala. Trochu v dlani zastudil a náhle jsem mìla pocit, ¾e se kruh uzavøel. A závan vìtru, vonícího jarem mi zašeptal: „To je pøece støípek pro štìstí, dìvenko…“
Støípek pro štìstí