Ne ka¾dá radost setrvá
Kdy¾ jsme se nastìhovali do našeho domu v Gosfordu, sdìlila mi bývalá majitelka, ¾e budu-li chtít, mohu pokraèovat v nìèem, co jí dìlalo radost. Jsem také ráda kdy¾ mi nìco dìlá radost, tak tedy prosím, co to bude?
Opravdu milé pøekvapení. Na zadní zahrádce je krmítko pro ptáky, ale ne jenom pro nìjaké. Pro jedny z tìch mnoha rùzných a krásnì barevných australských papouškù, pro lorekeets.
Tyto a rùzné jiné krásné papoušky zde v Austrálii krmí mnoho lidí. Vìtšinou ale zrním, které je urèené právì pro jistý druh a to jsem samozøejmì koupila také.
Ale to tìm mým vybraným nechutnalo, dokonce se zlobili, létali podrá¾dìnì kolem, ale zobat to nechtìli.
Musela jsem se zeptat té paní a ta mi øekla – „vìtšinou se øíká, ¾e se jim nemá dávat chleba, tedy ten bílý, ten pro nì není prý dobrý, já jsem jim kupovala ten tmavý“.
Tak ten dobrý, který kupujeme také pro nás je sice trochu dra¾ší, ale pøece na takových krásných papoušcích nebudu šetøit.
A papoušci to ïobali, pøiletìlo jich také víc a rychle si na mne zvykli. Ta radost, kdy¾ mnì zobali i z ruky. Kdy¾ jsem nedala chleba na krmítko vèas, sedli si na øímsu kuchyòského okna a »ukali do skla.
Chodili ráno a potom ještì k veèeru.
Pøátelé se na nì k nám chodívali dívat a mìli z nich také radost.
V zimì zobali víc a pøilétali èastìji.
Potom najednou pøišla ale docela jiná zima. Nebylo víc chladno, ale témìø stále pršelo, velmi silnì pršelo a vál neobvykle silný vítr. Lorekeets se schovávali u oken, kde byli trochu chránìni pøed tím deštìm a vìtrem, posedávali na stole a ¾idlích na verandì a dostávali více chleba.
Pomalu se k nim ale zaèali pøidávat ti velcí bílí papoušci, australské kavky, rùzní ne australští ptáci, kteøí naopak zde vše nièí a ještì navíc krkavci, kteøí se nikdy tady kolem nás neukazovali. Dokonce se uhnízdili na jednom z vysokých eukalyptù v sousedství. Veranda a zahrada se nedala uklidit, všechno bylo ponièené a na krmení bych musela mít vlastního pekaøe.
Nebylo to snadné, ale byla jen jedna mo¾nost, musela jsem pøestat krmit.
Po nìkolika dnech jsem zaèala ne na krmítku, z toho toti¾ vlastnì nic nezbylo, dávat chleba na pøední verandu. Lorekeets nezapomnìli a hned se vrátili. Bohu¾el s nimi okam¾itì ti všichni ostatní.
Pøestala jsem tedy rozdávat chleba, ale proè právì moji Lorekeets byli ti potrestaní a potrestaná jsem byla také já.
Nezapomnìla jsem na nì a nezapomnìli ani oni. Èas od èasu pøeletí zadní zahradu, zastaví se na verandì a zase odletí.
Jenom ti novì ubytovaní krkavci si stále hlasitì stì¾ují a velcí bílí papoušci kakadu (cockatoo) se nauèili pít vodu z našeho bazénu, nejsou tam toti¾ chemikálie, ale moøská sùl.
