Beroun nebo Batchelor?
Ka¾dý veèer našeho australského èasu ètu èlánky na SeniorTip a poslední vyprávìní Jany Gotvaldové mnì pøineslo velmi milé vzpomínky. Nyní víte proè v názvu mého èlánku je jméno Batchelor a k tomu Berounu ještì také dojdu.
Nìkdy v zaèátku tohoto století jsme se s man¾elem koneènì vypravili do Darwinu, Kakadu parku a celého tohoto zajímavého australského severu.
Jedno z míst, které jsme zde navštívili bylo právì také mìsteèko Batchelor, ale proè do toho pletu Beroun ?
Proto¾e Karlštejn patøí jistì k nejznámìjším a nejoblíbenìjším støedovìkým hradùm v Èechách, a to jistì i proto, ¾e ho nechal postavit císaø Karel IV, který mu také dal své jméno.
A kdy¾ jedete vlakem od Prahy právì na Beroun, objeví se najednou vysoko uprostøed lesnatých kopcù známé vì¾e Karlštejna.
Proto to neèekané pøekvapení, kdy¾ v australském Severním teritoriu, v mìsteèku Batchelor, projí¾díte-li je smìrem na Litchfield National Park, se náhle vedle silnice v travnatém parèíku, uprostøed eukalyptù objeví tyté¾ typické vì¾e. Ovšem nejenom vì¾e, ale vidíte celý hrad snad 3metry èi více vysoký, postavený na navršeném kamení a èervené australské hlínì. Fata morgana tropického severu? Docela jistì ne; velice ¾ivé a èilé ještìrky se vyhøívají na jeho hradbách a støechách a jsou tak skuteèné jako ta stavba sama.
Kde se tu vzal ten náš èeský hrad? Kde ¾e to je postaven?
Informaèní tabule u jeho základù hlásá, ¾e hrad Karlštejn stojí v Parku Bernie Havlíka!
HAVLIK PARK
Batchelor – Northern Territory
This park is dedicated to the memory of
Bernie Havlik ( 1912 – 1990 )
Na pamìtní desce zasazené do kamenného podstavce pak je jméno pana Bernarda Havlíka a verše Jaroslava Vrchlického v èeštinì i v anglickém pøekladu, s úvodem :
To the visiting Czechs and Slovaks
„Poutníèe postùj, v dálku ne¾
bludná tì zanese noha!
Kamenù poslouchej hlas,
vlasti ti jimi zní øeè!“
V Batchelor øíkali panu Havlíkovi Bernie a on pro tuto obec v jeho pozdìjších letech pracoval jako zahradník. Právì v tom malém parku uprostøed køi¾ovatky hlavních cest vyènívalo skalisko, které nemohl nìjak pìknì upravit a rozhodl se , ¾e právì tam postaví Karlštìjn. Na postavení potøeboval mnoho cementu a dalšího materiálu a všechno to platil sám ze svého.
Ka¾dý autobus s turisty, který míøí do Litschfield národního parku se nemù¾e vyhnout Karlštejnu a všichni zde zastaví a fotografují.
Máme v Austrálii slavný èeský hrad!
***
Šest let jsme vydávali èasopis Spectrum, pro èeské a slovenské výtvarné umìlce sdru¾ené ve spleènosti Czechaustralian Artspectrum. Zaèínalo to jenom jako obì¾ník, ale rychle se to rozrostlo a¾ na 35 stran.
Koncem devadesátých let nám pøítel z Melbourne, Dr. Miloš Ondrášek poslal do Spectra èlánek s názvem Zapadlý vlastenec, o panu Bernardu Havlíkovi, s kterým se osobnì potkal, kdy¾ byl pracovnì právì v Batchelor.
Pøijmìte ještì toto povídání jako pokraèování k mému krátkému èlánku.
Dr. Ondrášek ji¾ bohu¾el ne¾ije, ale všichni jsme pro Spectrum pracovali zdarma a tak by jistì nemìl námitku, ¾e jeho èlánek Vám pøedkládám. Koneènì pan Havlík a Dr. Ondrášek si zaslou¾í, ¾e více lidí se o nich dozví.
Zapadlý vlastenec
K. V. Rais napsal koncem 19. století román Zapadlí vlastenci líèící národní obrození v severoèeském podhùøí a jestli¾e si dobøe vzpomínám, tato kní¾ka patøila do støedoškolské povinné èetby. Kdy¾ jsem ji povinnì, ale se zájmem èetl, nenapadlo mne, ¾e se jednou s takovým zapadlým vlastencem setkám – na severu Austrálie.
