TASMÁNIE – 2000
Ostrov australské federace a zároveò jeden z australských státù le¾í 240 km ji¾nì od australské pevniny. Rozloha ostrova je 90,758 km a ¾ije tam skoro 515,000 obyvatel.
V roce 2000 jsme vlastnili Toyota Hice miniautobus. Mìl mnoho výhod a jedna z nich byla praktiènost. Vladimír to auto úplnì miloval. Stále ho pøipomíná a vychvaluje. Mohli jsme v nìm pøevá¾et všechno mo¾né, nouzovì spát a bylo to o mnoho lepší ne¾ ve stanu. Nejlepší bylo, kdy¾ jsme naskládali do auta celou rodinu, anebo pøátele a jelo se na výlet.
Autobus byl oficiálnì pro tøináct lidí, neoficiálnì pro patnáct.
V tomté¾ roce jsme zamluvili s pøáteli dovolenou do Tasmánie. Lákalo nás poznat tak opìvovaný ostrov pøipomínající èást Evropy, hlavnì prý Anglii a to prý svými zelenými mírnými kopeèky. Jiným ostrov pøipomíná Nìmecko, tak to bude podobné i našemu Èesku. Jedeme se pøesvìdèit. Pøátelé v té dobì mìli tøináctiletou sleèinku, která se na výlet moc tìšila.
Byly dva zpùsoby, jak se na Tasmánii dopravit. Buïto letadlem, ale to by znamenalo pùjèit si tam auto, anebo lodí, „Spirit od Tasmania”, která nám za $60 pøeveze naše auto.
To bude nejlepší øešení. Pobereme vše potøebné a ještì budeme mít v autì hodnì místa.
Pøátelé souhlasili a v den odplutí jsme brzo ráno vyrazili z Canberry do Melbourne, odkud loï vyplouvá. S pøipraveným autem máme být na molu kolem páté hodiny odpoledne.
Cesta z Canberry moc dobøe ubíhala a po osmi hodinách jízdy jsme ji¾ ve dvì hodiny odpoledne parkovali u pøístavu. Mìli jsme ještì domluvenou schùzku se spoleènými známými, kteøí ¾ijí v Melbourne. Ti u¾ na nás mávali a tìšili se ze spoleèného setkání.
V restauraci jsme dopili kávu a u¾ jsme se chystali s autem k lodi, která byla pøistavená a zaèala naloïovat. Nejdøíve tedy auta a potom jsme mohli do lodi vstoupit my.
V šest veèer jsme se pøibli¾ovali k vytyèenému místu pøes “Bass Strait” v Tasmánském moøi, k cíli naší dovolené.Loï popluje celou noc a ráno u¾ nás èeká malebná Tasmánie.
Kabinku na spaní jsme mìli uvnitø lodi, bez oken.
Tentokrát to bude poprvé, co budeme spát v lodi. Nevìdìli jsme, co nás èeká.
Kamarád mi nabídl jako prevenci proti moøské nemoci tablety. Váhala jsem, ale nakonec jsem je pøijala. Dobøe jsem udìlala a mohla v noci lehèeji spát.
Loï se na vlnách houpala jako zbìsilá. Myslela jsem, ¾e snad ani nedorazí, ¾e mo¾ná skonèíme na dnì moøském. Tento úsek prý je nejhorší na svìtì a v minulosti nìkolik lodí opravdu skonèilo v moøských hlubinách.
Pøíštì si pøed výletem musím vše ovìøit. K èemu by mnì to však bylo? Sedìla bych ustrašená doma a nikam bych necestovala, co¾ to já zase ráda. Zahodila jsem negativní myšlenky do hlubin moøe a obrátila pozornost na krásný ostrov.
Ještì kdy¾ jsme ¾ili v Melbourne, mìli jsme kamarády, co vše jednoho dne prodali a rozhodli se ¾ít v Tasmánii. Usadili se nedaleko pøístavního mìsta Devonport, kde mìla naše loï koneènou. Hned po opuštìní lodi jsme našim milým kamarádùm oznámili, ¾e jsme dorazili. Pozvali nás na kafe a zákusek. Dovolená zaèíná dobøe, radost ze setkání byla oboustranná. Po rozlouèení jsme pokraèovali v jízdì smìr “Hobart”, hlavní mìsto ostrova.
První Kasino v Austrálii bylo schváleno k provozu právì v Hobartu. Vzpomínám si, kdy¾ jsme ještì ¾ili v Melbourne, ¾e se organizovaly hromadné zájezdy právì do hobartského Kasina. Netrvalo ale dlouho a nyní ka¾dé hlavní mìsto ka¾dého státu v Austrálii má svoje vlastní Kasino.
