Èorgašnjárga aneb Støípky pozorování z pùltøetího domova (2/2)
Poté vnikne Barentsovo moøe zálivem Porsangerfjord hluboko do pevniny, nu ano, ten pohled u¾ znám. A¾ sem jsem pronikl pøed šestatøiceti lety v postavení socialistické kostelní myši, vyšvindlovav a vypodplácev na bolševikovi truchlivì podvy¾ivený devizový pøíslib. Odtud, z mìsteèka Lakselv, jsem posílal man¾elce pohlednici – známka za celou jednu norskou korunu, pova¾te! Ale hlavnì jsem si zèásti proautostopoval, zèásti, kdy¾ nic nechtìlo jet, projel autobusem magickou krajinu laponského zázemí. Obzvláš» mi tenkrát, jak se pamatuji, uèarovalo horstvo Geissane, dnes ovšem po laponsku Gaissát, kam¾ jsem dospìl z mìsteèka Karasjok, nyní Kárášjohka. Shledávám stopy svého nìkdejšího oèarování, no, nìjaké nacházím, tøeba¾e bøezové houští po kraji silnice od tìch dob drahnì povyrostlo a brání ve výhledu. Na svazích hlubokých údolí se u¾ zase huòatí les – tundra a holé skály sedmdesáté rovnobì¾ky zùstaly spolehlivì za zády – k tomu modré skvrny jezer, v pozadí pøísné, dramatické hory, na plošších pláních øídký porost ba¾inaté tundry, opravdu, pìkné je to. Kouzelné; však ne nadarmo øíkají Finové, ¾e Laponsko je krajina kouzel: koho jednou uchvátí svou èarovnou mocí, stále se k ní musí vracet. Co¾ sám potvrzuji.
Leda¾e se v ní nìjak ne a ne vyznat, ani na mapì, ani na informaèních tabulích. Teï vyvstala na silnici do mìstyse Kautokeino alias Guovdageaidnu (¾e si ti Laponci nezauzlí jazyk) roztahaná vesnice, tabule u vjezdu hlásá ¾e Šuoššjávri, to u¾ norský ekvivalent toho jména chybí úplnì. Svìt této superkorektní doby se nám kompletnì zbláznil. Není tak vzdálena doba, kdy byly menšiny urputnì odnárodòovány, jejich jazyk potlaèován; dnes jsou v smíšených územích se stejnou vehemencí potlaèovány jazyky vìtšinové. Dobøe; tøeba v tomhle Šuoššjávri ¾ijí výhradnì samí Laponci, kteøí norsky mluvit neumìjí a ani by nechtìli, kdybys je polínkem mlátil. Mo¾ná ano, i kdy¾ pravdìpodobné to není. Beru však do ruky oficiální zprávu o stavu jazyka laponského (korektnì ovšem sámského)… veškerých jeho mluvèích od bøehù norského Atlantiku a¾ po ruský poloostrov Kola – slušná rozloha, musí se nechat – zbývá posledních, hubených 20.000. Z toho tøi ètvrtiny tvoøí severolaponská náøeèní skupina, patnáct stovek èítají Laponci v povodí švédské øeky Luleå, jejich sousedù od Piteå je celých dvacet, dalších nìkolika skupin po stovkách. Skoltští Laponci kolem Murmansku vymizeli úplnì, tý¾ osud potkal øádku jiných roztroušených hlouèkù. Truchlivá statistika, øekl bych.
A to si ještì dovedu pøedstavit, ¾e zamlèuje nejpodstatnìjší. Dvacet tisíc dušièek, roztracených po nesmírné rozloze severní Skandinávie, jen¾e která z nich je opravdu laponská? Která ještì u¾ívá jazyka pøedkù v denním styku? Která v nìm vychovává své dìti? Jak vysoké procento je tìch, které jej ještì jak¾ tak¾ ovládají, ale aktivnì u¾ nehovoøí, u¾ívajíce místo toho norštiny, finštiny, švédštiny? Mám svou zkušenost s jinými evropskými jazyky za poloèasem rozpadu, s lu¾ickou srbštinou napøíklad, s irskou gaelštinou nebo s bretaòštinou: i jejich mluvèích se udává na desítky èi stovky tisíc, které¾to numero však vyjadøuje stav, øeklo by se, muzeální. Starou øeè lze zaslechnout na folklorních slavnostech a v nadšeneckých krou¾cích, staèí si ale poslechnout lu¾ické, irské èi bretaòské dìti na ulici: všechny melou hubièkami po nìmecku, po anglicku, po francouzsku. A kde se dìti neuèí jazyku pøedkù v rodinì, nýbr¾ a¾ z povinnosti ve škole, je veškerá nadìje marná: jazyk je ztracen, kdy¾ ne hned, tedy za pár let.