Pøed èasem mne exilový Pán Bùh zavál do Darwinu, kde jsem vyfasoval slu¾ební auto s pøíkazem, abych se na dva mìsíce hlásil necelých sto kilometrù na jih, v obci Batchelor, nazvané podle velitele polního letištì, které tam bylo zaèátkem ètyøicátých let vybudováno jako základna pacifické letecké perutì. Já jsem ovšem s letadly nemìl nic spoleèného, mým úkolem bylo sledovat u¾itkovost odchytaných bahenních buvolù. Kdy¾ jsem do obce Batchelor dojel a pokoušel se orientovat na velké silnièní køi¾ovatce, ú¾asem jsem strnul. Uprostøed této køi¾ovatky byla vybudována na vyènívající skále replika hradu Karlštejna se vším všudy i se studnou, jen vodní kolo chybìlo, celá stavba byla podle oka ve velikosti 6x4x2 metry velká. A nechybìl tam verš Jaroslava Vrchlického:
Poutníèe postùj, v dálku ne¾
bludná tì zanese noha!
Kamenù poslouchej hlas,
vlasti ti jimi zní øeè!
Šel mnì mráz po zádech i kdy¾ bylo pøes 40 stupòù Celsia nad nulou. Objel jsem Karlštejn a v nedalekém obchodì, jediném v obci, kde se prodávalo všechno od potravin po zahradnické náøadí, jsem se zeptal, zda ještì ¾ije hradní pán. Poslali mne do domku o ulici výše a ji¾ zdálky jsem slyšel èeský hovor. Doma byl Bernard Havlík, který postavil na okraji Arnhemské zemì èeský hrad podle purkrabství Karla IV. na ulo¾ení císaøských korunovaèních klenotù v polovinì 14. století. A hovoøil s Milanem Vodièkou, jeho pøítelem, který tam s ním v té dobì bydlel. Dnes peèuje o Havlíkùv odkaz, ¾ije v nedaleké obci Humpty Doo, kde má mangovníkový sad.
Spøátelili jsme se brzo a vidívali jsme se témìø dennì. Havlík ¾il velmi skromnì, pracoval tak jako Vodièka v uranovém dole Rum Jungle. Po uzavøení tohoto dolu Havlíka, øíkali mu tam Bernie, zamìstnala obec, zahradnièil tam a proto¾e tu vyènívající skálu uprostøed køi¾ovatky nemohl nijak zkrášlit, postavil tam Karlštejn. Spotøeboval na to 60 pytlù cementu, které kupoval z vlastní kapsy. A to mlýnské kolo, které mi na replice chybìlo, mìl doma pod postelí a èekalo na instalaci. Domníval jsem se, ¾e Havlík pochází odnìkud z okolí Karlštejna, nikoliv, øekl,“byl jsem na tomto hradì jen jednou se školním výletem, kdy¾ mi bylo 16 rokù. Všechno jsem si zapamatoval a jediným vodítkem mi byla pohlednice, jinou literaturu nemám“.
V dobì, kdy jsem se s Havlíkem seznámil, byl ji¾ na odpoèinku, jen snad dvakrát v týdnu chodil vypomáhat do místní drùbe¾árny. Havlík nemìl penzi, bydlel v obecním domì, jeho jediným majetkem byl tzv. Havlik´s Forest, jak hlásala velká tabule pøi hlavní silnici do Darwinu, pøímo naproti turisty vyhledávané krokodýlí farmì. A turistické autobusy jedou od krokodýlù pak pøímo do Litschfieldova národního parku právì kolem Karlštejna, kde autobusy zastaví a hordy cestovatelù Havlíkovo dílo fotografují ze všech stran. Zavazadla si mohou ozdobit nálepkami s kresbou hradu a nápisem „Batchelor-Karlestein“.
