Co nám pøinášejí knihy
Docela urèitì radost, po¾itek, nová poznání, ale bohu¾el musím pøiznat, ¾e nyní také starost. Proè ? Nezastavíme se toti¾ v nakupování dalších knih, tak¾e stále pøibývají a tady právì zaèíná ta starost, co nyní s nimi. Jsou takové knihy, kterých bychom se nevzdali, vracíme se k nim, ale co s tìmi ostatními.Hlavnì nám zále¾í na knihách èeských. Bývali toti¾ pøátelé, kteøí mìli stále o knihy zájem a rádi jsme jim je dávali. Mnozí z tìchto pøátel ale ji¾ s námi nejsou a ta naše mladší generace mnohdy ji¾ èesky neète, nebo vùbec knihy neète, ani anglické. Pro nì je daleko pøíhodnìjší hledat zajímavé vìci nejen na poèítaèích, ale na ještì snazších technických novinkách.
Èeské kluby a spolky mají ještì knihovny, ale témìø ne ji¾ zájem o knihy další.
Nemohli bychom odhodit knihy do odpadu, proto¾e odpad je to co není ji¾ k u¾itku. Tam rozhodnì knihy nepatøí. Mám o tom dokonce zlé sny. Proè ? Proto¾e jsem nenapravitelná a další nové knihy mì nepøestávají lákat.
Pøed dosti lety, kdy bývaly v Sydney ještì pravidelnì nedìlní katolické mše, tenkrát katolický páter, který zde peèoval o èeskou komunitu, dostal a provedl ú¾asný nápad. Tam, kde po mši se všichni scházeli na kávu a dobroty, které pøipravili a nosili tam nejen pro sebe, ale pro všechny ostatní, umístil pìknou døevìnou truhlu a do té jsme pøinášeli knihy, které jsme mìli ji¾ proètené, ale také tøeba i videa èeských filmù. Ka¾dý si mohl vybrat co ho zajímalo a naopak zanechat nìco dalšího pro ty ostatní zájemce. Prostì nic nepøišlo jak se øíká nazmar, ale byla naopak další radost.
Nìco podobného jsme potom opakovali u jedné velmi oblíbené krajanky. ®ila ji¾ tehdy v pøíjemném „domovì dùchodcù“ a navštìvovalo ji dosti pøátel z krajanské komunity. Nosili jsme jí knihy a také filmy a ani¾ jsme z poèátku tušili, také u ní docházelo k výmìnám. Co pøeèetla nabídla pøátelùm a opìt nic nebylo ztracené. Nìkolik let ale ji¾ zde s námi není. Všem pøátelùm moc chybí , vzpomínáme na ní a doma nám všem stále knih pøibývá.
Je to jen nìkolik týdnù jedna èeská pøítelkynì mi pøinesla ukázat knihu, kterou právì pøeèetla. Vùbec mnì jí nechtìla dát, snad jenom pùjèit ovšem s tím, ¾e ji rozhodnì vrátím. O tu knihu nechtìla pøijít, ale vìøila, ¾e ji budu èíst s takovým zájmem jako ona.
Jméno autora mi nebylo neznámé, ale nepamatovala jsem si, ¾e bych kdy od nìj nìco èetla. Kdy¾ jsem koneènì našla èas, hledala jsem kde se mohu nìco o autorovi té knihy, o spisovateli Oto Filipovi dozvìdìt.
Otevøela jsem si „Slovník èeských spisovatelù“, vydaný man¾eli Škvoreckými jejich nakladatelstvím v Kanadì v roce 1982. Vìdìla jsem ano, jméno toho spisovatele znám, ale ne, opravdu jsem od nìj nic neèetla.
Ještì jsem se musela pøesvìdèit a z police jsem si podala „Èeská literatura 1785 –1985“ Antonína Mìš»ana opìt vydaná Sixty-Eight Publishers v Torontu v Kanadì v roce 1985.
Knihy z tohoto nakladatelství jsem nakupovala bez pøestání, ale nechápu proè ne právì knihy Oty Filipa.
Toti¾ v roce 1976 vydali v Torontu Filipovo „Poskvrnìné poèetí“ a potom v roce 1979 „ Valdštýn a Lukrecie“.
Všechny knihy Oty Filipa, které moje pøítelkynì má dokonce s osobním vìnováním spisovatele mnì ochotnì pùjèila a já jsem je potom samozøejmì poctivì vrátila.
Nejdøíve jsem otevøela první stránky románu „77 obrazù z ruského domu“.
Dávám pøednost literatuøe faktu, ¾ivotopisùm a ne právì románùm. Tento román mì nezaujal , ale doslova zajal.
Potom následovala další díla tohoto spisovatele „Cesta ke høbitovu“, „Tøi škaredé støedy“,“Valdštejn a Lukrecie“ a to byla zatím ta poslední.
Nerada øíkám nikdy a tak je stále mo¾nost, ¾e moje sestra v Praze nìjaké knihy Oty Filipa objeví a v tom pøípadì se místo na polici naprosto jistì najde. Knihy tohoto spisovatele jsou mojí drogou.
