„Holèièka Jana“ Je smutné dostávat zprávy o tom, ¾e odcházejí herci, které jsme celá léta obdivovali a kteøí nám pøinášeli svým umìním radost a potìšení.
Zprávu, o tom ¾e nás opustila Jana Štìpánková nám k nám do Austrálie poslal blízký pøítel, který ¾ije v Kolínì nad Rýnem, Václav ®idek.
Proto¾e nevìøím na náhody, vyvolalo to ve mnì vzpomínku na èlánek, který jsem napsala v roce 2006.
Nyní si dovoluji poslat ten èlánek do magazínu SeniorTip.
* * *
Moje „story“ zaèala u¾ dávno, pravdìpodobnì ne pøíliš dlouho po tom, co jsem se v èervnu 1938 narodila. Moje vzpomínky jsou ale pøece jen o trochu mladší, tedy z doby, kterou si ji¾ pamatuji, nebo lépe øeèeno, kdy si pamatuji, co mi vyprávìla moje maminka. Vracela se k tomu pomìrnì èasto; prý potom kdy jsem se narodila, poslouchávala z rádia písnièku s názvem „Holèièka Jana“, její¾ melodii ani slova si ji¾ pøesnì nepamatovala, jen útr¾ky textu, hlavnì poslední verš – „holèièku se smutným jménem Jana, ¾ivot pryè odnesl na køídlech“. Plakávala prý kdy¾ tu písnièku poslouchávala, ale potom se spíš jen tak smutnì usmívala, v¾dycky kdy¾ mi to vyprávìla.
Po pøíchodu „bratrských armád“ jsme s man¾elem a malým synkem opustili republiku a trvalo nìkolik let, ne¾ moje maminka mìla dovoleno nás navštívit. Samozøejmì, ¾e vzpomínala na slova té písnièky.
To ale vùbec ještì není konec té historie.
V roce 2001 jedna paní z Uherského Hradištì našla internetovou adresu èasopisu Spectrum, ze které zjistila, ¾e jsme s man¾elem èinní v krajanské obci v Sydney (vydávali jsme tento èasopis pro spoleènost Czech-Australian Artspectrum, která sdru¾ovala umìlce èeského pùvodu) a napsala mi dopis. Zajímal ji ¾ivot našincù v Austrálii. Ta paní se jmenuje Jana a má pøíjmení zaèínající také písmenem „R“, Rybová, je jen o rok mladší ne¾ já, máme velmi podobné zájmy a tak zaèala mezi námi velmi pìkná korespondence. V roce 2004, pøi naší návštìvì domova, jsme se koneènì setkaly. Nikdy jsem jí nenapsala, ¾e miluji šeøík, a ¾e zásadnì nosím vše jen v šeøíkových barvách, ale kdy¾ jsme se potkaly na rohu ulice kde bydlí, pøivítala mne kyticí šeøíku.
Kdy¾ pøišla v roce myslím 2002 doba svátku Jany, ptala se mì moje moravská Jana, jak se jmeniny slaví v Austrálii. Musela jsem ji zklamat. Australané slaví náramnì rádi vše co se slavit dá, ale jmeniny neznají. A kdy¾ jsme ji¾ byly u toho jména, vypsala jsem jí mojí „story“ s písnièkou. Prostì ji nemohu zapomenout, to bych musela zapomenout na maminku.
Rok nato jsem slavila šedesáté páté narozeniny a od Jany z Moravy pøišel dopis s gratulací a tím nejkrásnìjším dárkem. Napsala toti¾ do èasopisu Vlasta prosbu o písnièku „Holèièka Jana“ a dostala na sedmdesát odpovìdí. Dostala také nìkolikeré noty se slovy, nebo jen slova i jen vzpomínky na tuto písnièku, ale i kopii sešitku, vydaného nakladatelstvím Melantrich – tøetí vydání.
V dopise mi Jana psala: „Nìkteré dopisy obsahovaly celý text, jiné pouze úryvky, ale hlavnì ten, který si pamatuješ i Ty. Také jsem podle ohlasu ètenáøek zjistila, ¾e se opravdu musela zpívat hlavnì v Èechách, proto¾e z Moravy jsem dostala pouze dva dopisy, a ¾e je na Moravì témìø ka¾dý zpìvák, tak to je co øíct. Pøeèetla jsem rùzné vzpomínky na tu písnièku, zpívala se u táboráku, jako ukolébavka, provázela první lásky. Ale zpívala se i v koncentráku, o tom mnì napsaly tøi ètenáøky, zpívala se v Londýnì, USA a od tøech dalších ètenáøek jsem se dozvìdìla, ¾e Milada Horáková, která mìla dceru Janu, si nechávala tuto písnièku zpívat od spoluvìzeòkynì.“
V dalším dopise pak pøišlo ještì jedno pøekvapení. ®e v roce 1937 skladatel K. M. Walló napsal tuto písnièku jako ukolébavku pro jednu z našich nejznámìjších hereèek, Janu Štìpánkovou.