V Hobartu jsme byli za pár hodin jízdy a hned jsme si vyhledali naše zamluvené ubytování.
Byl to starý historický dùm „Orana house”. Vlastnili ho man¾elé a v cenì ubytování byly snídanì.
Kdy¾ se nás v cestovní kanceláøi pøed odjezdem ptali, kde chceme zajistit bydlení, vy¾ádali jsme si historické domy (Heritage houses). Mají povìst, ¾e v nich straší. Není divu, Tasmánie má z minulosti docela bujnou dramatickou a nevalnou povìst. Napøíklad v dobì osidlování, Anglièané vystøíleli domorodé obyvatele do posledního mu¾e. Proti puškám a dìlùm byli tito lidé s bumerangem a pár oštìpy bezbranní.
V Hobartu jsme absolvovali výlet hromadným autobusem po mìstì a s vyhlídkou z blízkého kopce na mìsto.
Další den byl naplánován výlet do trestanecké vìznice „Port Arthur“. Pøírodní muzeum je vzdálené 60 km od Hobartu. Port Arthur je malé mìsteèko chránìné jako svìtová památka. Vystavìno bylo v osmnáctém století britskou velmocí.
Pøevá¾eli sem trestance za úèelem manuálních prací na výstavbì nové kolonie. Toto místo je v Tasmánii nejvíce navštìvovanou atrakcí.
Aby toho traumatu nebylo málo v roce 1996 se v historické èásti odehrála další masová vra¾da od dob kolonizace. Vrah Martin Bryant, dvaceti osmiletý mu¾ z Hobartu, zastøelil tøicet pìt lidí a za tu hrùzu dostal tøicet pìt let vìzení. Jenom? Po tomto masakru tehdejší prime minister „John Howard” zmìnil zákon o vlastnictví zbraní.
Procházeli jsme celami a budovami vìznice. V nìkterých místech lezl mráz po zádech z té hrùzy, co se tam v minulosti odehrávala. Také tam prý straší. V obchodì se suvenýry jsem zakoupila kní¾ku: “Ghost of Port Arthur” (Strašidla v Port Arthuru).
Jestli je to pravda co jsem pøeèetla, tìšilo mì, ¾e jsem v poøádku a k tìmto jevùm imunní. Všude, kde jsme pøebývali, jsem spala jako dudek. Naše malá sleèinka spolucestovatelka se však sama v pokojích bála. Radìj spala mezi rodièi na man¾elských postelích. Ani se jí nedivím, je to citlivé dìvèe. Kdyby mnì ty pøíbìhy nìkdo vyprávìl v mých tøinácti, tak bych snad zešílela strachy.
Udìlali jsme spoustu fotografií z Port Arthuru a na nìkterých jsou takové zvláštní stíny, osvìtlení, mlhovina nebo co? ®e by pøece jenom duchové?
Naše trasa pokraèovala pøes krajinu východního pobøe¾í, smìrem k „Swansea”.
Kamarád nás zavedl do galerie našeho krajana Mirka Maøíka. Tam jsme obdivovali, jak se s jeho letitou maminkou o galérii starají. Jeho práce - svaøované reliéfy - jsou známé ne jenom v Tasmánii, ale i v celé Austrálii. Máme tu èest vlastnit jednu z jeho unikátních prací.
Ve Swansea jsme spali ve starém “guest house” a další den pokraèovali smìrem Launceston. Projí¾dìli jsme osadu “Ross”, kde je snad nejstarší kamenný most v Austrálii. Dále švýcarskou vesnicí situovanou blízko Launcestonu.
Dorazili jsme do dalšího “gest house”. Bílou historickou budovu vlastnila vdova nìmeckého pùvodu. Tam urèitì strašilo! Všude bylo pøítmí a to prý strašidla vyhledávají! (ha ha ).
Pøi projí¾ïce mìstem jsme objevili krásný bílý kostelík na prodej. Vladimír u¾ zase snil, jaký krásný originální dùm by z kostelíka byl. Návrh jsem okam¾itì zavrhla, ¾e u¾ se nikdy nikam nemíním stìhovat, ¾e u¾ toho koèovného ¾ivota mám dost. Postaèí dovolené a návraty do domku v Canbeøe. A beztak, co kdy¾ v kostelíku straší? „Nech mì aspoò snít”, zabrblal nespokojený Vladimír.
Do Tasmánie se musíme ještì nìkdy v budoucnosti vypravit a prozkoumat západní èást ostrova. Hlavnì Cradle moutain, kde jsou ú¾asné pochody a populární trampské osady.
