Nejvìtší strach
Moc by mne zajímalo, jestli za to, ¾e jsem takový posera mohou geny nebo Karel Jaromír Erben.
Mo¾ná, ¾e za mùj neustálý strach opravdu mù¾e mùj zrovna tak bojácný tatínek, po kterém jsem tuto vlastnost zdìdil. Jeho panický strach se projevil jednou, kdy¾ jsem byl ještì malý kluk a sjí¾dìli jsme autobusem kdesi v Krkonoších ze silnice dolù. Dodnes si ¾ivì pamatuji, jak tatínek silnì znervóznìl a rudý v tváøi jenom mumlal, ¾e nás ten šílenec øidiè, který bravurnì zdolával vlásenky zatáèky, všechny zabije. Naèe¾ hystericky pøikázal øidièi, aby okam¾itì zastavil a nechal nás vystoupit. Cestující si jistì mysleli, ¾e se táta zbláznil, co¾ si zrovna tak myslela i naše maminka, která se za jeho chování hluboce stydìla.
A jak za moji bojácnou povahu mù¾e básník Erben? No pøece svojí strašidelnou Svatební košilí!! Od té doby, co jsem si tuto báseò pøeèetl, jsem se zaèal bát tmy a høbitovùm jsem se vyhýbal jako èert køí¾i. Tmy se bojím dodnes. Èlovìk nikdy neví, ¾e ano?
Já se bál ji¾ odmala. Nejdøíve, kdy¾ jsem si hrál s holkama na doktory, ¾e nás nìkdo uvidí a práskne to rodièùm. Ti by zøejmì neuvìøili mým výmluvám, ¾e takto získávám bohaté zkušenosti pro ¾ivot. Kdy¾ jsem chodil za školu, tak jsem se bál, ¾e se to provalí a já dostanu dvojku z mravù, za co¾ o mne maminka pøerazí vaøeèku. Tatínek si šetøil pásek na to, a¾ pøijde ze školní schùzky. Toho maléru jsem se také velice bál. O trochu pozdìji jsem se zase bál, kdy¾ jsem náru¾ivì tajnì kouøil, ¾e to ze mne bude cítit a slíznu to. Zrovna tak jsem se chvìl písemek z matiky a zkoušek vùbec. Mùj strach z maturity byl ale oprávnìný, proto¾e jsem u ní hanebnì propadl. Právì z matematiky.
Nejhroznìjší hrùza mne však popadala pøi myšlence, ¾e se stane nehoda a já pøivedu do jiného stavu nìkterou ze svých kamarádek, se kterými jsme se v košíøském lesíèku oddávali slastem milování. ®e se tak nestalo, mohu vdìèit právì jim, proto¾e kdy¾ mìlo dojít k utu¾ení velkého citu, tak rozumnì ucukly! Na to konto jsem se zase bál, ¾e z toho budu nemocný a týden se mnì bude špatnì chodit, proto¾e to tak prý u mu¾ských bývá.
Já vlastnì všechno vidìl èernì. Ka¾dý ¾ivotní okam¾ik pro mne mohl skonèit katastrofou. A» ji¾ jízda autem, vlakem nebo cesta letadlem.
Proto mnì uniká, proè jsem se usadil právì v Austrálii, kde na vás èíhá nebezpeèí na ka¾dém kroku. Tato zemì se mù¾e pochlubit tìmi nejhroznìjšími a nejjedovatìjšími potvorami na svìtì. A to i takovými, o kterých byste to vùbec neøekli. Jo, jdìte si pohladit zdánlivì krotkého klokánka. Ani se nenadìjete a u¾ vám kopnutím rozpáøe bøicho. Pakli¾e máte štìstí, tak vám jenom pøední packou uštìdøí háka na bradu takovou silou, ¾e pøijdete s botama od snìhu. Zdánlivì rozkošné kavky vás budou na jaøe v dobì hnízdìní nemilosrdnì klovat ho hlavy a s nìjakou perverzní radostí èlovìku vyklovnou oèi! Proto nosíte na nose brýle, abyste nepøišli o zrak.