A Jana R. píše: "Myslím, ¾e to je zajímavá a moc pìkná teèka za tìmi všemi dopisy, které jsem dostala.Ta paní, co mnì to napsala mì potìšila a tak jsem jí odpovìdìla, ¾e stejnou radost budeš mít urèitì i Ty.“
Jméno Jana prý ztrácí popularitu, ale domnívám se, ¾e ty Jany, které stále ¾ijí by mohla celá tato historie jedné písnièky potìšit. Je to myslím dnes písnièka ji¾ polozapomenutá, mladší generace ji s nejvìtší pravdìpodobností vùbec nezná.
Kupodivu se jméno Jana zaèíná objevovat i v Austrálii. Nemyslím všechny ty Jany, které se sem dostaly po roce 1948 a po roce 1968 i pozdìji, ale tøeba nedávno jedna pøítelkynì v Queenslandu, také Jana, byla za kmotru holèièce její¾ maminka je Èeška, ale tatínek Australan. Písnièku jsem jí samozøejmì poslala jako dárek, v¾dy» je to holèièka Jana.
Zpoèátku ka¾dý to jednoduché jméno zde v Austrálii komolil, volali na mì D¾ána, D¾oun, nebo alespoò dlouze Jána. Potom se v televizi objevila Jana Wentová, dnes ji¾ velmi známá a oblíbená hlasatelka a komentátorka. A Australané se zaèali uèit. Navíc nyní toto jméno nosí také nadìjná australská atletka Jana Pittmanová.
Zpìt k mé „story“. Byla bych bývala moc ráda pøi poslední návštìvì domova vyhledala paní Janu Štìpánkovou, ale trochu jsem se obávala, abych ji tøeba neobtì¾ovala, zkrátka, nemìla jsem odvahu zazvonit u dveøí tak známé a populární hereèky.
A potom se objevil ten potøebný rytíø, i kdy¾ nebyl právì na bílém koni.
Náš pøítel Václav ®idek, který ¾ije ji¾ dlouhá léta v Kolínì na Rýnem, nemohl u¾ déle èíst moje naøíkavé e-maily, co jsem mìla udìlat a neudìlala a pøi jedné návštìvì Prahy paní Štìpánkovou zavolal a dokonce se spolu sešli. Bylo to prý velmi milé a vstøícné setkání a Václav dal paní Štìpánkové mùj dopis s celou tou historií její písnièky. Ovšem, ¾e o ní vìdìla, v¾dy» je to její písnièka!
Poslali mi z tohoto setkání pìknou kartièku s obrázkem Hradèan.
Uvnitø bylo napsáno : Milí drazí pøátelé, zasílám vám mnoho pozdravù z Matièky Prahy a zprávu, ¾e jsem Jani Tvùj dopis v poøádku paní Janì Štìpánkové pøedal. Zdraví co nejsrdeènìji váš Václav.
A paní Jana Štìpánková pøipsala :
Ano, pøedal a mìla jsem z nìj velikou radost. Moc Vám dìkuji a pøeji všechno dobré, Jana Štìpánková.
Václave, dìkuji touto cestou ještì jednou a doufám, ¾e radost bude po pøeètení tohoto èlánku mít více Jan, a ¾e si tøeba tu písnièku budou moci zahrát a zazpívat.
Také dìkuji mojí pøítelkyni z Moravy, Janì Rybové, proto¾e bez ní, by tahle velmi pìkná písnièka byla ji¾ zapomenuta.
* * *
Holèièka Jana
Slova K. M. Wallo, Hudba Jiøí Srnka
Celé noci po mém boku dýchá,
spokojenì tichým dechem svým,
potmì ¾ivot nijak nepospíchá,
potmì plyne spánkem bezpeèným.
je to krásné vìdìt, ¾e je se mnou
všechno to, co nejdra¾ší mi je,
noc nás hladí vlahou rukou jemnou,
miluji vás tiché stíny mé.
Má malá dcera døíme v mých snech,
mám tolik ráda ten tichý dech,
kdy¾ èlovìk rád má v¾dy se bojí,
mám tolik ráda malou moji…
jednoho dne pøece velká bude,
moje dcera, malé dítì mé,
cizí mu¾ ji pošle kvìty rudé,
øekne pojï a ona pøikývne.
Potom v noci budu náhle sama,
neuslyším tichý známý dech,
holèièku se smutným jménem Jana,
¾ivot pryè odnesl na køídlech.
„Holèièka Jana“