Mù¾e nám toho být líto; škoda ka¾dé kvìtinky na louce svìta, která nenávratnì uvadla. Jen¾e co s cedulí Šuoššjávri na cestì do Guovdageaidnu? Vsadil bych boty na to, ¾e obyvatelé tìch míst, aè po pøedcích Laponci, svou obec nazývají nìjak norsky, a baví se mezi sebou vesmìs také tak, kdy¾ se ovšem právì nekoná nìco národopisného. Ale jak tedy, u èerta, zní norský název? To silnièní cedule zamlèuje, a nemìla by. Nejen ¾e se tak cizí poutník v nièem nevyzná, ale hlavnì se dìje køivda obèanské vìtšinì. Nejsevernìjší norská provincie Finnmark èítá na 73.000 obyvatel, z toho nanejvýš 12.000 jak¾ tak¾ laponsky mluvících, aktivnì bezpochyby o dobrou polovinu ménì. Nepáše se tady, kdy¾ u¾ jsme tak ukrutnì politicky korektní, jakási diskriminace? Útlak, kdybychom chtìli u¾ít tak opotøebovaného termínu? Naše doba se zbláznila v ledaèem, ale pøedevším v neumìní èi neochotì nacházet støední cestu, cestu rozumu. A staèilo by málo: mapy popisovat, cedule vystavovat v jazyce vìtšiny výraznìjším písmem nahoøe, menšinovým drobnìji vespod. Aby se v nich vyznal ka¾dý, a» je jazyka jakéhokoliv. Jinak nastává situace podobná jako svého èasu slovenské, kdy bylo menšinovým Maïarùm zakazováno a tresty vyhro¾ováno, kdyby na ouøadì zahovoøili vlastní øeèí. Tady a leckde jinde na evropském Západì je tomu také tak, jen¾e naruby: je potlaèován èi korektnì zamlèován jazyk vìtšiny. Nepøestaneme u¾ blbnout?
Nicménì je tøeba ocenit, ¾e moderní doba udìlila laponštinì psaný výraz, jakkoli lze chovat podezøení, ¾e nikoliv touhou a snahou samotných Laponcù, nýbr¾ pøièinìním uèených pánù kdesi v Oslu èi v Helsinkách. Jak si ètenáø asi u¾ povšiml, vzali si øeèení pánové za vzor èeskou abecedu s jejími èárkami a háèky, co¾ je pøekvapující. Nu, aspoò nìjaká stopa èeského ducha v té pracizí, subpolární krajinì. Ví takový Laponec, ¾e, øíkaje si v modlitební kní¾ce, zírá na èeská písmenka? Ostatnì Laponec; ètenáø si nesmí pøedstavit osobu v modroèerveném kroji s cípatou èepicí na hlavì, koèující se sobími stády tundrou a pøebývající v ko¾eném wigwamu s vyènívajícími klacky. Je šedivou skuteèností, ¾e se u¾ dnes nepozná, v kterém z tìch úhledných domeèkù ¾ije Laponec a v kterém Nor, ani podle obleèení u¾ dávno ne, a málem u¾ ani podle øeèi. Jen ti sobi ze všeho zùstali, potloukající se volnì krajinou, pøièem¾ obojky na krku svìdèí o tom, ¾e navzdory zdánlivé nespoutanosti jde o zvíøata chovná. A dokud je Laponec ¾iv chovem sobù, dokud je na sklonku arktické zimy shání do ohrad, chytá do lasa a znaèkuje, dotud je Laponcem. A¾ zmizí i tato èást identity, bude všemu laponskému definitivnì konec, a» jsou silnièní cedule psány èím chtìjí.
