Vánoce
Ruku v ruce a rok za rokem se stále opakují vánoèní èasy. Jsou to èasy, kdy se dává pøednost tradicím a slovním projevùm, jak kdo koho má rád. Nemusím pøipomínat, ¾e vánoèním potìšením jsou chvíle s milovanými a pak také i s dáreèky, které nám nadìluje, u nás, Je¾íšek. Kdybychom si mohli poodstoupit a vidìt svìt jako na dlani, vidìli bychom, jak ka¾dá osoba na svìtì je š»astná a milovaná nìkým druhým. I za první svìtové bylo Štìdrý den vyhlášeno pøímìøí, protivníci si podali ruce a hráli spoleèenské hry.
Kdo nemiluje Vánoce, nemiluje sám sebe a ostatní. Lidi co prskají a lamentují, jakoby jim nìkdo šlápl na palec, nejsou normální. Takovýmto pøípadùm je tøeba pomoci. Nadávat na nákupní horeèku nebo na pøeplnìnou dopravu, tím se zkrátka nic nevyøeší. Však by jich neubylo, kdyby se na ulici pousmáli a slušnì se pozdravili. Èas vánoèní je pøedevším o laskavosti.
Štìdroveèerní veèer je nejhonosnìjším dnem v roce! Na tento den se všichni peèlivì pøipravujeme. Uklízíme nìkolik mìsícù dopøedu od støechy a¾ po sklep. Peèeme a vaøíme nìkolik dnù. Èas kvapí. Na hodinách odbíjí pùlnoc a pak poledne, nedìli co nedìli se zapaluje další svíèka na vìnci a ejhle, Je¾íšek klepe na dveøe. Všichni se sejdeme v jeden den a v jednu chvíli zasedáme ke stolu. Ka¾dý u stolu pøednese, èeho si v roce pova¾oval a závìreènì podìkujeme vyšší moci. Podává se pøedkrm, polévka, a u¾ si ani nevzpomínám, kolik toho všeho vlastnì bylo. Nedoèkavostí jsem se nemohl doèkat chvíle, kdy se pùjde ke stromeèku.
Stromeèek zhasnutý, dárky nikde!!!
Dìti bì¾te nahoru vyhlí¾et Je¾íška, u¾ by mìl dorazit, tak a» ho ještì stihnete. Bì¾íme po nohou rukou, síly co nám staèí s vidinou, ¾e uvidíme toho Je¾íška. Nikdy se nám ho nepodaøilo zahlédnout. Najednou se ozval ten nejlíbeznìjší zvuk na zemi. Cililililink! Zvoneèek. Nadšením jsem breèel a bì¾el dolù. Strom a¾ ke stropu rozsvícený, tøpytil se jak noèní obloha a co bylo pod ním!!! Ohromné kvantum dárkù, malých, velkých, nepøeberná škála tvaru a barev, zlatá, støíbrná, èervená. Byl to ráj na zemi. Francouzské dveøe byly otevøeny a maminka zvolala: Dìti, pojïte zamávat Je¾íškovi. V¾dy jsem tajnì dìkoval, ¾e se tu stavil a byl tak štìdrý. Štìstím se mi vyronily slzy a v tìch slzách, odraz noèní oblohy.