Pøijít toti¾ o zrak je veliká smùla, proto¾e máte velikou šanci šlápnout na hada pøièem¾ v cuku letu zcepeníte. To samé se vám pøihodí pøi støetnutím s jedním z dìsnì jedovatých pavoukù, kterých zde máme habadìj. Ti na vás èíhají na zahrádce, kde vás, ani kdy¾ máte dobrý zrak, nic nezachrání. Ještì, ¾e ne¾iji v Sydney, kterou si tyto bestie oblíbily. Zato však máte velikou šanci, dostaví-li se neoèekávanì potøeba, sednout si na obávaného red back pavouka, který, kdy¾ vás hryzne do zadnice, tak u¾ se v ¾ivote nevykadíte. Jenom otrlí hrdinové se dovedou vypoøádat s velikou chlupatou tarantulí, která s oblibou ¾ije u vás v bytì a hlavnì v autì, kde vám z nièeho nic spadne tøeba do klína. Vùbec vás neuspokojí tvrzení odborníkù, ¾e tento ohyzdný pavouk není jedovatý a ¾e jenom po vydrá¾dìní se do vás mù¾e zakousnout. Doma také ¾ijí menší pavouci s bílým zadeèkem. Tak ti, kdy¾ vás kousnou, tak vám zpùsobí gangrénu, následkem které vám budou postupnì uhnívat a upadávat èásti tìla.
Od rána do veèera vás polévá pot hrùzou a nespíte v pøedstavì, ¾e vás zrádnì napadne a bez cavykù se¾ere krokodýl, právì, kdy¾ to vùbec neèekáte. Co vás ale nejvíce postraší je, ¾e si vás nejdøíve nalo¾í do bahna ne¾ si na vás pochutná.
Do moøe nevlezete, ani kdyby vám platili, proto¾e dobøe víte, ¾e nemáte šanci z nìho vylézt v jednom kuse. Buïto vás ¾ahne medúza a vy ve strašných bolestech odejdete do vìèných loviš», co¾ pro vás bude milosrdným vysvobozením, nebo vás spolkne pìtimetrový ¾ralok, kterými se to tady jenom hem¾í. Šlápnutí na obrovského kraba, který vám uštípne palec u nohy, zrovna tak dovede znepøíjemnit ¾ivot a vyvolat bázeò. A to se nezmiòuji o tak zvané stone fish, obludné rybì podobné kameni, která na vás èíhá na dnì, a kdy¾ na ni šlápnete, tak se u¾ o vašem odchodu na onen svìt píše pøíští den v novinách. Zrovna toto vám udìlá krásná malá chobotnièka s modrým pruhem, která pøímo miluje vyhøívat se v tùòkách na kamenitém pobøe¾í.
No, a já, èlovìk, který se bojí takøka všeho, jsem se bláhovì usadil pøímo zde! A pøece toho vùbec nelituji. Bìhem 50 let ¾ivota zde mne akorát kousnul mravenec a jednou vosa. Tìch se ale zato teïka pìknì bojím.
Ptáte se, èeho se bojím úplnì nejvíce? Odpovím naprosto pravdivì. Chvìji se toti¾ pøedstavou, ¾e si po 55 letech na mých skrovných úsporách a penzi zgustne jedna z krasavic, se kterými jsem v mládí radostnì laškoval s jejich svolením na mejdanech, proto¾e jsem jim, podle jejich tvrzení, znièil ¾ivot. ®e budou prohlašovat, ¾e tím, ¾e jsem jim láskyplnì pohladil zadeèek nebo odhalená òadra, jsou teï psychologicky zdevastované, nemohou spát, sypou do sebe prášky, nemohou se soustøedit, vypadávají jim vlasy, rapidnì hubnou a nenávidí mu¾ské plemeno. A já u¾ se vidím chudý jako kostelní myš v lochu, kde lepím pytlíky a kroutím hlavou nad tím, jak mù¾e být na svìtì taková nespravedlnost. A uvìdomuji si, ¾e všechna ta havì», se kterou tady spolu¾iji, je procházkou po rù¾ové zahradì v porovnání s tím, co se nám, vìtšinì dìdkù, mù¾e v ¾ivotì ještì stát. Staèí se podívat kolem sebe. Hrùzou se vám postaví vlasy na hlavì. Pokud ovšem nìjaké ještì vùbec máte.
Nejvìtší strach