***
A pak se u¾ øeka Altaelva – skoro zbyteèné uvádìt ¾e Álheajetnu – vlije do vod oceánu, a je tady Norsko, jak je známe z obrázkových kalendáøù: hluboko zaøíznuté, úzké fjordy, ètvrtohorním ledovcem dohladka obroušené skalnaté hory, bílé šòùrky vodopádù. A ovšem øidší èi hustší osídlení všude kolem bøehù, nebo» jsme v Norsku, by» i v nejsevernìjším. Nejrozlehlejší a nejlidnatìjší ze sídel je pak Tromsø, mìsto seversky èisté a úhledné, ulice domkù staronorsky døevìných i sklo-betonových bank a jiých chrámù konzumu, ale o tom vlastnì nechci psát. Víc mì upoutal pomník se jmény padlých v krátké, ale krvavé válce proti Hitlerovi. Jiné takové pomníky stojí ve Svolværu na Lofotech i leckde jinde, k tomu šipky k nìkdejším bojištím, váleèná muzea… v zemích èeských se o norské kapitole druhé svìtové války mnoho neví, a mìlo by se. Kdy¾ pro nic jiného, aby byl dán názorný pøíklad, jak se vyplácí nepokakat se pøed nepøítelem, by» mnohonásobnì silnìjším, by» i bez vyhlídky na vítìzství.
Dne sedmého dubna 1940 v ranních hodinách nìmecké námoøní síly simultánnì zaútoèily na nìkolik míst norského pobøe¾í od Narviku po Kristiansand. Akce neprobìhla pro Hitlera zvláš» slavnì, jeho loïsto utrpìlo tì¾ké ztráty a u Narviku dostal od Norù ve spojení s britským expedièním sborem bezmála naøezáno, ale nakonec se armáda Wehrmachtu pøece jen probila norskou obranou a zaèala obsazovat mìsta. Norský král Haakon VII. se však nepo… ech, nechme toho, pøelo¾il své sídlo z Osla dál na sever, odkud¾ pak po dva mìsíce øídil obranné boje, ne¾ ho nìmecká pøesila donutila k odchodu do britského exilu. To v situaci víc ne¾ beznadìjné: francouzská fronta se hroutila, Hitler, zbaven smlouvou se Stalinem starosti o svou východní hranici, zabíral bez velké námahy jednu evropskou zemi po druhé, jen samotná Velká Británie zatím odolávala, byla však otázka, jak dlouho. Stálo za to stavìt se na odpor? Stály za to dlouhé øady norských jmen na pomníèku v Tromsø? Nebývalo by rozumnìjší se v tak bezvýchodném postavení radìji poddat? Silnìjší se poddali.
Jako¾to exilový Èech s historickou zkušeností svého prvního domova pravím, ¾e stálo a v¾dy bude stát za to, nepo… se. Pro po… mluví rùzné momentální dùvody, ale co platí, je výsledek; a ten je, jaký je. Norové vyšli z historického støetnutí jako národ sebevìdomý, neohnutý, morálnì nepokoøený. Na druhé stranì fronty to byli Finové, kteøí neustoupili Stalinovu vydírání a radìji vzali do rukou zbranì; tøeba¾e nakonec podlehli, zachovali si sebevìdomí a s ním i svobodu. Èeši, vedeni svými milovanými tatíèky, se rozhodli sklopit uši ve tøech osmièkových letech za sebou: 1938, 1948, 1968. Myslet si své, naoko poslouchat, trochu nadávat, trochu švindlovat… Jistì je víc koøenù morální, øeknìme, pokleslosti v království èeském tìchto dnù, bázlivá vypoèítavost v osudových hodinách zemì je však bezpochyby jedním z nejhlubších, nejsilnìjších, nejtragiètìjších. Stálo to za to, milí Èechové, potøikrát si ušetøit boj? Nestálo, pravím. Chytrá uhýbavost se ještì nikomu nevyplatila.
* * *
Nechtìl jsem z tohoto spisku dìlat cestovní pøíruèku, ale pro jednou to pøedsevzetí poruším: kdo by chtìl spatøit krajinu krásnou nad všechno pomyšlení, nech» se vydá na Lofoty (po norsku ovšem v singuláru: Lofoten). Norsko je, aspoò dle mého vkusu, nejkrásnìjší zemí svìta; a Lofoty, nádherná symfonie hor a vodstev, je, tak pravím, nejkrásnìjší kout Norska. Je ovšem dobøe udìlat pøedem smlouvu s bo¾stvy poèasí, ale i s horami zahalenými v mlhy, s moøem šedivým a rozbouøeným, má nìco do sebe. A to u¾ je zaèátek návratu, ještì pøijde polární kruh, na nìm¾ si po tìch týdnech arktického putování pøipadáme jako ta¾ný pták, právì se navrátivší do teplých krajin: ráno je kolikrát a¾ pìt stupòù, a odpoledne dvanáct! Taková lahoda! Ještì dál k jihu mineme tabuli s nápisem z jedné strany Norge, z druhé Sverige, jen oznámení Riksgrensen, státní hranice, je z obojí strany stejné. Hranièní opièky, to se ví, ¾ádné.
