Byl srpen a bude záøí
Dnes je úterý 28. srpna a nikdo ji¾ nepíše a nemluví o tom neš»astném datu 21. srpna roku 1968. My ho bohu¾el, ale potom také bohudík, máme v pamìti ještì i z jiných dùvodù.
Právì 21. srpna v roce 1984 jsem nešikovnì vletìla pod autobus. Naštìstí nejel a já jsem dopadla ze strany mezi pøední a zadní kola. V levé ruce jsem nesla balíèek, ten jsem musela uchránit a tak jsem ruku staèila zvednout. Balíèek nebalíèek, mìla jsem na nìj zapomenout. Vykloubila jsem si rameno a aby to bylo dùkladnìjší, zpøetrhala jsem si také šlachy. Mávat tedy mohu nyní jen pravou rukou.
Ale potom pøišel 21.srpen 1998 a my jsme se s man¾elem rozhodli, ¾e se pøestìhujeme do Gosfordu, abychom byli blízko rodiny našeho syna, která si tam našla domov deset let pøed námi. To datum jsme si nezvolili, témìø na poslední chvíli tak rozhodli „stìhováci“. ®ijeme zde tedy ji¾ dvacet let a jsme velice spokojení.
Tento rok 27. záøí to bude 50 let od našeho pøíletu do Austrálie.
Èeský domov jsme mohli navštívit poprvé na poèátku roku 1990. Od té doby jsme tam byli asi desetkrát, s rodinou a vnouèaty, ale také sami, tedy man¾el Zdenìk a já. Naposled letos v èervnu. Bylo to krásné a naplnìné setkáním s celou rodinou, pøáteli a bývalými spolu¾áky.
Man¾el mi koupil pìkné skládací chodítko a tak docela i pøes ty „koèièí hlavy“ jsem to zdolala po celém Starém Mìstì, kdy¾ jsme procházeli ty staré známé ulice od Prašné brány a¾ po Karlùv most. Nebylo to snadné mezi tolika turisty, kterým bylo nutné se vyhýbat, oni neuhnuli.
Ale s pomocí jednoho man¾elova kamaráda jsme se vydali i na Hradèany a mohla jsem pozdravit také sochu Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech.
V tìch procházkách byla jedna, která pro nás byla dùle¾itá, ale mìli jsme obavy, ¾e ji budeme muset vynechat. Dostat se Støelecký ostrov po tìch strmých kamenných schodech mnì chodítko nepomù¾e. A pøece se stal zázrak. Pøátelé nám øekli, ¾e uprostøed mostu je nyní pìkný nový výtah. Tak jsme to naše první setkání v roce 1956 (zase v srpnu) po 62 letech na tom ostrovì oslavili. Potom jsme hledali, koho bychom mohli po¾ádat, aby nás pod tìmi schody vyfotografoval. Oslovili jsme jednu dvojici a ti byli velice pøátelští a fotografie nám rádi udìlali. Jistì také jsme si popovídali a tak jsem zjistila, ¾e ta ¾ena uèila na škole v té ètvrti na ®vahovì, kde jsem se narodila a kde jsem vyrùstala. Ta paní tam uèila v sedmdesátých letech a to ji¾ ani moje mladší sestra do školy nechodila. Její dvì nejstarší dìti chodily do školy ji¾ v Ruzyni.
Jsme tedy opìt zpìt v Austrálii, v našem domì v Gosfordu, ale je trochu obtí¾né, kdy¾ se ráno probudím si uvìdomit, ¾e nejsem ji¾ v Praze. Je to celých sedm týdnù od našeho návratu, ale nìkdy jsem pøekvapená, ¾e v nákupním støedisku lidé kolem mne mluví anglicky.
Pak se musím v¾dycky uklidnit. Copak jsi zapomnìla, ¾e tì ráno vzbudili kukabary, no a museli se „chechtat“ v¾dy» to jsou ledòáèkové chechtaví.
Musím øíci, ¾e je to prvnì, kdy po návratu z domova se nemohu ještì usadit. Mo¾ná je to tím, ¾e jsem se ještì nevidìla s pravnouèaty. Ta to jistì napraví.