Mnohohektarový pozemek Havlík zakoupil pøed mnoha lety, vysázel tam cedry a tìšil se, ¾e mu plantá¾ pøinese u¾itek. Pøed tøiceti lety cyklon rostoucí stromy znièil, Havlík zaèal znovu a za jeho ¾ivota mu plantá¾ nedala ani dolar. Zamìstnání zahradníka nebylo kryto ¾ádným dùchodem a starobní penzi nedostával vzhledem k jeho lesu, který mu nepøinášel zcela ¾ádný pøíjem. Havlík byl vìøící a zbo¾ný èlovìk, v obci Batchelor peèoval o malou kapli, kam v nedìli veèer zají¾dìl slou¾it mši katolický knìz z místa zvaného Noonama, kde salesiáni spravovali školu. A les, nic jiného nemìl, zamýšlel odkázat darwinské diecézi. V Darwinu ¾il jeho bratr, øeholník, toho jsem ji¾ ale nezastihl na ¾ivu. Byl váleèným pilotem v ès. Západním letectvu, po únoru 1948 emigroval do Severní Austrálie, kde vstoupil do kláštera a Bernard ho vlastnì následoval. Chtìl za ním i do Anglie ji¾ v roce 1939, pøi útìku byl zatèen v Jugoslávii, kde pak nìjakou dobu internován. Bernard Havlík maturoval tìsnì pøed válkou na textilní prùmyslovce v Brnì, v roce 1945 se stal národním správcem malé textilní továrny ve Varnsdorfu, odkud ho komunisté po únoru 1948 vypudili. Na toto severoèeské mìsto jsme pøišli tak, ¾e jsem se pøi první návštìvì díval na jediný obraz, který mìl Havlík v obývacím pokoji, motiv i zpracování se mi zdály velmi povìdomé, støelil jsem od boku a trefil do èerného. Byl to olej Z. Kávy, malíøe z Varnsdorfu, kterého jsem dobøe znal z mého nìkdejšího pùsobení ve šluknovském výbì¾ku. Obrázek Havlík dostal od jednoho lékaøe z Kanady, který do roku 1968 ve Varnsdorfu pùsobil a kterého jsem také dobøe znal. Svìt je malý.
Havlík se pokoušel po pøíchodu do Austrálie uplatnit svoje textilní vzdìlání a zkušenost, Australané o to nestáli, tak pracoval v uranovém dole, kdyby neemigroval, asi by ho èekalo toté¾ – v Jáchymovì. Pøi tom byl plný pokory.
Ptal jsem se Vodièky, proè se Havlík nedomluví s diecézí, vìnuje jí svùj les ještì za svého ¾ivota s tím, ¾e do konce jeho dnù o nìj bude peèovat. Pak by nebyl zatí¾en majetkem, který mu nepøinášel ¾ádný u¾itek, jedinì radost. Mohl by pak po¾ádat o penzi. Milan Vodièka mi øekl, ¾e ho to napadlo také, znal ale Havlíkovu povahu lépe ne¾ já a nemìl odvahu mu to navrhnout. Tak jsem se s tímto zlepšovákem vytasil já, to jsem si dal! Pro Havlíka by to byl podvod a radìji zùstal bez jakéhokoliv pøíjmu, v drùbe¾árnì pracoval za nepatrnou naturální odmìnu. Kdy¾ Havlík zemøel, poslední vùle se nenašla, pozemek koupil za tøi sta tisíc dolarù agent, Havlíkovu pýchu – cypøiše vykácel, vytyèil 57 stavebních parcel a prodal je po padesáti tisících dolarech. Po Havlíkovi tam zùstalo jméno jedné ulice. Èlovìk nemusí být matematik, aby si nevypoèítal, jaký mìla realitní kanceláø profit. Tìch tøi sta tisíc dostala Havlíkova sestra ¾ijící v Praze èi kde, pùlstoletí s ní nemìl kontakt, dostala pak kolem šesti milionù korun. Pak ¾e exulanti v Austrálii nejsou boháèi!
Kdosi se z obce Batchelor odstìhoval a zùstalo tam archaické pianino, jediným zájemcem o nìj byl Bernard Havlík, který do svých 70 let nesáhl na klávesy. Nauèil se hrát a pøehrával mi svoje skladby – všechny s èeskou tonalitou, psal k nim i slova a posílal je paní M. Šimkové, aby je zaøadila do svého repertoáru. Ta na skladatelova díla nijak nereagovala, co¾ Havlíka velmi hnìtlo. Kdy¾ jsme o tom debatovali, Milan Vodièka vytáhl z kufru èeskou vlajku, tehdy ještì èeskoslovenskou, a ¾ádal Havlíka, aby ji vyvìsil, kdy¾ ji¾ nezíská slávu jako hudební umìlec, tedy alespoò jako vlastenec. Havlík pravil, ¾e s naší vlajkou se ne¾ertuje. To mìl pravdu, do debaty jsem se vlo¾il s tím, ¾e by souèasnì musel vyvìsit i australskou vlajku a v Batchelor navíc i tu èervenoèernou se sluncem uprostøed, to ji¾ bylo na Havlíka pøíliš mnoho, vlajky se nevyvìšovaly.
Tu èeskou mìl mít na rakvi, v Arnhemské zemi je pochován èestný èlovìk se zlatým srdcem, èeský exulant a v pravém slova smyslu zapadlý vlastenec dvacátého století.
(Dr. Miloš Ondrášek)
Pozdravy z Austrálie
Jana Reichová