A tím u¾ bych mohl zakonèit toto povídání, kdyby… ano; kdyby nebylo jisté pouèné a trochu zahanbující podrobnosti. Nalézá se v hloubi severošvédských lesù taková… øíká se tomu zaøízení stuga, ale my mluvme o malé, døevìné chatièce s kamenným ohništem uprostøed, s dvìma palandami a podlahou z kùry a kamínkù. Kdo pøijde, mù¾e si udìlat pohodlí, pøespat nebo i pár dní pobýt, není-li právì obsazená, nikdo za to öre nìjakého poplatku nechce. I kùlna plná borových polen je k volnému pou¾ití, sekyra k naštípání také, za vodní zdroj slou¾í malé jezírko uprostøed houpavé, teï koncem srpna všemi barvami podzimu nabíhající slatiny. Je to místo tak kouzelné, a¾ bych tušil, ¾e v ranních mlhách tancují kolem jezírka rusalky a duchové lesa šeptají své vzkazy tomu, kdo rozumí jejich øeèi. Má takových chatièek švédská divoèina (ale i norská a finská) povícero, k této jediné však lze dokonce dojet autem, no, nebudu jí dìlat reklamu. Místo toho chci zdùraznit: byl jsem se svou chotí v rusalèí chatièce v rozmezí šestnácti let tøikrát. A poøád je tá¾, neponièená, nepoèmáraná, i ta sekyra je stále tá¾, a tøeba¾e je jistì za dva zlatý a topùrko za tolar, nikdo ji neukradl a bohdá ji tady zastihnu i napoètvrté, dopøeje-li mi toho Bùh, nebo» jsme ve Švédsku. Ohavno pomyslet, jak by to se sekyrou i s celou chatièkou dopadlo v zemi pøedkùv mých, a abych byl spravedliv, pravdìpodobnì i v zemi mého druhého domova.
A aby nebylo jedné zahanbující podrobnosti málo: doneslo se sluchu mému, ¾e si kterýsi èeský kuliferda zalo¾il na švédských stugách ¾ivnost. Dal se zaregistrovat co cestovní kanceláø a jal se je pronajímat zájemcùm o pobyt v nordické divoèinì, za pìkné prachy, rozumí se. A¾ narazila èeská kosa na švédský kámen: pøijeli klienti kuliferdovy cestovky, vybalili rance… a co to, chatièka je obsazená. I jali se mávat nájemní smlouvou, my máme na chatièku právo, tady, prosím, potvrzení… Švédové tomu nechtìli rozumìt, zavolali policajty… jak se situace rozvinula dál, u¾ pøesnì nevím. Jen ¾e má kuliferda po kšeftu, a dost mo¾ná i po cestovce. Ale hlavnì… hanba mì fackuje za to, ¾e jsem Èech, tøeba¾e exilový. Není líp tìm, kteøí svou první vlast vymazali z pamìti definitivnì? Kdy¾ já to ale neumím. Hlásit se k zemi svého zrodu a stydìt se za ni, to» údìl exulantùv dvì desítiletí po zvonìní klíèi. A lepší to být nìjak nechce, spíš naopak.
A¾ je tady nakonec moøská ú¾ina, ten hrad na druhém bøehu se jmenuje Kronsborg neboli dle pana Shakespeara Elsinor, co tam mo¾ná dodnes straší duch prince Hamleta, a tudí¾ Dánsko. A tak mi tu zùstávej zdráv, mùj dvouapùltý domove, du gamla, du fria, du fjälhöga Nord, tu tysta, du gljädjeriga sköna – ty starý, svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostnì krásný, jak se zpívá ve švédské hymnì. Sám bych nedokázal najít vhodnìjší slova. Bohdá se ještì shledáme, tolikrát, kolik mi Bùh dopøeje let a zdraví.
Èorgašnjárga aneb Støípky pozorování z pùltøetího domova (1/2)
(Upraveno podle Nového Polygonu)
Ludìk Frýbort
