Škola základ ¾ivota
Všechny èlánky dr. Vondráèka ètu, ¾ádný nevynechám, proto¾e vím, ¾e bych mohla minout nìco, co opìt jistì pøimìje k pohybu moji pamì», která zaèíná lenivìt.
Poslední èlánek o škole a studování mì doslova pamì» rozsvítil.
Škola je pro mne velmi široký pojem, proto¾e to není jenom ten zaèátek první tøídou obecné èi základní školy a potom tím pokraèováním do mìš»anky – školy støední – devítiletky – jedenáctiletky – dvanáctiletky a tou maturitní teèkou. Potom pokraèování na školu vyšší ba také i kdy¾ nedokonèenou školu vysokou – universitu.
Nejkrásnìjší a nejzajímavìjší vzpomínky mnì ale zùstávají mezi tím šestým a patnáctým rokem.
Na spolu¾áky není v ¾ádném pøípadì mo¾né zapomenout, v¾dy» nìkteøí stále ¾ijí. Jeden, který bohu¾el právì pøed dvìma mìsíci zemøel, mnì v roce 1952 napsal do památníku:
Zpuchøelý a¾ tento list
po øadì let budeš èít
snad srdce Tvé si vzpomene
¾e nìkdy znalo také mne.
Naposled jsme spolu mluvili pøed rokem v Praze a vzpomínali jsme, jak jsme kdysi dávno soutì¾ili, který z nás nejdøíve pøeète celého Jiráska. Zvítìzil on, koneènì byl to jeden z nejnadanìjších ¾ákù naší tøídy.
Naprosto první zápis do mého památníku je ale od paní uèitelky.
Škola a uèitelé, to zajisté nejde oddìlit. V¾dy» oni byli ti, kteøí nás vedli do ¾ivota. S ka¾dým písmenkem, které jsme dokázali napsat a pøeèíst,s ka¾dým prstem na ruce, který jsme spoèítali jsme byli hned o krok dál.
Bez toho abych vìdomì nelhala si nemohu vzpomenout na uèitele, který by ve mnì vyvolal vzpomínku nepøíjemnou nebo snad dokonce zlou. Snad si právì vzpomenout ani nechci, však byla ta tì¾ká padesátá léta, èást rodiny za hranicemi , jeden strýc v Jáchymovì a z donucení jsem musela mít na krku èervený šátek.
Potvrzení jistì vzpomínek nejcennìjších je, ¾e kdy¾ jsem po mnoha letech mohla navštívit Prahu a sejít se témìø se všemi spolu¾áky, pøišla s nimi na to setkání také paní uèitelka z páté tøídy a pøivedla tam i svá dvì vnouèata, aby potkala její jednu ¾aèku, která ¾ije a¾ u protino¾cù.
Zápisy od uèitelù v památníku, tak jak ¾ivot pokraèuje, jsou mému srdci stále blí¾e.
Dnes kdy¾ ji¾ nemohu rukama psát, jen trochu silou vùle napíši své jméno Jana, ale to hlavnì zásluhou pana uèitele z první tøídy. Jsem rozená levaèka a pan uèitel se nepodrobil tomu, co se tehdy na leváky vymyslelo, ale uèil a nauèil mì psát obìma rukama. Dlouho jsem s tím pozdìji bavila pøátele a známé, ale také své ¾áky. Pan uèitel mì toti¾ také nauèil obìma rukama kreslit. Tu¾ku do obou rukou a kreslit najednou domeèek nebo kytièku. Byl to pan uèitel Kubeš v obecné škole na Zlíchovì. Ta budova tam stále stojí pøímo naproti kostelu sv. Filipa a Jakuba.
Školní léta nemohu ukonèit jinak, ne¾ verši Jaroslava Seiferta,které mi v dopise poslala nìkdy zaèátkem sedmdesátých let moje maminka.
